Všechny ankety světa o nej album historie populární hudby mají jednoho společného jmenovatele – LP Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, vydané 1. června 1967.
V roce 2017 tomu bylo půlstoletí, co zásadní dílo moderní populární hudby, potažmo pop kultury, vznikalo ve studiu 2 na Abbey Road (24. listopadu 1966 – 21. dubna 1967). Epochální význam Seržanta netkví ani tak v míře jeho avantgardnosti, stále jde především o písničky, nýbrž v široce sdělné kumulaci rockového novátorství a přirozenosti užitých evropských i exotických hudebních tradic. Liverpoolská jeskyně v sousedství indického chrámu, hamburského kabaretu i londýnské symfonické síně. BEATLES do hudby přetavili kaleidoskopickou barevnost a svobodomyslnost šedesátých let. Nic nebylo nemožné.
Přitom o rok dříve máloco nasvědčovalo tomu, že právě BEATLES opět posunou vývoj mainstreamu na nový level. Samozřejmě, Rubber Soul byl jasným odklonem od Ye-Ye-Ye a Revolver už vnímavým leccos napověděl. Na čele však začala být celkem tlačenice, THE WHO bigbít nabrousili, BEACH BOYS rozezpívali, formovali se experimentátoři jako THE VELVET UNDERGROUND a Frank Zappa.
Zásadním zlomem bylo pro BEATLES ukončení koncertování v létě šestašedesátého. Odpočinutá kapela tak v prosinci nastoupila do studia v naprosto nové situaci, na nové album bylo dost času i prostředků. Nic nestálo v cestě fantazii rozšířeného vědomí. Zásadním tvůrčím katalyzátorem bylo bezesporu v oné době LSD. Motorový alkohol a veselý kouř marihuany vystřídala obrazotvorná lízátka. Nahrávalo se na dva synchronizované čtyřstopé magnetofony. Do hry se dostaly nové hudební nástroje i postupy, trubky z mellotronu, bzučící hřebeny s papírem, zpomalené, zrychlené i pozpátku puštěné magnetofonové pásy, desítky symfoniků k ruce. Pohádkový svět i tvrdá realita. Dny i noci splývaly v jeden velký tvůrčí ohňostroj. George Martin se na Seržantovi stal skutečným pátým Beatlem, právě jeho nápady často tvoří onu pověstnou třešinku na dortu.
Je paradoxem doby, že mixování mono verze zabralo všem několik týdnů, zatímco stonásobně známější stereofonní se „odbyla“ ve třech dnech, jak vzpomíná Geoff Emerick. Kapela strávila ve studiu celkem 700 hodin, celkové náklady se odhadují na tehdejších 25-40000 £.
BEATLES byli mimo mnohé jiné i vnímavými eklektiky. Když kupříkladu BEACH BOYS nahráli Pet Sounds, BEATLES okamžitě do svého seržantovského výraziva zahrnuli vše, co se jim na novince PLÁŽOVÝCH HOCHŮ líbilo. A Brian Wilson najednou nebyl schopen reagovat, Smile nedokončil, tlak neustál, viz dále.
Seržant nenutil jít posluchače na samou mez dosavadního poznání, neposunoval ani nebořil hranice, byl otiskem i pečetí doby. Přitom nechybělo mnoho, a zůstal takříkajíc „nepochopen“. Když v únoru 1967 vyšel A-A singl Strawberry Fields Forever/Penny Lane, předznamenávající nový rozmáchlý studiový sound BEATLES, zůstal pod vrcholem anglického i amerického žebříčku. Hudební tisk začal potměšile spekulovat, zdali to neznamená konec nadvlády Fab Four.
Mládenci se nenechali znervóznit, a s plným nasazením pokračovali v hraní a hraní si. Nemá smysl na pár řádcích rozebírat jednotlivé skladby, vždyť o nich vyšly knihy. Navíc tvoří při vší své rozmanitosti natolik kompaktní celek, že nelze žádnou z nich jednoduše vyjmout a přehrát jen tak. I proto BEATLES nevydali z alba žádný singl, což bylo poprvé i naposledy současně. A v rádiu málokdy cokoliv z top alba všech dob uslyšíte.
