DOBŘE OCHUCENÝ TATARÁK
NÁVRAT DO ALCATRAZZU
VŠEOBJÍMAJÍCÍ MUZIKA AMERICKÝCH VETERÁNŮ
a další ohlédnutí za vybranými nahrávkami loňského roku:

AC/DC: Power Up (2020)

Mudrovat o AC/DC je jako chtít pitvat tatarák. Syrový maso a vejce, plus něco koření, nic víc – a jsou z vás závisláci. AC/DC je to samé v notách, dvě tři suroviny/ingredience a všichni Mišelíni světa se můžou jít se šnekama a jinýma serepetičkami schovat do špajzu.

Takže narychlo a deníčkově.
V úvodní „Realize“ je za firemní ostří pily jednoznačně Brian, byť se slyšitelně potýká s věkem zúženým hlasovým rejstříkem. Angus a ostatní naštěstí v pozadí mažou, co to dá, překvapí vrstevnaté aranže, je zkrátka co poslouchat.
„Rejection“ dusá v o něco pomalejším rytmu, soundu opět na první signální dominuje Brian, přidává se typický Angusův riff, celkově je skladba syrovější úpornější než otevírák. Milým zpestřením je pro mě osobně Brianův půl sekundový GEORDIE ocásek.
Svěží „Shot In The Dark“ uvítala natěšené fanoušky prvního října třicetisekundovým úryvkem, o týden později byla na virtuálních pultech celá. Klasická AC/DC fazóna.
Slyšitelně odlehčená a porůznu dozdobená „Through the Mists of Time“ je pro „Australany“ méně typická. Ani Brian poprvé nijak netlačí na pilu, i když jinak než řezavě/škrceně to už dnes bohužel nedá. Když si vybavím, co by s touto skladbou vyvedl v časech Hells, jen se olíznu.
„Kick You When You’re Down“ – opět vnímám nesoulad drtiče skla Briana s v náznacích funkující kapelou.
Trademarkovou kytarovou práci můžeme slyšet v „Witch’s Spell“, Angus se dokonce pouští na krátký sólo špacír.
„Demon Fire“ má chvílemi trochu rozvitější hardrockovější formát, skoro by se chtělo napsat párplovský. Možná i proto byla skladba vybrána za druhého pilota alba.
Maso na tatarák se nemá mlít, ale přiškrabávat. Tak jako kytara v „Wild Reputation“.
„No Man’s Land“ je pomalé rock’n’boogie, a dalším kusem, co přímo volá po mladším Brianovi.
Jednoduchý rytmus „Systems Down“ – jako stvořený k poskakování po jedné nozeJ A navrch vedle riffu další pěkné sólečko. Že by zápis mezi nesmrtelné skladby AC/DC?
A v „Money Shot“ zazní nejrozvitější Angusova kytarová hra na celé desce.
Poslední Angusova parádička, „Code Red“, zvonec, konec.

U celého alba vnímám lehký rozpor mezi jednostrunným řvounem Brianem, přehlušujícím všechno a všechny, a snahou ostatních o určitou barevnost soundu. Je to jako když si v zubařském křesle při vrtání zoufale prohlížíte výzdobu ordinace a myšlenky se ne a ne odpoutat …
Sice ne další klasika, ale slušný tradiční kus nepochybně.

ACE FREHLEY: Origins Vol. 2 (2020)

S pomocí přátel a kolegů se Ace Frehley pustil do druhého alba předělávek svých oblíbených songů. Sám si obsloužil kytaru, u basy se střídal s Alexem Salzmanem, za zády měli oba – až na jednu výjimku – vždy Matta Starra.

Desku otevírá „Good Times Bad Times“ LED ZEPPELIN, kde Ace a jeho parta celkem zřetelně předvedou, že budou ve svých coverech držet ducha originálu, ale hrnout si to budou po svém. Jako když stejný kuchař vaří různorodé menu, ale vždy i do svaté klasiky přidá něco ze sebe.
Pamětníkům je už při prvním poslechu zřejmé, že nejblíže původnímu pojetí bude mít Frehley a spol. v „Never In My Life“ od MOUNTAIN, protože Leslie West byl předobrazem všech kytaristů ranařů, Aceho nevyjímaje. A proto u „Politican“ s hostujícím Johnem 5 nevnímám ani tak původní CREAM, jako spíše odkaz MOUNTAIN. U britských invazních šedesátek je přitvrzení a hrnba slyšet nejvíce, beatlesovská „I’m Down“, stoneovská „Jumpin’ Jack Flash“ s Litou Ford, i „Lola“ KINKS jsou řádně připumpovány. To samé platí pro „We Gotta Get Out Of This Place“ z repertoáru THE ANIMALS.
„Chtěl jsem zařadit ,30 Days In The Hole’ od Humble Pie, ale nedařilo se, protože Steve Marriott byl pro mne příliš velké sousto,“ vysvětloval Frehley s tím, že si vzpomněl na přání Robina Zandera, jak rád by si na jeho desce zazpíval. Výsledkem je příjemné vybočení ze „stereotypu“.
U „Manic Depression“ stíhají oba Kissáci, Ace i hostující Bob Kulick, Jimiho kytaru, zpěvem se ale Frehley Hendrixovi docela vzdaluje. Bonusovku z repertoáru mateřských KISS, „She“, hraje zcela jiná sestava doprovodných muzikantů. Působí oproti kmenové trochu utahaně, námezdnicky.

