Začátkem roku 1969 hodlala skupina Beatles nahrát album, jež by je pocitově vrátilo k jejich začátkům. Nově vytvořený materiál měl pod dohledem filmových kamer vzniknout během několika lednových jam session a rovnou nahrán. Následovat měl koncert a další film. Skvělý plán, který ale tak úplně nevyšel. Možná za to mohla ega jednotlivých hudebníků, možná příliš mnoho rušivých vlivů, prostě se nedařilo. Nakonec to celé odpískali, na střeše vydavatelství Apple Records odehráli svůj poslední, hodně improvizovaný koncert, který stejně ukončila policie, a připravované album Get Back skončilo na nějakou dobu u ledu.
A tak se pánové pokorně vrátili k osvědčenému producentovi Georgi Martinovi a s ním vytvořili své poslední album nazvané jednoduše Abbey Road podle ulice, na níž se nachází ono slavné nahrávací studio, s nímž je tvorba Beatles spjata především. Deska spatřila světlo světa koncem září a je ozdobena ikonickým obalem, který zachycuje slavnou čtveřici, jak přechází ulici kousek od nahrávacího studia. Samotná fotografie se stala předmětem různých dohadů a hoaxů, ale osobně bych za ní žádná konspirační poselství o údajně mrtvém Paulovi nehledal. Pánové prostě jednoho srpnového rána vyšli ven ze studia a během pár minut byla na světě fotografie, jež je asi slavnější než celé album.
Materiál zde obsažený je poslední společnou tvůrčí prací, po ní následovaly už jen spory a ukončení společné hudební cesty. Pokud se ale říká, že odejít se má umět v nejlepším, tak zde se to splnilo na sto procent. Na albu nejsou z mého pohledu žádná slabá místa, a dokonce i pro někoho možná lehce infantilní skladba typu Maxwell’s Silver Hammer nebo Ringem zpívaná píseň o chobotnici a její podmořské zahrádce zde skvěle zapadají do celkové nálady a nepůsobí vůbec rušivě.
Jako protipól rozvernosti zde stojí zatěžkanější kousky typu Come Together, McCartneym skvěle odzpívaná Oh! Darling a především těžkotonážní psychedelický klenot I Want You (She’s So Heavy), který je vůbec nejdelší skladbou, již Beatles nahráli a který končí náhlým ukončením neustále opakovaného motivu. Jako by tvůrci nevěděli jak dál. Naštěstí následující Harrisonova píseň Here Comes the Sun navodí úplně jinou atmosféru, protože jinak bych se z předchozího kousku možná lehce pominul. Tady si uvědomuju tu tvůrčí odlišnost mezi Lennonem a Harrisonem. Ten se na albu ještě prezentuje nádhernou baladou Something. Přiznávám, že jeho přístup mi byl vždy bližší a mám-li být upřímný, vždy jsem rouhačsky tvrdil, a nejsem asi jediný, že je škoda, že George Harrison jako autor nedostal na albech Beatles více prostoru.
Za to úplně nejlepší na desce ale považuji směs krátkých písní v závěru alba. Ty se navzájem prolínají, některé motivy se opakují, v rychlém sledu se zde střídají nálady a tempa a celý tento mišmaš kupodivu drží báječně pohromadě. Vyzdvihnul bych část nazvanou She Came In Through the Bathroom Window inspirovanou fanynkou, která se prý Paulovi vloupala do domu přes okno koupelny. Snažit se popisovat jednotlivé písně ale stejně nemá moc cenu, tohle se musí slyšet. Celá ta nádhera končí příznačně skladbou The End, která jako by potvrzovala, že už skutečně nemáme nic čekat, prostě je konec a šlus. Ale to je omyl. Po pár sekundách ticha náhle zazní drobnůstka Her Majesty a je konec. Skutečný konec.
Beatles už se ve studiu všichni čtyři nikdy nesešli. Sice o rok později vyšla pod názvem Let It Be deska s oním materiálem chystaným v lednu roku 1969, ale především McCartney se od desky distancoval a nelibě nesl, že John Lennon dal souhlas, aby producent Phil Spector album dokončil. To je ale trošku jiný příběh. Pro mě je důležité, že i mezilidsky špatně fungující skupina dokázala vytvořit takový klenot, jímž album Abbey Road je. A kdybych měl někdy stát před volbou ponechat si jedinou desku Beatles, tak bezpečně vím, která to bude. Ta s tou fotografií čtyř mladíků na ulici Abbey Road.
Skladby:
01. Come Together (4:20)
02. Something [Harrison] (3:02)
03. Maxwell’s Silver Hammer (3:27)
04. Oh! Darling (3:26)
05. Octopus’s Garden [Starkey] (2:51)
06. I Want You (She’s So Heavy) (7:47)
07. Here Comes the Sun [Harrison] (3:05)
08. Because (2:45)
09. You Never Give Me Your Money (4:02)
10. Sun King (2:26)
11. Mean Mr. Mustard (1:06)
12. Polythene Pam (1:12)
13. She Came In Through the Bathroom Window (1:57)
14. Golden Slumbers (1:31)
15. Carry That Weight (1:36)
16. The End (2:19)
17. Her Majesty (0:23)
All songs written by John Lennon
and Paul McCartney, except where noted.
