Kontroverzní a přesto zásadní

CD Sony Music, Cramps Records ‎– 88843073512 /2014/

Já tomu jazzrocku moc nedám a když už, sáhnu raději po našem, tuzemském (jazzrocku pochopitelně, nikoliv rumu). Ten italskej je pro mě španělskou vesnicí a moc se v něm neorientuju, ale pár kousků do sbírky jsem přece jen nastřádal. A nejslavnější italskou kapelou “early seventies” z oblasti fusion byla (a je) Area…

Obálky alb skupiny Area zdobí nápis International Popular Group a její základní sestava byla vskutku mezinárodní. Zpěvák Demetrio Stratos byl Řek, baskytarista Patrick Djivas Francouz a saxofonista Victor Busnello prozměnu Belgičan. Kromě výše uvedených tvořili první sestavu ještě pianista Leandro Gaetano a kytarista maďarského původu Johnny Lambizi. Toho však velmi brzy nahradil Paolo Tofani, všeuměl s nejdelší hudební praxí a známej především svým působením v kapele I Califfi.


Já to vzal s Areou trochu napřeskáčku. Začal jsem albem Crac!  (1975), pak jsem přikoupil lajfku Are(A)zione (1975) a teprve potom jsem se odhodlal aj k nákupu debutového alba  Arbeit macht frei. Moc se mi do toho nechtělo, ale jeho skvělá pověst mě nakonec zviklala – aktuálně se nachází na osmé pozici v žebříku věnovanému RPI podle hlasování čtenářů na progarchives. Je sice plné všelijakejch vlivů, ovšem svým zvukem jde o naprostej unikát. Stratosův vokál je ohromující, on sám jej používá jako další hudební nástroj a jeho kumpáni se starají o virtuózní doprovod té nejvyšší kvality. V hudbě samotné lze vystopovat všechno možné – od rocku, přes jazz, až po arabskej folklór a je jen těžko zařaditelná do nějaké škatulky.

Na úvod je tady dívčí recitativ v arabštině (podle údajů v bookletu tajně nahranej v Káhirském muzeu) a po ní největší pecka tohoto alba – a dost možná největší šlágr Area vůbec – Luglio, agosto, settembre (nero). V životě by mě nenapadlo, že může být arabskej leitmotiv takhle chytlavej, notabene v tak komplikovaném rytmu, ale stalo se a Area si prostřednictvím této skladby vytesala pomník. Sice si ani tady nedokázala odpustit kakofonickou vsuvku, ale ta je sotva čtyřicet vteřin dlouhá a tak ji zvládnu v pohodě přežít. Horší je to s tím, co bude následovat…

Osnova následující, osm minut dlouhé Arbeit macht frei je hodně volná. Úvod patří chřestivejm bicím, pak se přidá baskytara a trochu chaotická flétna, kterou vystřídá už o něco umírněnější ságo. Koncem první třetiny skladby dojde na svižnou jazzovou vsuvku a teprve kvílení saxofonu předznamená Stratosův nástup. Zpěvu tady moc není, ale Demetrio si ho dokáže užít aj tak. Závěrečná část skladby plyne v příboji divokých sól a v podobném kvapíku začíná i třetí Consapevolezza. Po necelé minutě dojde ke kýženému zvolnění a zbytek písně už se nese v uvolněném tempu i atmosféře. Dechař Victor Edouard Busnello navíc dokáže, že svým saxofonem umí nejenom kousnout, ale aj pohladit.

Druhou stranu desky otevírá svižná, ovšem také pěkně komplikovaná Le labbra del tempo. Tempo a jednotlivé motivy se střídají v rychlém sledu a to samé můžu říct i o změnách rytmu. Pro nepřipraveného posluchače to může být docela blázinec, zvlášť když kapela vybalí dlouhou instrumentální část se silně zkresleným sólem elektrického piana. A v podobném duchu se nese aj instrumentální nakládačka 240 chilometri da Smirne, což je vlastně jen (zdánlivě) nekonečná přehlídka mnohdy docela trýznivejch sól. Podle toho, co jsem vyčetl by měla být závěrečná L’abbattimento dello Zeppelin nějakou zvláštní odpovědí na skladbu Whole Lotta Love britských Led Zeppelin, ale nevím. Po hudební stránce tam žádnou podobu neslyším, spíš naopak. L’abbattimento dello Zeppelin je určitě nejexperimentálněji pojatej kus na albu, s dlouhým vstupem improvizujícího Stratose. Ten svoje hlasivky rozhodně nešetří a je to setsakra tvrdej oříšek…