Celkově vzato, originál je originál, ale na desku coverů jde o až překvapivě svébytné album.

ALCATRAZZ: Born Innocent (2020)

Původní ALCATRAZZ jsme v osmdesátkách vnímali jako svým způsobem pokračování Blackmoreových RAINBOW, ovšem bez uzurpátora v čele. Graham Bonnet si namísto něj vyhlédl mladého střelce Malmsteena. Po boku mu stáli mimo jiné i Jimmy Waldo a Gary Shea, s nimiž se setkáváme na nečekané novince „Born Innocent“, vydané téměř pětatřicet let po „Dangerous Games“!

Bonnet zpívá i po sedmdesátce na krev. A může si to stále dovolit, byť samozřejmě jeho vokální bungee jumping nelítá do takových poloh jako zamlada. Novinka staronových ALCATRAZZ slyšitelně navazuje na melodický duhový hard&heavy zlatého období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.
Nechybí melodie, riffy, ani typické kytarové cvrlikání malmsteenovských parametrů, o něž se stará nadějný Joe Stump. Na desce mu v roli hostů sekundují slovutní kolegové, například v úvodní titulce Chris Impellitteri, další z Grahamových objevů. Lehkonohou cválavku „Polar Bear“ i hrnbu „London 1966“ si Joe obsloužil sám, u členitějších a vláčnějších kusů („Something That I Am Missing“ a „Warth Lane“) vypomohl Dario Mollo. Nedávno zesnulý Bob Kulick stihl svým rafanským riffem postavit solidní základnu pro masivní silovku „I Am The King“, japonský ekvilibrista Nozomu Wakai se doslova vyřádil v úderné „Finn McCool“…

Skvělá deska pro pamětníky i kytarové gurmány.

ALLMAN BETTS BAND: Bless Your Heart (2020)

Synové slavných otců dali dohromady kapelu, která je autentickým pokračováním ALLMAN BROTHERS BANDu, byť se nejedná o přímou kopii jejich slavného jižansko-rockového stylu a soundu. Mladí muzikanti z okruhu rodiny Allmanů plus Duane Betts a Berry Oakley vytvořili zvonivě rezonující sedmičlenné těleso se třemi kytarami, slajdou, hammondkami a samozřejmě rytmikou. Sestava jako stvořená pro kouzlení s náladami i harmoniemi.

A skutečně, od nástupu „Pale Horse Rider“ se více jak hodinu rochňáte v huňatých vrstvách aranží, kde soupeří i souzní kytarové copy a rozevlátá sóla, prostor sytí masivní tóny kláves i bohaté doprovodné vokály, k tomu zpívá slide…
Základní bluesrockový formát se naklání tu k hardrocku („Carolina Song“), tam k boogie („King Crawler“) a onde k country („Much Obliged“, „Congratulation“). Díky velkorysé stopáži se uprostřed alba našlo místo i na téměř čtvrthodinovou rozkvetlou bluesovou instrumentálku „Savannah’s Dream“ s najazzlou mezihrou. Střídmá „Southern Rain“ by naproti tomu mohla rovnou do rockového rádia, ostatně, vstřícných kousků by se na „Bless Your Heart“ našlo víc.

Hodina uteče i s třináctiminutovým nádavkem jako voda v široké řece, navenek poklidné a líné, v nitru plné života, různých proudů a překvapení.

BADD KHARMA: On Fire (2020)

Stylový rodokmen řecké kapely BADD KHARMA lze bez problémů vystopovat až k RAINBOW přelomu sedmé a osmé dekády minulého století. Nikos Syrakos je svým sytým projevem více Bonnet než Dio, a „On Fire“ připomíná ani ne tak masivně hardrockový „Rising“ jako elegantní pomprockový heavík „Down To Earth“.

