Tohle album, vydané poprvé až v roce 1990, jsem si pořídil kvůli mému oblíbenci, jímž je Gary Moore, a celkem mile mě překvapilo; nejraději mám úvodní „Benedicts Cherry Wine“, nejmíň se mi zamlouvá „Crystal Ball“ (tu bych klidně oželel), ale vyložený propadák tady nenajdete.
Skid Row byla prý první profesionální kapela, v níž Gary působil, a ač se mi osobně víc líbí u Thin Lizzy nebo na svých sólovkách, tato nahrávka z roku 1971 za poslech rozhodně stojí…

Tuhle holku jsem objevil náhodou, díky skladbě „Halfway To Hell“ a klipu k ní; pak jsem si poslechl víc věcí z tehdy chystaného alba, no a už jsem ho objednával…
Jde o sympatický pop-rock, který si tu a tam moc rád pustím. Není bez zajímavosti, že její táta je Gordon Matthew Thomas Sumner, známější jako Sting. (Na albu se ale nijak nepodílel – ani autorsky, ani hráčsky, ani jinak; proto případná podoba s hudbou The Police či sólovou Stingovou bude spíše záležitost genů…)

Desátá studiovka písničkáře Marka Lanegana a jeho bandy… Moc příjemný alternativní rock s dozvuky grunge a přesahy do blues i folku. Už jsem ho viděl 2× naživo a pokaždé to stálo za to…

Skupina Yesterday & Today se dala dohromady v Kalifornii už ve čtyřiasedmdesátém roce a je aktivní i dnes, ale největšího úspěchu dosáhla v letech osmdesátých. Těžko říct, může-li za to jen příklon k modernějšímu (metalickému) soundu, nebo také zkrácení názvu na údernější Y&T, každopádně alba „Black Tiger“ (1982), „Mean Streak“ (1983) a „In Rock We Trust“ (1984) byla velice dobrá, a poslední jmenované rovněž komerčně úspěšné.

Mám nejradši „Black Tiger“, ale hned v závěsu je to právě „Mean Streak“, kterou teď poslouchám… Moc dobré je taky koncertní album „Open Fire“ z roku 1985 (s jednou studiovou novinkou, hitem „Summertime Girls“)…

A další povedené album, kterému „kovový zvuk“ velice pomohl…
Původně rockové (později spíše popové) skupině KISS příklon k metalu na počátku 80. let výrazně prospěl (a podle mě ji i zachránil před tápáním). Prvním jejich „heavy“ albem bylo právě tohle, poslední make-upové (na asi 16 let).

Třetí studiové album newyorských metalistů Riot je moc fajn. Tahle „zasloužilá banda“ existuje již od roku 1975 (pochopitelně se za téměř půlstoletí sestava dost obměnila, např. původní zpěvák, Guy Speranza, odešel z kapely po tomto albu v jedenaosmdesátém, a v roce 2003 zemřel); zejména její první tři alba mám velice rád (ale i mezi pozdějšími nahrávkami si vyberu, ač zdaleka všechny neznám).

Pro mě nejlepší album z „neozzyovské“ éry Black Sabbath a jedno z nejlepších Sabaťáckých vůbec… Tady už „kmotr heavy metalu“, Tony Iommi, ten pravý metal opravdu hrál!
(Chápu, že pro ryzí hardrockery tohle asi nebude to „pravé ořechové“…)

Sice mám raději alba Rainbow, kde je u mikrofonu Ronnie James Dio, ale z „podiovek“ je pro mě ta první, s vokálem Grahama Bonneta, jednoznačně nejlepší…

Třetí album Švédů Grand Magus přináší další kvalitní porci stonermetalového nářezu, tvrdého a melodického, s přesahy do hard rocku i blues…
Kytaristu a zpěváka JB Christofferssona můžete znát také od mikrofonu podobně laděných Spiritual Beggars (z let 2002–2010), stonerové bokovky kytaristy a šéfa deathových melodiků Arch Enemy, Michaela Amotta.

Rok před Death, v roce 1983, se dala dohromady tahle kalifornská úderka, která byla pro vývoj budoucího death metalu stejně důležitá, jako Schuldinerova zmiňovaná banda Death.
Jejich debut „Seven Churches“ z pětaosmdesátého byl na thrashmetalové scéně naprostým zjevením (další album podle mě už tak slavné nebylo)…

Šesté album norských rarachů přináší výborný black ’n’ roll, jako obvykle…

Prvotinu kanadských thraserů vedených Jeffem Watersem mám velmi rád už od jejího vydání (po pěti letech existence kapely) a nic na tom nezměnily ani tři uplynulé dekády…
Je to technický thrash metal par excellence!

Nedávno vydaná kompilace demonahrávek kapely z let 1978–1979. Některé skladby, jen v poněkud odlišných verzích, se pak objevily na eponymním debutu Angel Witch z roku 1980, který byl na prvotinu neuvěřitelně vyzrálý (a patří ke klenotům NWOBHM).
Skladby na demu mají ale také své kouzlo, především díky syrovosti, některé z nich mám dokonce raději, než jejich „učesané“ dvojníky z první studiovky…

Sedmé studiové album mých finských goth ’n’ rollových oblíbenců, které bylo prvním, jež vyšlo také v Severní Americe…

Protože „principál“ Cronos zaměstnal ve svém „jedovatém spolku“ Venom nové tváře, nezbylo jeho ex-partnerům nic jiného, než se udělat pro sebe, pokud chtěli servírovat svoje staré osvědčené fláky, případně k nim přidat taky něco nového…
A tak vznikla v roce 2015 banda Venom Inc., již tvořili bývalí členové Venom, kytarista Mantas, bubeník Abaddon a baskytarista a zpěvák Demolition Man (ten na přelomu 80. a 90. let nahradil v původní kapele Venom právě Cronose, aby s ní zrealizoval čtyři studiová alba, než se tam zase Cronos vrátil).

Tahle sestava má na svědomí zatím jedinou studiovou nahrávku „Avé“ z roku 2017. Jde o sympatický „nableklý trešík“ à la staří Venom. (Ačkoliv je Abaddon oficiálně na albu uveden, prý se na jeho nahrávání nepodílel; a dnes už ve skupině post bubeníka zaujímá War Machine.)