Obal s desítkami papundeklových historických postav po boku Johna, Paula, Gerge a Ringa se poprvé v historii stal rovnocenným partnerem muzice. Původní Paulova skica se rozvinula v dílo, lákající k mnoha výkladům typu „proč ten na přebalu je, a tamten není?“
K posluchačům si LP našlo cestu okamžitě. V Anglii strávilo na prvním místě hitparády téměř půl roku, a ještě se na něj vrátilo, za oceánem bylo v čele patnáct týdnů. Konečná celosvětová bilance prodaných kusů překročila již před lety 30 milionů. Mudrlanti, zpochybňovači a kverulanti byli od počátku v menšině, s postupujícím časem se jejich kritika rozplynula do nicoty. V Československu ale v roce 1967 bodovali v Houpačce BEATLES s Yellow Submarine, a když se proto o rok později rozhodovalo, jaký z firmou EMI nabízených titulů Supraphon převezme, vyhrála nad Seržantem výběrovka A Collection of Beatles Oldies. Jak sám Jiří Černý ve sleevenote – se znalostí svých pappenheimských – napsal: „Pro speciálněji zaměřené fanoušky by bylo jistě lákavé vydat buď LP desku Revolver, kde Beatles nastoupili cestu vážných experimentů, nebo přímo Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band, album bezesporu mistrovské a také ne ovšem každému srozumitelné.“
K Seržantovi se dnes hlásí kde kdo, počínaje artrockery a progresivity, a konče například britpopovými ikonami. Každý, kdo to s poslechem rockové, potažmo metalové, muziky myslí „vážně“, měl by se s tímto opusem seznámit, nejlépe volume full forte.
Splihle satanská odpověď ROLLING STONES
Sám John Lennon označil album Their Satanic Majesties Request, nahrávané od února do října 1967 za stoneovskou reakci na Seržanta. Na jednu stranu je pravdou, že jde o jedinou psychedelickou desku ROLLING STONES, zcela zřetelným (a ojedinělým) úkrokem z rhythm & bluesové linie, a že ROLLING STONES hráli na svých budoucích koncertech z Veličenstva pouze dvě skladby: 2000 Light Years from Home a She’s a Rainbow. Jinak jde ale o stoneovskou klasiku s typickými melodiemi, rytmy, soundem a zpěvem.
Zásadní úlohu zaujmul Brian Jones, jenž je dnes bohužel často i pamětníky vnímán jako pouhá plavovlasá ozdůbka ROLLING STONES a narkoman, co se de facto zabil coby první sedmadvacátník. Přitom šlo o největšího inovátora kapely. Brian se nebál žádného nástroje ani zvuku, hrál na mellotron, varhany, kytary, flétnu, saxofon, sitár, perkuse, montoval se i do nahrávání. Zvládal sám to, o co se u BEATLES dělili John, Paul, i oba Georgové. A často navzdory Mickovi i Keithovi, s nimiž měl v té době i těžké osobní konflikty. Jeden ho šikanoval a zesměšňoval, druhý mu přebral Anitu Pallenbergovou.
Členové obou kapel se často potkávali na různých akcích, společně si občas zalítali na tripu, navštěvovali se i ve studiu. Micka Jaggera i Keitha Richardse mohlo kupříkladu slyšet i vidět 700 milionů diváků v závěrečné sborové pasáži All You Need Love, vysílané do celého svobodného světa 25. června 1967 v rámci prvního mezinárodního televizního vysílání per satelit: Our World.