Kytaristé, Gregory Giarelis a Manolis Tsigko, nepatří mezi vyslovené trylkaře/samohony, přesto dokážou dávný Blackmoreův odkaz naplnit levou zadní, preludují s citem pro žánr, a forsáž zapínají jenom tehdy, když si to skladba sama žádá, viz kupříkladu svižné pádivky – úvodní „Never Surrender“, „Still Our Man“, „Rise Of Fall“ a další. Poměrně velký prostor, byť opět ne pro sólové exhibice, dostávají klávesy Dimitrise Marinise. Zahušťují sound podobně jako smetana, nikoliv přeslazená šlehačka, gurmánskou omáčku. Rytmika Tasos Ioannidis (baskytara) George Papazoglou (bicí) prostě a jednoduše šlape.
Co se tedy musí potomkům Athéňanů a Sparťanů přiznat, je pudový smysl pro chytlavou melodiku a rozmáchlá gesta. Co by jim bylo platné, že hrají jako Ríša a spol. zamlada, kdyby neskládali dobrou muziku. Vedle zmíněných odpichovek zní hymnické kusy („Land On The Fire“), balady s velkolepými nápěvy („On The Edge“, „Fools Parade“), uvolněný cval („Break Free“, „Burning Heart“), kráčivý AOR/pomp („Lost In Her Eyes“) jak od AXE, i podsaditější kusy, „Devil In You“,„Lighting In The Dark“ – vše chytlavé „na první metláckou signální“.

Prima retro.

BLUE ÖYSTER CULT: The Symbol Remains (2020)

Americké pojetí hardrocku se vším všudy. Spousta riffů, neméně pompy, vokálů, uhlazených melodií i žánrových odboček. Proto ryzím vyznavačům klasického britského hardrocku chyběla u Amíků členitost, ostří a stylová čistota.

Kdo ale má ve svém posluchačském portfoliu americký pompézní rocku a další žánry, nové BÖC ocení více, včetně jejich výletů do hájemství melodramatického AOR („Tained Rock“) či radiorocku s úhlednými vokálními harmoniemi a neškodným rytmem („Box In My Head“), popřípadě skoro-reggae („Nightmare Epiphany“). Kapela se nelekne ani country, viz rozjívená „Train True (Lennie’s Song“).
Deska přitom začíná celkem masivně, „That Was Me“ zdobí bezmála sabbatovský riff a cooperovská teatrálnost ve zpěvu. Poté ale kapela přepne na trochu jinou vlnu, viz výše. V „Edge Of The World“ oba přístupy kombinuje, kamenný riff je rozmělněn sladkým vokálním partem.
Procházku po skalnatém podloží, avšak s různou okolní krajinou, nabídnou například i „The Return Of St. Cecilia“, „The Machine“ „The Alchemist“. Za čistokrevnou hardrockovku by se dala považovat „Stand And Fight“ s valcířským riffem, cooperovským zpěvem a germánským těžkoprdelním hu-ha-hey refrénem 🙂

Amíci se nikdy s nějakou žánrovou čistotou moc nepárali. Jejich přístup k muzice je otevřenější, pudovější. Hraju hard rock a poslouchám doma country, no a co? A občas si to dokonce prohodím. Za mě radost poslouchat.

DEAD LORD: Surrender (2020)

Švédské kvarteto se na čtvrtém albu naposledy představuje ve složení: Hakim Krim (zpěv, kytara), Adam Lindmark (bicí), Martin Nordin (baskytara) a Olle Hedenström (guitar), jenž DEAD LORD po nahrání „Surrender“ opustil.

Od prvního do posledního hrábnutí do kytarových strun a fouknutí do mikrofonu slyšíme THIN LIVE LIZZY LORD. Mustr je jasný, otázkou jen zůstává, jakými skladbami dokáže švédská čtveřice naplnit odkaz Phila Lynnota a jeho parťáků.
A zde musím smeknout. Co skladba, to chytlavý riff, nápěv i refrén. V každé pak erbovní kytarové dvouspřeží až srdce staromilce zaplesá. Ať se DEAD LORD pustí vpřed cvalem („Distance Over Time“) anebo zvolní („Messin’ Up“), jsou řízní („Letter From Allen St,“), refrénoví („Authority“), škobrtaví („Evil Always Wins“), útoční („The Loner’s Way“) … pořád skvělí a autentičtí, protože skládají své vlastní NOVÉ písničky LIZZY, jakkoliv to zní protimluvně.

Nevím o jiném příkladu, kdy kopie vystihne svými svojskými skladbami ducha a dosáhne kvalit originálu.

