V horkých červnových dnech si užívám půlstoletí staré filmové záznamy a muziku spjatou s jednou ze zásadních hudebních událostí rockové historie: festivalem Monterey Pop 1967.
Tvůrčí vzedmutí americké hudební scény druhé poloviny šedesátých let rámují tři události pod širým nebem: Monterey, Woodstock a Altamont. Symbolizují naději, vrchol a zmar.

Jak již mnohokráte bylo a ještě bude napsáno, šlo o kvasnou a překotnou dobu, kdy nic nebylo nemožné. I proto bylo možné, aby od prvotního nápadu hudebního publicisty Dereka Taylora k závěrečným tónům třídenního maratonu – skladbám San Francisco a Dancing In The Streets v podání THE MAMAS & THE PAPAS a Scotta McKenzieho uplynuly pouhé dva měsíce. Hektické dva měsíce, nutno podotknout.

PŘEDEHRA

Taylor záhy zjistil, že není schopen sehnat peníze k zaplacení záloh pozvaným interpretům. Kapely se ale nakonec vstřícně zřekly honorářů, protože se připravovaný festival mezitím stal manifestem soudržnosti komunity hudebníků a jejich fanoušků. Řečnická otázka: umíte si něco takového představit dnes?

Ve správní radě tak zasedli Donovan, Mick Jagger, Andrew Oldham, Paul Simon, John Phillips, Smokey Robinson, Roger McGuinn, Brian Wilson a Paul McCartney. „Doufáme, že festival vytvoří tvůrčí atmosféru setkání, kdy se osoby činné na poli populární hudby ze všech koutů světa sejdou ke společnému hraní a výměně nápadů týkajících se populární hudby a její úlohy nejenom mezi muzikanty, ale i širokou veřejností,“ deklarovalo vzletné promo.

Po zaplacení konferenciérů, měl zbyvší výtěžek z prodeje vstupenek (sedadla se pohybovala od $ 3,50 až $ 6,50, vstupné do areálu bez sedadla byl $ 1) jít na charitu a studijní stipendia. Když však byl zveřejněn seznam účinkujících, nastalo pozdvižení. Kde jsou LOVIN’ SPOONFUL, STONES, hvězdy Motown, Dylan, BEATLES?

SPOONFUL nemohli přijet z objektivních důvodů, dva ze Stounů čelili v Anglii vážnému drogovému obvinění. Smokey Robinson a Berry Gordy nejdříve byli nadšeni, pak nezvedali telefony. A pověsti, že BEATLES nakonec dorazí, kolovaly až do nedělní noci. Bob Dylan se stále držel po úrazu v izolaci.
Phillips zmínil, že byl pozván i Chuck Berry. „Řekl jsem mu do telefonu: ,Chucku, je to pro charitu,‘a on mi povídá ,Chuck Berry má pouze jednu charitu a to Chuck Berry za $ 2,000.‘ Nemohli jsme udělat výjimku, když ostatní hráli zadarmo.“

Do koloritu doby zapadá i fakt, že mezi některými hudebníky zpočátku panovalo rasové pnutí. Během festivalu vyšumělo do nenávratna.

DEN PRVNÍ

Vše začalo v pátečním dopoledni, kdy se kolem stánků se spoustou všeho možného začaly pozvolna srocovat skupinky a nakonec mnohatisícové davy. Ke koupi bylo vše, co hippie potřebovali ke spokojenému životu: papírové šaty, špendlíky, náušnice, knoflíky, amulety, kříže, plakáty, balóny, sandály, makrobiotická strava a květiny. Kolorit dotvářely rukodělné workshopy a především usměvaví lidé. A mezi nimi přirozené dlouhovlasé krásky, až oči přecházely a jazýček se zatřepotal.

Celou plochu pod pódiem pokryly úhledně zarovnané a číslované řady bílých plastových židlí včetně provozních koridorů a ochotných pořadatelů. Po každém setu se uklízelo. To, co nepřekvapí u jazzových festivalů, kupodivu parádně fungovalo na setkání desítek tisíc volnomyšlenkářských mladých vlasatců. I Pekelní andělé ještě spořádaně usedali na svá místa. Spontánní atmosféru pořádek a řád nijak nenarušil, naopak, nikdo nebyl ve stresu z představy odchodu na toaletu a ztráty výhodné a těžce vybojované pozice. Všichni navíc dobře viděli a slyšeli. V dnešní hektické době ostrých loktů a mobilů nad tvrdými palicemi si něco takového neumím představit.