Stouni čelili v sedmašedesátém tvrdé policejní šikaně. 12. února v půl šesté ráno vtrhla Keithovi do domu tlupa dvaceti trpaslíků, jak říkával anglickým bobíkům, policajtům. Jak se později ukázalo, za akcí stály známosti bulvárního listu News of The World. ROLLING STONES se načas prozřetelně odklidili do teplých krajin. První instance vyřkla v červnu verdikt – vinni! Mick tři měsíce a Keith rok, oba natvrdo. Strhla se obří vlna solidarity, nejenom mezi umělci, ale mimo jiné i konzervativními novináři, což nikdo nečekal. Na obranu muzikantů vyšel například zcela zásadní úvodník editora Timesů, Williama Rees-Mogga: Kdo láme motýla v kole?. Odvolací soud původní verdikty zrušil, a nahradil je podmíněnými a peněžitými tresty. To samé brzy následovalo i u Briana Jonese.
Je jasné, že za takového běhu událostí koncentrace na „povinné“ nahrávání nebyla bůhvíjaká. Ke všemu v průběhu natáčení odešel Andrew Oldham, stal se pro kapelu přítěží, tlačil sound ROLLING STONES směrem ke zvukovým stěnám Phila Spectora, a to se podstatou zemitým Stounům nelíbilo. A tak zůstala Žádost jeho satanského veličenstva v diskografii RS svou pompézností, psychedelickou rozevlátostí a zhuleností, osiřelá.
BEACH BOYS bez úsměvu
LP Smile se mělo stát přímým následovníkem Pet Sounds, část skladeb pochází ze stejných studiových session v rozmezí února 1966 až května 1967. Původně bylo zamýšleno jako více-tematické koncepční album, z důvodu pokračující duševní nemoci Briana Wilsona však nebylo dokončeno. Některé kapelou přepracované fragmenty se objevily na rychle sestaveném Smiley Smile (vydaném v září 1967). Smile se nadlouho stalo bájným mýtem, hudebním Eldoradem, Roosveltem, Shangri-la… „Natočil svůj Oheň – a byla prý ta nejneuvěřitelnější nahrávka, jakou kdy jeho spolupracovníci slyšeli nejen od něho, ale v celém dosavadním vývoji populární hudby,“ napsal Jiří Černý Melodii o skladbě Fire, kterou Brian zničil v záchvatu paniky po sérii požárů v okolí Los Angeles.
„Kdyby Smile vyšel, jak bylo plánováno, nakopal by Seržantovi zadek,“ pustil si Brian Wilson kdysi pusu na špacír. Teprve před několika lety se Smile dočkalo reinkarnace. Nejdříve Brian Wilson nahrál svou současnou představu, jak mělo album vypadat, v roce 2011 pak vyšel titul Smile Sessions coby 2/5 CD kompilace původních nahrávek. Natvrdo napsáno, Smile by v přímé konfrontaci s Pepřem nemělo šanci, byť se vokální harmonie kapesních oper poslouchají báječně, a kompozice jako Heroes and Villians či Good Vibrations patří k absolutnímu vrcholu pop music.
Kolekce Smile Sessions prozrazuje určitou jednostrannost stylu a soundu BEACH BOYS, přeci jenom jde víceméně o sólovou práci Briana Wilsona. Tam, kde BEATLES mohli čerpat ze tří výrazných autorských osobností a entuziasmu George Martina, tam se Brian musel spoléhat jen a jen na sebe. A když jej dostihli „hořící“ démoni, byl všemu konec.
Kam až se jejich hudba ve své studiové složitosti dostala, ukázala nutnost doprovodných ansáblů desítek muzikantů při tehdejších turné BEACH BOYS. Smile ani Smiley, Smiley nakonec nevstoupily do širšího povědomí ani historie. Zůstala jen nenaplněná legenda…
Vítězem gladiátorského klání tří gigantů se bezpochyby stala kapela seržanta Pepře.
Současným aktivním muzikantům se může jen zdát o podobném autentickém studiovém kouzlení a objevování nových zvuků a postupů. Z počítačů dnes zdánlivě vyloudíte jakýkoliv zvuk, klidně i doma. Opravdu ale jen zdánlivě. Ty opravdové zůstávají zaklety ve starých nahrávkách. Ochutnejte správně odleželý, vyzrálý hudební biftek.