DENNIS DEYOUNG: 26 East (2020)

Pro mě zůstane Dennis DeYoung už napořád plavovlasým mládencem ze STYX s kytarou a člunem na řece. I po sedmdesátce vládne prosluněným chlapeckým hlasem dvacetiletého i chutí skládat a nahrávat ambiciózní alba. „26 East“ je první částí projektu, pojmenovaného podle ulice na níž Dennis vyrůstal a kde spolu s Chuckem a Johnem Panozzovými vyrazili na společnou dráhu jako tři parní lokomotivy z přebalu alba.

„Nějací zapomenutí STYX?,“ musí napadnout každého v první minutě „East Of Midnight“. I další skladby evokují bájné rytíře urozeného rocku, jak kdysi Jaromír Tůma geniálně v Melodii pojmenoval pomprockový triumvirát BOSTON, KANSAS, STYX.
Všechny zpěvavé skladby obklopují velkolepé aranže v duchu amerických sedmdesátých let. Vpravdě královskou kompozicí je šestiminutová „A Kingdom Ablaze“, kde Dennis přidává éterické snové pasáže. Při poslechu „You My Love“ možná někomu, podobně jako mně, vytane na mysli ABBAJ Kdo zná muzikál „Chess“, bude mu znít povědomě také „Run For The Roses“. Energická „Damn That Dream“ vrací do hry klasické STYX – s drobnou výpomocí JOURNEY v refrénu. Hymnickou baladu „Unbroken“ si díky chytlavému motivu můžete hned notovat. „The Promise of This Land“ se z balady rozkošatí do styxovské vrstevnatosti, v níž se Dennis svým vokálem vší silou dere do popředí a nasazuje do boje pro něj nezvyklé syté prsní rejstříky. V marketingově zajímavém duetu s Julianem Lennonem, „To The Good Old Days“ si pro změnu trochu odpočine. „A.D. 2020“ vtipně odkazuje na „Paradise Theatre“.

Opona zůstává vytažená, můžeme se staromilecky těšit na pokračování.

FISH: Weltschmerz (2020)

Fish se podobně jako Peter Gabriel postupně dál a dál odpoutával od stylu a soundu své mateřské skupiny, až se ocitnul daleko od původního květnatého art rocku.

Dlouho očekávané album svým způsobem reflektuje Fishův postoj k neradostným událostem posledních let, osobním i takovým, které rozkývaly bytí nás všech. Proto název, znamenající v němčině pocit melancholie a únavy, proto poněkud pochmurné vyznění těkavých rytmů, střídmé elektroniky a nezvykle civilního Fishova projevu.
Sám zpěvák přiznává, že tak nějak samo od sebe vzniklo v podstatě autobiografické terapeutické album. Není sice až tak drásavé jako předsmrtný Bowie, Fish neumírá, ani nejde na samou hranu umělecké katarze, přesto nacházím mezi „Weltschmerz“ a „Blackstar“ víceré styčné plochy, viz kupříkladu sound a naléhavost „Walking On Eggshells“, či osudovost „Little Man What Now?“, v níž se Derek vyrovnává se smrtí otce.

Rozhodně se nejedná o album k dennímu ani relaxačnímu poslechu. Dokonce se někdy nedá, podobně jako „Blackstar“, doposlouchat na jeden zátah. A může se vám klidně stát, že se budete bát si je vůbec pustit…

HÄLLAS: Conundrum (2020)

HÄLLAS patří mezi soubory, jež programově těží z odkazu rockové klasiky. Mladí Švédové se shlédli v jemnějších formách tzv. classic rocku. Novinka současně završuje „astrální“ tématickou albovou trilogii, což potvrzují i samotní členové souboru.

Když procházíte jejich rozhovory, narážíte sice na jména jako BLUE ÖYSTER CULT, URIAH HEEP, JETHRO TULL, WISHBONE ASH, CAMEL, NEKTAR, já bych ale u „Conundrum“ zúžil výběr na BARCLAY JAMES HARVEST a WISHBONE ASH. Občas sice zazní matoucí osmdesátkové synthie rejstříky kláves i bicích, viz úvodní „Beyond Night And Day“, finále „Labyrinth Of Distant Echoes“ či vocoder v záverečné „Fading Hero“, jinak si ale dosyta užijete kytarových dvouspřeží slyšitelně inspirovaných u Andyho Powella a jeho parťáků z WISHBONE ASH, plus hebké nápěvy jako z dílen BARCLAY JAMES HARVEST / MOODY BLUES. Nostalgické sedmdesátkové menu místy stylově dotvářejí hammondy a mellotron.

HÄLLAS se jistojistě ocitají na rozcestí, dvojakost současného soundu – 70’ vs 80‘, analog vs digitál – nemohou dlouhodobě udržet, protože obě dekády stojí v lecčems proti sobě. Dalším rozkročením by se HÄLLAS dostali už zcela mimo perimetr nostalgiků, proto si budou muset vybrat. Osobně bych doporučil dál nasávat v seventies.

