Mnozí fandové Aerosmith považují své miláčky za největší rockovou kapelu všech dob hned po jejich vzorech Rolling Stones. Takové označení je značně diskutabilní, ale ve dvou časově ohraničených prostorech by se s podobným výrokem dalo souhlasit.
Poprvé byla kapela na samotné špici popularity v polovině sedmdesátých let, kdy svými výtvory Toys in the Attic a Rocks sklízela vavříny po celém světě. Drogovými excesy a nesváry uvnitř kapely se však pánové ze svého trůnu vyšoupli sami.
V polovině let osmdesátých si hudebníci k sobě našli cestu znovu, a začali od píky budovat své ztracené renomé. Jedna lepší nahrávka střídala druhou a po stanutí na olympu s Permanent Vacation, potvrzením pozic nahrávkou Pump, byl sestrojen žebřík vedoucí přímo do oblak pojmenovaný Get a Grip.
Co na tom, že někteří “zarytí” vyčítají desce přílišnou přeslazenost v baladách. Za obehranost písní Cryin, Crazy a Amazing vděčíme radiostanicím a pořadům typu Eso, které provařené fláky nasazovali každou chvíli, jen aby neztratili sledovanost, které tímto řádně podruřovali pod kotel. Jenže skladby samotné za to nemohou a špatné rozhodně nejsou. Především Perryho gradovaným sólem rozbouřená Amazing za pozornost rozhodně stojí. Jenže největší kvalitu tu nemají balady, ale songy klasické. Šťavnaté bifteky made in Aerosmith, a že jich tu je požehnaně.
Recept na to, jak hned od začátku přetáhnout publikum na svou stranu, vám dá kapela prostřednictvím energií nadupaného Intra a songu Eat the Rich. Ve vysokých obrátkách pokračuje skvělou Fever a největší bombou na desce je (ne, opravdu to není žádná ze zdejších balad) famózní esence všeho rockového s názvem Livin on the Edge. Ve středních tempech vás rozemele Perryho Walk on Down a stejně úderná hymna Shut up and Dance. Šťavnatí smithi s posluchačem smýkají po podlaze tak intenzivně, že veškerý odpor je předem marný. Další rockem nabuzenou pecku Line up vystřídá ještě testotorenem nacucanější Cant’s Stop Messin’. Člověk si tak říká, bože, kde ti smithi tenkrát sebrali takovou dávku energie. Že by občas pomohla nějaká bílá lajna? 🙂 Možná, ale něco mi říká, že okolo devadesátého byli kluci čistí jako padlý sníh 🙂 – jak příslovečné.
Brucem Fairbairnem další zvukově vymazlená deska (u mixu stál dokonce grungeový guru Brendan O’Brien) je neskutečnou, více jak hodinu trvající rockovou náloží, na které bych neměnil jedinou notu. Desky následující mě už neberou, a domnívám se, že šli s kvalitou neskutečně dolů. To správné “vystřízlivění” přišlo až po devatenácti (!!!!!) letech u desky Music From Another Dimension. Ale o tom až někdy příště.
Ať už si o velkohubém Tylerovi a jeho společnících myslíme cokoli, úspěch jdoucí v tomto případě s kvalitním skladatelským materiálem jim upřít nemůžeme. Jedna z nejlepších rockových desek všech dob.
SKLADBY:
01. Intro
02. Eat The Rich
03. Get A Grip
04. Fever
05. Livin’ On The Edge
06. Flesh
07. Walk On Down
08. Shut Up And Dance
09. Cryin’
10. Gotta Love It
11. Crazy
12. Line Up
13. Cant’s Stop Messin’
14. Amazing
15. Boogie Man
SESTAVA:
Steven Tyler – lead vocals, keyboards, mandolin, harmonica, additional percussion
Joe Perry – guitar, backing vocals, lead vocals on “Walk on Down”
Brad Whitford – guitar, lead guitar on “Fever”, “Gotta Love It”, and “Flesh”
Tom Hamilton – bass guitar, bass solo on “Gotta Love It”
Joey Kramer – drums
+
hosté
Get A Grip
Hard Rock
Geffen Records
1993
LP, CD
15
Aerosmith neposlouchám, bo cokoliv jsem od nich kdy zkusil, nikdy mě to neposunulo k dalšímu zkoumání. Jako neposluchač bych tedy ani nepřipojoval reakci, nebýt tvrzení v samém závěru textu, že recenzované dílo je “Jedna z nejlepších rockových desek všech dob.”
Něco rockových alb jsem už v životě slyšel a jestliže jsem se před lety vymezil vůči tvrzení jednoho kolegy – fanouška, že “Aerosmith jsou mostem mezi Rolling Stones a Led Zeppelin, který je kvalitativně srovnatelný s oběma jmenovanými břehy,” neodpustím si poznámku ani tady a teď, po poslechu předmětného alba. Get A Grip jako jedna z pěti, deseti, sta, či tisíce nejlepších desek? Budiž ještě tak poslední z uvedených možností…
Borku co u tebe stojí za starou belu, může pro druhého znamenat vrchol blaha. Podobnou definici určitě znáš a pluralita názorů by měla fungovat především v muzice. Když pominu singlové, prodejní a koncertní úspěchy tohoto díla i celých Aerosmith-dle kterých kvalitu posuzovat nelze, vyslovil jsem jako recenzent svůj názor za kterým si stojím, stejně jako ty za tím svým.
Je mi jasné, že Rockovica je prvotně “sedmdesátková”. Šel jsem sem a přidávám recenze záměrně jiné/z jiných hudebních směrů a odvětví, to jen pro větší pestrost a rozšíření obzorů případným mladým klientům:-) Je mi jasné, že podobný “repertoár” zde příliš nepokvete, ale možná právě proto. Není to provokace, jen širokánský výběr možností, kde všude se dá brát.
Ja si myslím, že Rockovica je o všetkej rockovej hudbe, jej obsah určuje iba to, kto o čom píše. A písať môže, o čom len chce. Oba názory tu vyjadrené rešpektujem. Inak, osobne nemám problém ani s vnímaním Aerosmith ako kapely zo 70. rokov. 🙂
Tiež nie som ktovieaký fanúšik, keby som volil, vyberiem si prvé dosky. Túto vnímam už od čias vydania ako úspešný komerčný produkt. Logicky mi nijako zvlášť ku šťastiu nechýba, čo je ale moja osobná preferencia, viem, že má zástupy oddaných fanúšikov, čo je fajn.
Však OK, horyno. Jsem rád za každého, kdo se k nám přidal, natožpak osobu podobně potentní. A vítám i žánrové zpestření, bo pravda – nasávat se dá leckde. Sám jsem se o tom na starý kolena přesvědčil díky zapáleným jižanům a taliánům a jsem za to rád a vděčen. Koneckonců, v inspiraci vidím hlavní smysl hudebních webů jako je Rockovice.
Moje reakce byla určena především oněm případným mladým klientům, aby věděli, že ne každý smýšlí o Get A Grip stejně. A sami poslechli a posoudili.
hejkal: Pravda, každý může psát, o čem chce. S dovětkem: při dodržení pravidel webu.