Obvykle se mi nestává, že bych ještě několik dnů po koncertě nedokázal poslouchat jinou muziku. Vlastně se tak děje teprve potřetí. V září 1994 ani v červnu 2002 mě to ale zas až tak nepřekvapilo, zato teď? S King Crimson? Týden v kuse jsem je neposlouchal nikdy v životě. No nic, třeba se z toho vypíšu…

V polovině sedmdesátých let vyšlo v bulletinech Jazzové sekce (č. 15 a 16) pod titulem Epitaf karmínového krále bilanční povídání o “skupině představující to nejlepší, co kdy undergroundové hnutí v umění, filosofii a životním stylu přineslo”. Obsahovalo mj. přeložený rozhovor s Robertem Frippem pro Melody Maker z října 1974, v němž na otázky: “Proč jsi skupinu rozpustil? Je tento experiment ukončen?” odpovídá: “Ano, a sice ze tří důvodů. První důvod je přeměna světa. Za druhé jsem věřil, že být členem skupiny jako jsou King Crimson je ta nejliberálnější výchova, jakou může mladý člověk vůbec poznat, ale mýlil jsem se. A za třetí, ta energie, která ze skupiny a z hudby vyšla, nemá už pro můj způsob života platnost.”Rozhovor potvrdil předpokladánou nevšednost duchovního otce King Crimson – originál každým coulem, stejně jako jeho kapela, v níž po jeho boku během počáteční éry vydržel nejdéle textař Peter Sinfield…
Citované čtení se mi dostalo do ruky v době, kdy jsem při znalosti kompletní diskografie z prvního období (1969-74) trávil rozčarování z tehdy nových alb Discipline (1981) a Beat (1982). A oproti poměrům v předchozí dekádě nevídaně stabilní reunionová sestava Robert Fripp, Adrian Belew, Tony Levin a Bill Bruford si mě nezískala ani svým dalším dílem Three of a Perfect Pair (1984).
Nejen proto jsem se minul s předchozími koncerty King Crimson u nás (v paměti mi leží i unikátní promotérský čin z června 2003, kdy v Praze ve stejný den a hodinu začínalo i vystoupení Yes), přestože “předfraKtalizační” album THRAK z poloviny devadesátých let naznačilo, že i spojení se zmíněným americkým kytaristou v rámci kapely může nosit ovoce, jak naplno prokázaly i poslední dvě studiovky The ConstruKction of Light (2000) a The Power to Believe (2003).
S ustáleným žebříčkem mých favoritních albových kusů však nezamíchaly. Tomu dál vedle nedostižného debutu In the Court of the Crimson King (1969) vévodí dvojice titulů z “Wetton-Crossova” období Larks’ Tongues in Aspic (1973) a Red (1974).
A přestože mi zprostředkované informace z jednotlivých akcí nedávaly jednoznačnou odpověď na otázku kdy, resp. jak mohutně třeba litovat osobní neúčasti na tom kterém koncertě, s plynoucím časem přibývalo zmaru z pocitu definitivního prošvihnutí něčeho, co si člověk neměl nechat ujít.