JAMES KENNEDY: Make Anger Great Again (2020)

„Při všem, co se ve světě právě děje, není čas na cukrování. Je čas se probudit, vstát a něco udělat, než bude příliš pozdě,“ hřímá velšský multiinstrumentalista James Kennedy v rozhovorech ke své novince „Make Anger Great Again“, která je další z desek, jejichž vydání zdržel o půl roku koronáč.

Má to být Síla. Ovšem nemůžu si pomoct, slyším v úvodu „The Power“ jen další vykrádačku Iommiho/Jimmyho pojetí riffu. Ukřičený James sice – seč mu hlasivky stíhají – snaživě strhává pozornost na sebe, rapuje, pulsuje v rytmu funky, zdrhá … a kytarovou opakovačku pro sichr ozdobí přidaným motivem, pro mě je zaškatulkován: nic cizího mu není cizí. Uvidíme co dál.
„Autopsy“ je pro mé uši taktéž trochu přes závit. A jak se říkává: příliš zajíců rovná se honcova smrt. Kennedy se totiž snaží narvat do každé skladby všechno možné, a těžko pak držet kontinuitu, natožpak mít vlastní ksicht. Svou nasranost na politiku přenesl do muziky, nic proti, pamatuju už před půlstoletím řvoucího Lennona, a dokonce i Mc Cartneyho, a jak to bylo skvělé, byť z toho též koukala agitka jak z Rudého práva.
Každou další skladbou přestávám pitvat jednotlivosti a přicházím víc a víc na chuť nefalšovanému zápalu, přetavenému do tónů a výkřiků.

Když se odpoutám od kontroverzních témat a pominu vykrádačky, uznávám, že i přes chaotičnost a místy až přeplácanost má máloco takovou sílu jako eruptivní muzika Jamese Kennedyho.

JEFFERSON STARSHIP: Mother Of The Sun (2020)

Současní JEFFERSON STARSHIP mají s nejslavnější sestavou společná dvě jména, David Freiberg, jenž stál u přerodu z JEFFERSON AIRPLANE ve čtyřiasedmdesátém, a Donny Baldwin, který na palubu hvězdného korábu s Grace Slick u kormidla/mikrofonu narukoval o osm let později.

Novinkové EP bylo součástí předvolebního boje Biden/Trump. Tomu odpovídají jak témata, tak lehce nátlakový sound i apelační projev Cathy Richardson. Hnedle úvodní „It’s About Time“ je představována coby hymna silných a nebojácných žen. Není divu, že Bidenova černošská kandidátka na vícepresidentský úřad, Kamala Harris, si ji vybrala za svůj předvolební song.
Z mého úhlu pohledu je tak nová deska JEFFERSON AIRPLANE trochu uhulákaná, příliš tlačící na pilu, pomalu co skladba, to bezmála revolučně budovatelské forte. Anebo naopak, opuštěný uplakánek, viz „Don’t Be Sad Anymore“. Texty jsem radši ani nezkoušel …

Pokud jde o muzikantské řemeslo, posloucháme americky perfekcionistický mainstreamový produkt z ranku rozmáchlého A.O.R. A ten já rád, takže shovívavé hodnocení.

KAMCHATKA: Hoodoo Lightning (2020)

Jak tři Švédi i na svém sedmém albu dokazují, tvrdé blues lze napumpovat také do heavy metalu, byť základní škatulková poučka praví, že heavy metal se od hardrocku liší právě oslabením bluesové složky. Na druhou stranu, BLACK SABBTATH si přivlastňují rockeři i metláci, tak coJ A sabbatovská basová linka je na „Hoodoo Lighting“ opravdu všudypřítomná.

A proto nové album tria KAMCHATKA v klidu označím za bluesový hard & heavy. Ani občas podsouvaný termín blues / stoner mi v tomto případě nevadí. Vedle šutrů však v druhém sledu vnímám i hulbu, čili psychedelii.
Nejde tedy o klasické retro, spíše o pokus spojit minulost a současnost. Vzít si ze staré muziky chytlavost a nápaditost skladeb, riffy i smysl pro proporce jednotlivých nástrojů, a přidat v rozumné míře moderní nátlakovku.
Žádná ze skladeb vysloveně netrčí nad ostatními, kdybych měl vybrat pár repre kousků, sáhl bych po vícerychlostní „Monster“, kde je všechno, a třebas „Let It Roll“s bluesovým riffem, jako když Page loupí 🙂

Zdravě nervní, nadupaný a současně čitelný hard-heavy-blues pro táty i synky.

