Druhé album méně známé kapely NWOBHM (která vznikla v roce 1980) vyšlo rok po debutu „Burn This Town“, a nabídlo opět sympatický ostrovní metal… Třetí album údajně nahráli Battleaxe roku 1987, ale nikdy nevyšlo, načež skupina více méně ukončila svoji činnost (přesněji – živořila, střídali se v ní muzikanti a ani nekoncertovala).
Až v roce 2010 se Battleaxe zase dali dohromady, vystoupili na několika festivalech i samostatných koncertech, aby v roce 2013 nahráli další studiové album „Heavy Metal Sanctuary“ (vyšlo zkraje roku 2014). V roce 2016 začala kapela pracovat na dalším albu, dosud však nebylo vydáno…
Tenhle chlapík je živá legenda…
A při množství vydaných alb je až s podivem, že se o žádném nedá říct, toto se vůbec nepovedlo; každé je alespoň lehce (ale většinou silně) nadprůměrné…
Výborná deska; kdybych si musel vybrat jen jediné album od UFO, nejspíš by to bylo tohle…
Navíc jsem si pořídil k původní nahrávce taky 2LP verzi z roku 2011, kde je na druhém vinylu pětice skladeb, které se na původním vydání neobjevily, a jsou neméně povedené, jako těch devět písní vydaných už v šestasedmdesátém.
Nejsem zastáncem přidávání bonusů k reedicím starších alb, protože skoro pokaždé ty skladby stojí za prd, tohle je jedna z nemnoha výjimek, kdy jsem to kvitoval s povděkem…
Parádní one-man band z Ohia.
Vlastnil jsem už tento debut, když jsem měl možnost Midnightvidět živě – poslední den (noc) loni na Brutalu (Athenar si vzal kromě zpěvu na starosti basu, sekundovali mu kytarista a bubeník), a byla to neskutečná jízda! Energií nabitá šou, kterou si užívalo jak publikum, tak trojice muzikantů na pódiu…
Jednou jsem četl vtipný reklamní slogan: „Proč poslouchat staré Venom, když jsou tu noví Midnight!“
Mám Venom hodně rád (navíc byli první), ale tahle („jednočlenná“) smečka je taky moc zábavná. Letošní čtvrté album je fajn, ačkoliv debut žádný z následovníků (dle mého) nepřekonal; a největší síla „kapely“ je beztak v živém vystoupení!
S touto (stoner)rockovou smečkou z Berlína jsem měl tu čest se seznámit teprve na loňském festivalu Brutal Assault… A že mě naživo dostali, dokazuje následné pořízení tří z jejich pěti studiových nahrávek. Ta předposlední, „Rough Times“ (2017), byla mou první, pak přibyla třetí, „Berlin“ (2015), a druhá, „Abra Kadavar“ (2013).
Dříve problematická, zato však velmi stylotvorná a důležitá blackmetalová sebranka Mayhem mě hudebně nikdy nezklamala; nejinak tomu bylo v případě jejich zatím posledního studiového alba „Daemon“ z loňského roku.
Je mi jasné, že odpůrců této skupiny se najde nespočet (některým důvodům rozumím), ale má také hodně příznivců. Mě jejich muzika vždycky bavila a pořád baví, takže po mně nezaujatý komentář nechtějte…
Eponymní osmá studiová nahrávka švédských epických doom-metalistů s navrátilcem Messiahem Marcolinem u mikrofonu je famózní (a moje nejoblíbenější od nich). Také většina ostatních alb je ovšem vynikající…
Desítka skladeb Lemmyho dlouholetého parťáka, kytaristy PhilaCampbella, kde se na postu zpěváka střídají slavná i méně známá jména (z těch prvních určitě neopomenu zmínit Alice Coopera, RobaHalforda či Dee Snidera), ale i další známí muzikanti v roli hostů (např. Mick Mars, Joe Satriani, Matt Sorum…); album nabízí velice sympatický a pestrý „rokec“, který mě okamžitě chytil…
„Hairmetaloví divočáci“ a jejich druhé album…
Vrchovatě naplňovali heslo „Sex, drogy a rock ’n’ roll“, takže je až s podivem, že všichni přežili a dožili se pokročilejšího věku (Nikki a Mick už šedesátku měli, Vnce i Tommy ji mají za dveřmi).
Kapela Roba Zombieho byla podle mě o (Robův) fous lepší, než jeho pozdější sólové počiny, i když je mám taky rád…
Tohle je poslední album pod hlavičkou White Zombie, a spolu s předchůdcem asi jejich nejlepší.
Portugalská smečka vznikla v roce 1992 a už od prvotiny „Wolfheart“ z pětadevadesátého se mi moc zamlouvala… Platí to dodnes a měl jsem to štěstí, vidět ji dvakrát živě; musím říct, že byla skvělá. Se svým osobitým stylem, jakýmsi mixem gotiky, blacku i deathu, je opravdu výjimečná (aspoň já neznám žádnou vyloženě podobnou bandu).
Jedenácté studiové album „1755“ je koncepční, příběh se týká zemětřesení v Lisabonu (roku 1755).
Bílého hada mám rád (svého i Coverdalova)…
Zrušený koncert letos 19. května v Brně mi znemožnil vidět skladby z „Flesh & Blood“ a dalších alb živě (oficiálně to bylo prý kvůli nějakým zdravotním problémům Davida Coverdala), tak si aspoň užívám poslech z 2LP…