Naději na ještě jednu šanci ale v říjnu 2014, přesně čtyři desetiletí poté, co Fripp světu zvěstoval syndrom vyhoření,  rozdmýchal jeho rozhovor pro The Telegraph, v němž s povděkem kvitoval dosažení smíru v nekonečném soudním sporu s Universal Music vlekoucím se od roku 1991, který umožnil návrat ke koncertnímu repertoáru mapujícímu kompletní období tvorby King Crimson a přispěl k realizaci nápadu se založením netradičního sedmičlenného tělesa se třemi bubeníky.
Anglo-americká formace Robert Fripp (kytara), Tony Levin (basová kytara, Chapman Stick), Mel Collins (saxofon, flétna), Jakko Jakszyk (kytara, zpěv), Pat Mastelotto (bicí, perkuse), Gavin Harrison (bicí) a Bill Rieflin (bicí, klávesy), o níž Fripp prohlásil: “Je to první sestava Crimson, kde necítím žádnou nenávist nebo zášť od nikoho z kapely,” vyprodala na podzim 2014 všech dvacet vystoupení ve Spojených státech, na něž navázala ve druhé polovině následujícího roku řada stejně úspěšných evropských, kanadských a japonských termínů, při nichž zazněla vedle nových kompozic Radical Action, Meltdown, Suitable Grounds for the Blues nebo Devil Dogs of Tessellation Row i klasická čísla Easy Money, The Court of the Crimson King, či Epitaph.
Zveřejnění informace o pokračování turné v roce 2016 a následné potvrzení Prahy jako jedné z jeho zastávek jsem přijal s nefalšovaným nadšením. Tak přece!Přece co? Přece nic. Při zajištění vstupenky se znovu naplno prokázal můj vztah k Frippově družině, jemuž na komplikovanosti nic neubralo ani několik dekád. Hrozící blamáž roku naštěstí odvrátilo přidané pražské vystoupení a především dvojice starých kamarádů bigbíťáků s lupenem do 11. řady. Ještě jedno poděkování oběma!

Už zběžný předkoncertní pokuk po internetu potvrdil téměř dokonalé audiovizuální pusto, které má na svědomí dávný a stále platný zákaz používání všech vymožeností doby v průběhu vystoupení King Crimson. S povděkem jsem tak přijal alespoň informaci o setlistech z již odehraných večerů, které se od sebe sice mírně lišily, jedno však měly společné – z průřezu košatou diskografií byla tentokrát vynechána kompletní “barevná trilogie”, tj. alba z osmdesátých let. Co víc si přát?
Snad už jen, řečeno s klasikem, ostrý obraz a dobrý zvuk.

Dokonalý přehled o veškerém dění garantovalo perfektní místo v sektoru u pódia (stejně člověk nestíhal usledovat všechno), ke krystalicky čistému zvuku přispěl vhodně zvolený prostor, jímž byl multifunkční sál Forum Karlín se skvělou akustikou, který by měl pojmout až 3000 posluchačů (tuším možno docílit jen při stání na ploše).
V útrobách haly s industriální duší jsem se osvěžil elektronicky evidovanou točenou Plzní za 48,- a ze solidní nabídky z produkce Frippova nezávislého vydavatelství Discipline Global Mobile nakonec vybral 28stránkový tour book, jenž by si měli povinně dokoupit všichni profesionální publicisti, kteří nezaregistrovali změnu na pozici centrálního bicmena a v celostátních periodikách vydávali Jeremyho Staceyho (bicí, klávesy) za Rieflina.Při vstupu do sálu nešlo vedle tří bicích souprav v první linii přehlédnout ani cedule zapovídající fotografování a natáčení, jež pro jistotu dvojjazyčně zaznělo i před zahájením samotného představení, kdy jsem se souhlasem přítomného securita pořídil pár snímků efektivní, komorně nasvícené scény, která se během večera dočká jediné světelné změny.

Dvacet minut po dvacáté to vypuklo.
Za trojicí bicmenů obsadila druhou řadu dvoustupňového pódia svátečně oděná (výše představená) čtveřice, přičemž vedoucí souboru zaujal místo na neodmyslitelné stoličce, která k němu patří jak srp ke kladivu. A během úvodního bubenického songu si to všechno (i opozdilci) sedlo a dál už to šlo jak v karmínovém snu.
V přeshodinové první části se hned osmkrát dostalo na zástupce nejstarší éry, přičemž početně kraloval titul Larks’ Tongues in Aspic, z něhož zazněla kompletní druhá strana desky. I z ostatních alb bylo vybráno tak, že bych neměnil (max. 1), a co víc – nové skladby dokonale ladily s letitým materiálem, bo ten je starý jen věkem. Říznější a rytmičtější provedení slušelo všem.
V instrumentálních pasážích se nekonaly žádné velké improvizační orgie, výkon technicky naprosto precizního bubenického tria, v němž měl každý svou nezastupitelnou roli (perkusně nejvytíženější Mastelotto, klávesově Stacey, zatímco Harrisonova největší chvíle přijde až v samotném závěru), byl zážitkem sám o sobě. Dech brala celá řada okamžiků, nejen štafeta ve Fracture, basovat bych jim ale nechtěl. Tony Levin při tom stihnul ještě leccos dalšího. Scénu však v průběhu večera vícekrát opanoval i Mel Collins, navrátilec po 40 letech. Ať už svou kouzelnou flétnou nebo ryčným ságem, vždy jen k dobru věci.
Neviditelný (přesněji cíleně samoupozaděný) Robert Fripp byl nepřeslechnutelný, Jakko Jakszyk se zkušeností z coverového 21st Century Schizoid Bandu se s vokály z různých etap crimsonovské historie popasoval se ctí.