Je sobota večer, jsem odpočatej a to se mi to poslouchá a píše. Ovšem třeba včera odpoledne, po týdnu v Kolbence to byl zápřah, kterej jsem vydržel jen s největším sebezapřením. Debut Area řadím k deskám The Inner Mounting Flame, nebo Birds Of Fire legendárních Mahavishnu Orchestra, Relayer od art rockovejch Yes, či Palepoli  italskejch Osanna. Tedy k dílům, které mám ve sbírce a u kterých dokážu uznat jejich kvalitu a výjimečnost, ovšem která pro jejich náročnost téměř neposlouchám. Ještě včera bych albu Arbeit macht frei nedal víc, jak ošuntělé dvě hvězdičky, ale dnes ještě jednu přihodím. Ovšem jak “živák” Are(A)zione, tak album Crac! se mi líbí o něco víc.

Původní album (i s vložkou v podobě kartónového revolveru) bylo vydáno ve velkém množství a tak je i dnes sehnatelné za velmi přijatelnou cenu. Navíc vyšla spousta jeho reedic a to jak na vinylu, tak na CD. To moje je v klasické plastové krabce s transparentním držákem CD, pod kterým je vytištěný onen revolver. Čtyřstránkový booklet obsahuje dvě barevné fotografie a povídání od klávesisty Patrizia Fariselliho. Ovšem v italštině a tak si v něm našinec nejspíš moc nepočte.

SKLADBY:
1. Luglio, agosto, settembre (nero) – 4:23
2. Arbeit macht frei – 7:57
3. Consapevolezza – 5:59
4. Le labbra del tempo – 5:07
5. 250 chilometri da Smirne – 5:07
6. L’abbattimento dello Zeppelin – 6:48

SESTAVA:
Victor Edouard Busnello – ance
Giulio Capiozzo – percussioni
Yan Patrick Erard Djivas – basso, contrabbasso
Patrizio Fariselli – piano, piano elettrico
Demetrio Stratos – organo, voce, Still drums
Gianpaolo Tofani – chitarra solista, VCS 3 

Arbeit Macht Frei Book Cover Arbeit Macht Frei
Area
Prog Rock, Jazz Rock
Cramps Records
1973
LP
6
CD Sony Music, Cramps Records ‎– 88843073512 /2014/

4 názory na “Kontroverzní a přesto zásadní”

  1. Snejku promiň, ale ta kapela u mě vítězí v kategorii pro nejodpudivější obal a název – mám z toho hrůzu.
    Ukázku jsem vydržel asi minutu, přišlo mi to jak iránská world music 🙂
    Byl li bych porotce v Superstar, asi by můj výrok zněl : “Za mě NE”

    1. Musel jsem si album pustit, tak dokonalou směs jazzu, středomořského folkloru s příchuti rocku jsem dlouho neslyšel. Skupinu Area chtěl Cris Cutler zařadit do stáje Recommended Records ke kapelám jako Henry Cow, Art Zoyd a Univers Zero, nevyšlo to, tak jejich desky alespoň prodával. Jirko, poslechni si celou desku, nejen začátek.

    2. Jiří, nic se neděje. Sám jsem s tou nahrávkou docela bojoval a dlouho uvažoval nad tím, jestli si ji koupím. Nakonec jsem se tak rozhodl hlavně ze sběratelských důvodů.

      Kontroverzní je nejenom název desky, ale i narážka na “Černé září” v titulu úvodní písně (a největšího hitu kapely vůbec). Jenom nevím, jestli měl autor na mysli události v Jordánsku v roce 1970, nebo tu nechvalně známou teroristickou organizaci. Osobně doufám, že to první…

      Buď jak buď, problémy s cenzurou Area neměla a její desky vycházely ve velkejch nákladech. Debutové album sklízí pochvaly na všech frontách a stalo se zásadním titulem italského prog rocku, viz. to umístění v žebříčku na progarchives. Jak Paolo Tofani, tak Patrick Djivas a Patrizio Fariselli jsou stále hudebně aktivní a staly se z nich “rockové hvězdy”.

  2. Po zkušenostech s deskami PFM z počátku sedmdesátých let, kdy počáteční nadšení vystřídal skoro odpor, mě italská scéna přestala zajímat. Před asi dvaceti lety při rozhovoru o italských kapelách mi byla doporučena skupina Area a její debutové album, vyzkoušel jsem a zjistil, že je to velice slušné album, které nemá s výše jmenovanými PFM nic společné. Slyšel jsem i další alba, ale tohle je pro mě jednoznačně nejlepší.

Pridaj komentár