Policisté s nadhledem a pobavením strpěli i drobné legrácky návštěvníků, na druhou stranu se nikdo nikde neválel ožralý a poblitý. Usměvavě vznášející se vyznavače trávy nikdo neperzekuoval, proč taky, když i hudba umí být návykově omamná. A když už, papírky se olizovaly v soukromí pod dekou anebo ve spacáku na některé z přilehlých louk. A s jointem se taky málokdo veřejně producíroval. Srovnání s dnešními pivně-metalovými akcemi vynechám.

O pozvolný rozjezd se postarali zpěvaví THE ASSOCIATION, kteří však uvízli ve formátu BEATLES 1963 nejenom sáčky a účesy. Zhuleně drnčiví THE PAUPERS z Kanady naopak s květinovou dobou souzněli dokonale. Bluesman Lou Rawls poprvé ukázal bílým mladým v čem je černošský zpěv nedostižný, jeho šponovaná a prožitá verze Tobacco Road patřila k první výrazným zářezům na pažbě.

Johnny Rivers měl sice znělý hlas, avšak jeho přehlídka porůznu převzatých kousků neměla žádnou přidanou hodnotu. Poté, co nastoupil Eric Burdon se svými ZVÍŘATY, bylo vše jinak. Jeden z nejlepších bílých bluesových zpěváků se u mládeže zahákl expresivním projevem i vrstevnatým soundem THE ANIMALS. Paint It Black, mistrovské dílo dvojice Jagger-Richards, vyšperkoval houslovou předehrou John Weider tak, že se Brian Jones mohl utleskat.
Simon a Garfunkel přinesli v hluboké noci vzpomínky na nedávnou dobu, kdy se sladký folk-rock zdál být novým směrem pop music. Intimní Sound Of Silence na dobrou noc – v hotelech, motelech, spacácích, dekách, autech, i jen tak…

DEN DRUHÝ: SOBOTA

Dvanáctkové boogie CANNED HEAT bylo dobře zvolenou rozjezdovkou. Kapele hraní odsýpalo, publikum hnedle chytlo rytmus, a všichni společně se takříkajíc produpkali ke skvělé náladě.

Když tetelivý vzduch jasného horkého sobotního odpoledne proťal bolavě bluesový výkřik Janis Joplin, bylo vše předchozí jakoby zapomenuto. Zlatavý úplet občas rozpohybovala nezbedná kůzlátka, sem tam si Janis dupla nohou v elegantním nazouváku, jinak se ale vše důležité odehrávalo na pár decimetrech mezi hlavou a mikrofonem.
Když Joplinka doprožívala spolu s BIG BROTHER AND THE HOLDING COMPANY Ball and Chain vypukla vřava, tedy poté, co všichni zavřeli užaslé papuly.
Předčasný vrchol festivalu, jeden z památných momentů v historii rocku vůbec. „Nejlepší bílý bluesový hlas, jaký jsem kdy slyšel,“ poznamenal mimochodem slovutný jazzový kritik Phil Elwood.

Perlička na okraj. Protože vystoupení Janis nikdo z filmového štábu nenatáčel, domluvilo se po obřím ohlasu narychlo druhé vystoupení na nedělní odpoledne. Všechny známé filmové záběry pocházejí z druhého vystoupení.

Country Joe & Fish opět vsadili na svůj protiválečný repertoár (viz minulé číslo Sparku). Poněkud infantilně zmalovaný a vyzdobený Joe McDonald byl muzikantsky zcela zastíněn skvělou bluesovou kytarou dvacetiletého kudrnáče Barryho Meltona, který opakovaně přiznal, že nekonečnou tvůrčí svobodu zažíval především na LSD tripech.

Před inovovaným THE PAUL BUTTERFIELD BLUES BANDem, ale v podstatě s ním za zády, přestože je krátce předtím opustil, vystoupil odpoledne krátce varhaník Al Kooper, jeden z nejzásadnějších novátorů rockové scény druhé poloviny šedesátých a první sedmdesátých let.
Paul Butterfield je považován za jednoho z nejlepších foukačů, rozuměj hráčů na harmoniku, Muddy Waters o něm dokonce řekl, že po Little Walterovi ten vůbec nejlepší. Kytarista Elvin Bishop musel o pozornost publika chvílemi doslova bojovat s jeho flétnou, potažmo celou dechovou sekcí. Kapela ukázala, jak různorodé může blues být i pro náhodného posluchače. Na pódium se kapela vrátila ještě v nočním sobotním proudu. Inovativní super-fúze, moderní rockový zvuk.