Neuměl jsem si představit, že by představení ve druhé části ještě gradovalo, ale stalo se.
Reprezentativní instrumentální vzorky ze všech titulů z druhé vlny Belewových alb, mezi nimiž se skvěl osobně veleoblíbený kus Level Five, dramaturgicky umně proložené čarokrásným Epitaphem, jenž před tímto turné zněl v podání King Crimson živě naposledy v roce 1969, a nádavkem mrazivá ostrovní The Letters plus rudé finále základního setu s kdysi odloženou perlou Starless… Uteklo to jako voda ve Vltavě.
A potom už jen aplaus vestoje v očekávání přídavku, bo Schizoid toho večera jednoduše chybět nemohl. Scházel by všem. Předcházela mu však další bubenická eskapáda a cover verze Bowieho hitu Heroes, na jehož vzniku se Fripp v sedmasedmdesátém podílel. Nemožno nedodat, že kultovní tečku ozdobil Gavin Harrison výživným sólem.

Čtvrt hodiny po jedenácté večerní je konec. Že bych si za celou dobu nevzpomněl na Wettonův hlas nebo Crossovy housle? Stalo se, jedinkrát. No a?  Že byly opomenuty skladby z počátku osmdesátých let? Dobře, že tak (pro mě). Že by při tom všem mistrovství a statickém projevu čišel z pódia akademický chlad? Kdeže. Emocí bylo na rozdávání.
K absolutní blaženosti tak stačilo jediné – soustředěně poslouchat. Jak si hudba bez kompromisů žádá a zaslouží.P. S.: Za bezmála dvě a půl hodiny z pódia nezaznělo jediné mluvené slovo. A pravda, i na popsání prožitého by bohatě stačilo vypůjčit si jedinou větu od Vladimíra Vlasáka z jeho hodnocení koncertní premiéry King Crimson v Česku před dvaceti lety: “Skupina King Crimson povýšila rock na umění”.

Setlist 15. 9. 2016:
Hell Hounds of Krim (The Elements of King Crimson, 2014)
Lizard (The Battle of Glass Tears, Pt I: Dawn Song) (Lizard, 1970)
Radical Action II (Radical Action, 2016)
Pictures of a City (In the Wake of Poseidon, 1972)
The Court of the Crimson King (In the Court of the C. King, 1969)
Cirkus (Lizard, 1970)
Fracture (Starless and Bible Black, 1974)
Easy Money (Larks’ Tongues in Aspic, 1973)
Radical Action (To Unseat the Hold of…) (Live In Toronto, 2016)
Meltdown (Live In Toronto, 2016)
The Talking Drum (Larks’ Tongues in Aspic, 1973)
Larks’ Tongues in Aspic, Pt Two (Larks’ Tongues in Aspic, 1973)
Devil Dogs of Tessellation Row (Radical Action, 2016)
VROOOM (THRAK, 1995)
Epitaph (In the Court of the Crimson King, 1969)
The ConstruKction of Light (The ConstruKction of Light, 2000)
Level Five (The Power To Believe, 2003)
The Letters (Islands, 1971)
One More Red Nightmare (Red, 1974)
Starless (Red, 1974)
Banshee Legs Bell Hassle (Live at the Orpheum, 2015)
Heroes (David Bowie, 1977)
21st Century Schizoid Man (In the Court of the C. King, 1969)