KANSAS: The Absence Of Presence (2020)

Duchem nepřítomen, zaskvělo se občas v mé žákovské knížce. A právě takovou nepřítomnost si bere na paškál nové svým názvem album KANSAS, Phil Ehart dává za příklad situaci v letištní odbavovací hale, kde bývá spousta lidí, všichni jsou ale zahleděni do svých mobilů, a když někdo vzhlédne, dívá se skrz: „Všichni tam současně jsou i nejsou. Absence přítomnosti.“

Bohužel ale musím předejmout, že nepřítomen je do značné míry také duch starých KANSAS, byť typický sound i vedení vokálů zní od první do poslední vteřiny. Problémem je kompoziční (ne)síla skladeb. Hned úvodní „The Absence of Presence“ prozrazuje, že i přes evidentní snahu obsah pokulhává za formou. K čemu bezmála devítiminutový otevírák, co vás svými nápady nepřiková k reprákům?
Jediní dva členové z dob největší slávy, baskytarista Billy Greer a bubeník Phil Ehart, se na samotném komponování nepodílejí, svěřili v tomto směru kapelu do rukou „noviců“: zpěváka Ronnieho Planta, kytaristy Zaka Rizviho a klávesáka Toma Brisliniho. A v tom bude nejspíš onen příslovečný kámen úrazu, všichni se snaží skládat à la KANSAS, ale šroubují/komponují na sílu, přes závit. Staré dobré časy tak vedle zvukového obalu připomínají kusovky, například rozmáchlá balada „Jets Overhead“ se silným refrénem a parádním houslovým riffem i sólem. Jinak zaujmou fragmenty, hardrocková podezdívka v „Throwing Mountains“, úvod „Animals on the Roof“…

Nebýt skvělých houslí Davida Ragsdala, tak by mě novinka jedné z kapel mého mládí vysloveně nudila. Umím si však představit, jak úžasná musí být aktuální sestava KANSAS na koncertech ve starém repertoáru!

LIONHEART: The Reality Of Miracles (2020)

Většina na novém albu zúčastněných muzikantů se může pochlubit rodokmenem sahajícím až do zrodu NWOBHM, ostatně LIONHEART byli v osmdesátém označeni jedním časákem za první supergroup žánru – ale současně také svým vývojem směrem k Amerikou inspirovaným pompézním formám melodického heavy rocku. Typickým příkladem je zpěvák Lee Small, jehož pamatujeme z pozdních SHY a především z jedné verze projektu Toma Galleyho: PHENOMENA, kde se na odiv vystavovanou velkolepostí nikdy nešetřilo.

LIONHEART jsou proto dnes daleko víc PHENOMENA než IRON MAIDEN, jež má v CV kytarista Dennis Stratton. Druhý kytarista, Steve Mann, hrál mj. u zapomenutých LIAR a nezapomenutelného Schenkera, stejně jako basák Rocky Newton. Bicmen Clive Edward prošel UFO, WILD HORSES a kapelou Uliho Rotha.
Vydání nového alba urychlily omezení spojená s pandemií koronaviru. Kapele odpadla veškerá vystoupení, a tak se mohla soustředit na jeho dokončení.
Skladby přirozeně plynou, což dnes není až tak samozřejmé, viz škobrtaví KANSAS, je do čeho se zaposlouchat, každá je vyšperkovaná chytlavou melodií i sólem. Objevíme balady s hymnickými nápěvy a až symfonickým doprovodem, parádní cválavky, sem tam stadionovku anebo decentní kytarové reminiscence na THIN LIZZY. Vrcholem LP je „The First Man“ se spoustou tempových i náladových změn. Reálný zázrak se sice nekoná, ale hodinová rocková pohoda klasického střihu bezesporu.

Komu se líbí DARE, MAGNUM, PHENOMENA a další podobné spolky, bude nadmíru spokojen.

NEAL SCHON: Universe (2020)

Kytarový vesmír Neala Schona jsme měli možnost poznat na desítkách alb s jeho hrou. „Universe“ svým názvem napovídá, že se Neal tentokrát vydal i napříč časoprostorem do hlubin rockové historie.