Od mladučkého veku som bol, dá sa povedať, v centre “bítlmánie”, pretože sestra BEATLES milovala…
Viem, čo táto skupina urobila a rešpektujem, avšak… Po mnohých rokoch som si nedávno povedal, že už by bolo načase si toho Seržanta pripomenúť.
Prepáčte mi, ja som to jednoducho nedal. Album som „nestrávil“ a prehrávanie nedokončil. Už dávno som sa tak pri počúvaní nejakého diela nenudil…
Ďakujem za krásne čítanie. Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band považujem za najlepší album The Beatles a v podstate najlepší, ak nie tak jeden z naj v histórií hudby. Baví ma nie len skladbami ale aj technickým, producentským, prevedením a sám je pre mňa veľkou inšpiráciou. Stvoriť toto technicky náročné dielo na 4-stopovom zariadení, to už je niečo. Sám ako amatérsky producent (vyslovene len hobby doma) sa k tomuto dielu vraciam ako k takej inšpiratívnej mohyle.
Avšak ma zarazil posledný odstavec. Keďže celý text vyznie odborne autenticky a bavil ma, tie posledné riadky ma doslova vytočili. Pripadajú ako zúfalý kuvik starého frfloša ktorý je jednoducho zaujatý a nič nového nie a nie prijať. Nemyslím to ako osobnú urážku. A vysvetlím aj prečo.
Štatisticky bolo dokázané, že priemerný poslucháč nevyhľadáva novú hudbu od 24 roka života. Avšak to neznamená, že všetko potom je nanič, už to nie je také aké bolo a bla bla. Prvok nostalgie a spomienok tu hrá veľkú úlohu. Avšak mi hádam nechcete povedať, že dnes v štúdiu sa pri nahrávkach nedokážu kúzliť a autenticky hľadať nové zvuky. Je to pokrytectvo. Áno, vzniklo toho strašne veľa a väčšina sa presunula do elektronickej formy a uľahčilo to prácu aj časovo aj finančne a doma si viete spraviť za malú sumu obstojné štúdio… Ale má to svoj háčik, nie je to také samozrejmé ako sa zdá… Dám jednoduchý príklad.
Máme internet. A v ňom dáta, veľa dát. Informácie a múdrosť sveta sa už neskrývajú iba v knižkách pre vyvolených. Môžete si vyhľadať akúkoľvek informáciu na svete. Logicky by mala byť populácia enormne vzdelaná…A máte pocit, že je to tak? Ja si myslím, že nie. To, že máme veľa dát neznamená, že s nimi vieme pracovať, rovnako ako pri produkovaní hudby. Kadejaký fagan dnes hádže na internet svoje elektronické disco výtvory ktoré nedokáže dať ani len do stupnice, hoci na to stačí zopár klikov.. A viete prečo? Lebo chudák ani nevie čo je to stupnica. Kvalitných producentov a zvukárov je dosť a dokážu kúzliť zo zvukom. Ja sám sa snažím preniknúť do tohoto sveta a kvôli internetu to mám značne uľahčene ale tvrdiť, že to nie je autentické či objavovanie, to je blbosť.
DODATOK (8. novembra 2020 o 13:00)
Teraz keď to po sebe čítam, vyzerá to ako útok, ale tak som to nemyslel. Proste, keby na konci bolo napísané – dnešný zvukár a producent si nevie ani len predstaviť ako museli vtedy v štúdiu zapojiť tvorivosť a nápaditosť, aby dosiahli, čo dosiahli s obmedzenými prístrojmi, tak by to bolo ok. Toľko.
Johnny: Jardův závěr mi mluví z duše, ale nemám problém ani s tvou verzí posledního odstavce, bo mi přijde jako bys jinými slovy napsal hnedle to samý…
Trefně se na tohle téma vyjádřil David Briggs, dvorní producent Neila Younga v jeho knížce Hipíkovy sny: https://borek-pgb.rajce.idnes.cz/Rockovica/1468775982
Ku*va – perfektné!
Borek, díky!