Obsazení:
George Harrison – guitar, lead vocals (2, 7-8, 10, 15), backing vocals, bass, keyboards, percussion
John Lennon – guitar, lead vocals (1, 6, 8, 10-12, 15), keyboards, percussion
Paul McCartney – bass, lead vocals (3-4, 8-10, 13-17), guitar, keyboards, percussion
Ringo Starr – drums, percussion; lead vocals (5, 15), piano (5)
George Martin – keyboards, percussion
Billy Preston – organ (2, 6)
Abbey Road
Pop Rock
Apple Records
1969
LP
17
Martine ta příloha je sešit 32 stran , povídání o skupině, barevné fotky z období nahrávání desky a texty originál a český překlad. Podobná příloha byla u Woodstocku a Mostu přes rozbouřené vody.
Zdeny, mail jsem ti poslal až teď. Pokud se ti to podaří naskenovat a pošleš mi to, tak budu rád. Pokud se ti stím ale nebude chtít drbat, tak to taky nevadí.
MartinH: Zdravím a děkuju za bezva čtení. Netuším, jak to s tou přílohou dopadlo, ale bo mám tč. skeny po ruce, přidávám odkaz. Třeba přijde vhod i dalším přátelům Rockovice.
Publikace byla součástí pouze prvního licenčního vydání alba Abbey Road u Supraphonu (1972, modrý label), v pozdějších dotiscích (’77, ’79) se již neobjevila. Využívá fotografického materiálu z knihy, jež byla součástí původního vydání LP Let It Be.
Borku, dík, mrknu na to.
Před chvílí mi Abbey Road dohrálo (celé jsem ho slyšel snad vůbec porvé) a v poho. Je to tedy pořádnej pel-mel, ale drží pohromadě a několik skladeb je dokonce skvělých. Např. “Something”, nebo “I Want You (She’s So Heavy)”, kterou jsem kdysi poznal díky švýcarskejm Coroner. V mé sbírce bys však žádné Beatles nenašel (jen ženě jsem kdysi koupil tzv. červené a modré best of album) a na tom už se asi těžko kdy něco změní.
Martine, říkají ti něco Klaatu z Kanady? Zrovna včera ráno jsem je zase po delší době slyšel a tebe, jako milovníka Beatles by mohli oslovit. Pro začátek bych ti doporučil recku aj s diskuzí tady, na Rockovici.
Klaatu jsem kdysi slyšel. Musím se přiznat, že mě příliš neoslovili.
Tu recku znám, znovu jsem si ji i s diskusí přečetl, možná znovu poslechnu album. Mrknu na Spotify. Třeba změním názor.
Hezká recenze na mojí oblíbenou skupinu i jejich pro mě nejlepší desku. Pro mě je kompletní dílo Beatles základem každé sbírky fanouška rockové hudby. Legendární je příloha supraphonského vydání. Když jsem slyšel tuhle desku poprvé, tak jsem nevěřil, že to jsou Beatles.
Přílohu supraphonského vydání neznám. Ale mám příhodu, která se Supraphonem souvisí. V závěru roku 1988 mi spolužák na gymplu oznámil, že se v prodejně Supraphonu objevila druhá deska Beatles a živáč Johna Lennona a že si je jde odpoledne koupit. Když s ním půjdu, tak že mi je nahraje na kazetu. Odpoledne jsme u prodejny narazili na nezvykle dlouhou frontu, přece jenom se blížily Vánoce. Docela jsme se vyděsili, zda ty desky na nás zbydou. Nakonec jsme zjistili, že kupující měli Beatles a Lennona na háku, fronta stála na na elpíčko Karla Gotta. Kamarád spokojeně desky zakoupil a jak slíbil, obě mi nahrál. Bohužel, desku Live in New York City nahrál tak, že jsem měl dvakrát za sebou stranu A. K nápravě už nikdy nedošlo. Ale album With the Beatles nahrál správně a bylo vůbec první řadovou deskou Beatles , kterou jsem slyšel.
Ahoj Martine, myslel jsem si, že mám sken, ale naskenuji a když mi pošleš mail, tak pošlu.
Můj mail zdenek.nemec@seznam.cz
Jediná LP skupina, ktorá bola doma. Krásne spomienky, hoci som neskôr Beatles prakticky “odstránil” zo svojho hudobného života.
Martin, vďaka za recenziu a pripomenutie pekného obdobia.
Tak to já Beatles poslouchám od svých třinácti let. Je to pro mě takový můj posluchačský základ, na který se postupně nabalují další a další skupiny a interpreti.
Piťo, děkuji, že sis recenzi přečetl.