A tak vedle původních skladeb Narada Michaela Waldena zazní například zpěvně líbezné, a současně dostatečně masivní pojetí Hendrixovy „Voodoo Child“, kde vzdává hold svému kolegovi, a přitom zůstává svůj. Podobným způsobem pojal „Purple Rain“, kde též poněkud ubral na palčivosti původní verze (Prince), aby vyniklo jeho nepřekonatelné frázování. Z jiného kytarového ranku je předělávka „I Believe“ (Stevie Wonder), kde se Neal doslova vznáší nad našimi hlavami. Z beatlesovského bolera „Hey Jude“ si Neal pro své finále vypůjčil jen závěrečný motiv.
„Universe“ je album, jež pohladí. Byť instrumentální, tak doslova zpívá. Však také Neal se smíchem prozradil, že producent a hráč na bicí Narada Michael Walden, jinak též parťák z JOURNEY, mu své skladby nejenže předzpívával, ale nutil jej vytvořit kytarové linky přesně v intencích melodií vokálních předloh.

Krásná hudba do nekrásné doby.

PENDRAGON: Love Over Fear (2020)

Artrock byl pro mě od počátku mých rockových věků tajemným labyrintem s mnoha překvapeními a zákoutími. Pomáhal mi tříbit hudební vkus a směroval jej k sofistikovanějším formám rocku. Zároveň jsem ale vždy upřednostňoval interprety schopné zaujmout výrazným melodickým motivem či riffem. A tak se mou artrockovou ikonou stali v první polovině sedmdesátek gabrielovští GENESIS.

O dekádu později mě nadchnul nástup první vlny (z GENESIS odvozeného) neoprogu, v podání MARILLION, PALLAS … a PENDRAGON. Čas ale oponou trhnul, a každý z jmenovaných interpretů se v následujících dekádách po svém snažil vymanit z role napodobovatele. Také PENDRAGON zkoušeli ledasco, aby se dnes po opsání kruhu ocitli na pomezí zředěného odkazu „Wind & Wuthering/Duke“a postrockové melancholie.
Pod visačkou kapely přitom stále působí tři otcové zakladatelé: Barrett/Nolan/Gee. Cliveův klávesový ornament i Nickova kytarová medovina při poslechu „Everything“ navnadí především staromilce. V étericko nadýchnuté rovině se vlní i další skladby, až se zdá, že PENDRAGON poněkud zahálí a nechávají se unášet pomalým proudem napřímeného vybetonovaného řečiště libých tónů. Občasné zčeření hladiny potěší, ale z klimbání úplně nevytrhne.

Oproti rané pendragonovské klasice i pravzorům je „Love Over Fear“ poněkud jednostrunné album, přeci jenom bych se docela rád nechal čas od času přepadnout nějakou přívalovkou anebo říznutím do živého. Takhle při vší kráse hrozí při povrchním či nefandovském poslechu až nuda. Jsa vychován artrockem k vícevrstvému vnímání hudby, mně nehrozí.

PRIDE OF LIONS: Lion Heart (2020)

Jim Peterik zůstane navždy v paměti coby spoluautor „Eye Of The Tiger“. Při poslechu Lvího srdce by ale Rocky řezal maximálně tak do krabic s laskonkami, a ne do hovězích půlek. Cukrářský pompík. Zatímco masa se nepřejíte, kremrolí snadno.

Jakkoliv mám velké nosné hlasy i rockovou pompu rád, u v pořadí šestého studiového alba PRIDE OF LIONS mi nenaskakují emoce, natožpak husí kůže, dokonce mám problém udržet při prvoposledním poslechu pozornost. Abych pravdu řekl, husí kůže jako pralinky mi vyrazila při pohledu na facebookovou fotografii dvojice! To nechcete vidět:-)
Zpět k muzice. Formálně se nedá nic zásadního vytknout, libé tekuté melodie, klenuté hymnické oblouky, klávesové stěny, velký hlas v popředí…
Jenže, melodie protékají mezi prsty, žádná se nezaklesne trvaleji v paměti, maximálně jako ozvěna dříve použitého motivu, sebevětší klávesové stěny nenahradí zvuk kytar, a honosný vokál Tobyho Hitchcocka je vhodný možná tak do muzikálu, do rocku nepasuje, protože má „divné“ frázování i akcenty. Kapele, dá-li se doprovodné těleso vůbec tak nazvat, pak zcela chybí drive, špona, údernost, tedy podstata rocku coby pokračovatele blues.

Namísto flákoty servíruje Peterik želé. Pár bodů víceméně jen za mé přetrvávající sympatie k žánru.

RICK WAKEMAN: The Red Planet (2020)

Rick Wakeman nás před bezmála půlstoletím přenesl do historie anglického království, světa artušovských legend i verneovské fantazie. Proč nepřijmout jeho pozvání na kosmický výlet.