Zvonivě rozevlátí QUICKSILVER MESSENGER SERVICE působili po sehraném Butterfieldově Bandu tak trochu jako neumětelé. Podobně dopadl i Steve Miller, jenž víceméně odhrkal dvě booginy a zmizel. Žolík zatím v nedohlednu.

Odpolední vystoupení ELECTRIC FLAG mohlo směle konkurovat bandu Paula Butterfielda, stylem, soundem, nasazením, inovativností i žánrovým přesahem. Ostatně, kytarista Mike Bloomfield u Paula hrál, a tak zdravá rivalita a snaha nandat to kolegovi, dodala kapele explosivní palivo. No, a na gigantického Buddyho Milese za bicími neměl z konkurentů nikdo. Jimi věděl, proč si jej později vyhlédl pro „Band Of Gypsys“.
Pro mnohé gurmány byl právě set ELECTRIC FLAG hudebním vrcholem festivalu. Stačí se podívat na záběry do publika, jež doslova vystřelilo do ovací ve stoje. Když se navíc dočtete, že to bylo první vystoupení kapely, a ta další byla prý ještě lepší, zatoužíte přenést se strojem času do oné doby, kdy se hranice možného bořily bezmála každý týden…
Bluesové odpoledne bylo zkrátka boží.

Večerní program zahájili MOBY GRAPE. Nesoustředěné publikum, rozhozené fámou o příletu BEATLES, ovlivnilo i výkon kapely, která jinak představovala typický psychedelic San Francisco sound s příměsemi folku, country, blues, rokenrolu, west-coastu. Hlavní postavou byl kytarista Jerry Miller, ceněný zejména svými kolegy, mimo jiné Ericem Claptonem a Peterem Greenem.

První polovina večerního setu výrazně zaostala za odpoledním programem. Samožerský Hugh Masekela byl doslova hrozný, byť Big Black, jeho hráč na conga, stvrdil svou pozici světové extratřídy. Vůbec se svým jazzem, či čím, nepotkal s náladou Monterey. S velkým očekávání vyhlížení BYRDS se rovněž stali zklamáním. Tak nějak postrádali obvyklou radost z hraní. Ani Butterfield nebyl přesvědčivý jako odpoledne, své vystoupení příliš natahoval. A uhulákaná Laura Nyro propadla na celé čáře.

Příchodem JEFFERSON AIRPLANE s Grace Slick se vše proměnilo jako mávnutím kouzelným proutkem. I vizuálně, díky měňavě tekoucím a pulsujícím světelným „olejomalbám“. Když začala kapela hrát Somebody To Love, nahrnuly se k pódiu ze všech stran desítky kolegů. Grace Slick v dlouhém světle modrém rouchu zpívala jakoby myšlenkami uzavřena do svého světa, její znělý hlas se však nesl nocí do dálav. Druhého zpěváka, Martina Balina, doslova válcovala. Samozřejmě, že se dostavil i White Rabbit. Poslední skladbu, novinkovou The Ballad Of You And Me And Pooneil, odehráli JEFFERSON AIRPLANE ve tmě a nechali na publikum o to silněji působit světelnou psychedelii projekce.

Instrumentální R&B/funky sehrané kapely BOOKER T. & THE M.G.S bylo organickou předehrou vystoupení Otise Reddinga, jehož s doplněnou dechovou sekcí doprovázeli. Otis přilítnul na stage jako by mu jeho zelený oblek probíjel, párkrát zakřičel „Shake!“ – a bylo vymalováno, publikum mu leželo u nohou.
Předem si nemohl být ničím jistý. Ačkoli mezi černošským obyvatelstvem napříč všemi státy USA měl své renomé, šlo o jeho první velké představení před převážně bílým publikem. S bravurou předvedl úhlednou, napruženou i jak láva žhavou kombinací soulu, funky a rhythm & blues. Okouzlil rtuťovitým i ohebným hlasem z jiného světa – když například nekonečnými dlouhými tóny rozvinul I’ ve Been Loving You Too Long. Pro většinu posluchačů šlo o iniciační setkání s takovouto a takto podanou muzikou jiného etnika. Nakonec nechtěli svého právě objeveného Otise vůbec pustit z pódia.

Jeden z největších přínosů Monterey spočíval právě v boření žánrových i rasových předsudků. Monterey se stal katalyzátorem společenských pohybů, na jejímž konci je dnešní solidně fungující multikulturní americká společnost, ač si tady v Kotlince mnozí neznalí namlouvají ledasco jiného.