„The Red Planet“ nás v osmi instrumentálkách provede geografií Marsu, od severních plání až po jižní pól, pokocháme se sopkami Ascraeus Mons, Tharsis Tholus, Arsia Mons, Pavonis Mons, navštívíme nejvyšší známou horu sluneční soustavy, Olympus Mons, i kaňon Valles Marineris.
Velitel korábu si pro nás přichystal bohaté doprovodné menu. Kopiloty mu byli osvědčení spoluhráči z THE ENGLISH ROCK ENSEMBLE: kytarista Dave Colquhoun, barman Lee Pomeroy a bubeník Ash Soan. Album se otevírá za zvuku slavnostních fanfár s doprovodem nebeského chóru. Wakeman nás nechce zatěžovat krkolomnými výstupy, pomocí silných melodií nás vede svou hudební krajinou takříkajíc za ručičku. A přitom vůbec nenudí, přichystal si přehršel aranžérských kombinací, nových i odkazujících na jeho dávná díla. Vedle trademarkových klavírních meziher i bublavých moogů uslyšíme lordovsky zdrsnělé varhany i jarreovské plástve, rockový nášup i jazzrockové vyhrávky, košaté kompozice i relax, pompu i pokoru. Vše zakončí bolerovský parade marš. Pastva pro uši i mysl.

Úžasný návrat, v jaký jsem už vůbec nedoufal. Dlouhá léta zakletý kouzelník se opět proměnil v Gandalfa bílého, pána všech kláves.

ROBBY KRIEGER: The Ritual Begins At Sundown (2020)

DOORS a Jima Morrisona zná každý, kdo se jen trochu otřel o rock. Kytaristu Robbyho Kriegera tak jeden ze sta. A přitom i on měl lví podíl na nezaměnitelném soundu bájné kapely.

Nová sólová deska mi hned úvodní „What Was That?“ evokuje komorní instrumentální COLOSSEUM, v podstatě zní jako nějaká zapomenutá jazzrocková laskominka z počátku sedmdesátých let, kdy podobné námluvy rocku a jazzu měly pré, a poslech dechů vedle kytar patřil k bontonu vyzrálého posluchače. Co si ale budeme namlouvat, moc se nám – šestnáctiletým Párplistům – takové prolínání nelíbilo, aspoň ne napoprvé.
V nadýchnuté „Slide Home“ Robby pro změnu klouže po strunách jako kolega Gilmour v období „Meddle“. Je libo hravou a pulsující jazzárnu s napínavým dialogem kytary, trubek, klavíru? „The Drift“ by se klidně mohla objevit na některém dávném albu Franka Zappy, ostatně následující „Chunga֦’s Revenge“ je od něj přímo převzatá. Nejde o žádnou náhodu, v Kriegerově ansáblu najdete nejednoho Zappova spolupracovníka: počínaje spoluproducentem Arthurem Barrowem, a konče třebas hráčem na trombón, Jackem Ellisem, trumpetistou Salem Marquezem a dalšími. V podobném ladění se pak odvíjí celé album. Netřeba se však bát nějakých krkolomností a schálností, Robby má smysl pro mainstreamové proporce a nemá potřebu se nijak předvádět. Na druhou stranu, „The Ritual Begins At Sundown“ není žádnou kulisovkou ke čtení či pokecu.

Mistrovské dílo, kde si své najde vyznavač Zappy i přímočařejší rocker, a možná sem tam nějaký jazzofil.

SAMMY HAGAR & The Circle: Lockdown (2020)

Setkání z lockdownu nasraných a současně ze společného hraní nadšených muzikantů vyústilo v (mini) album, na němž si parťáci s gustem a plným nasazením prosviští v krátkých dvou-tříminutových skečích své oblíbené kousky různých žánrů.

Sammy Hagar samozřejmě do výběru prosadil hned několik skladeb svých VAN HALEN, a Jason Bonham určitě nebyl proti občasné stylizaci do Zeppelina, viz úvodní „Funky Feng Shui“ a „Whole Lotta Rosie“, co zní jako AC/DC/LZ. Sestavu THE CIRCLE kompletují – kytarista Vic Johnson a basák Michael Anthony.
„Won’t Get Fooled Again“ od THE WHO ctí originál, i když se Sammy samozřejmě nesnaží šplhat do Rogerových výšek. Zmíněné sadě vanhalenovek vévodí emoce vykřičené v „Don’t Tell Me (What Love Can Do)“, složené Hagarem v bezprostřední reakci na sebevraždu Kurta Cobeina.
K nejvýraznějším písničkám na desce též patří na střídačku poloakustická/hutně hardrocková verze více jak půlstoletí pamatující „For What It Worth“ od BUFFALO SPRINGFIELD.
Závěrečná „Heroes“ Davida Bowieho je pak v mých uších a mysli stylovou douškou, věnovanou všem kolegům hrajícím v nebeském bandu …

Rychlovka, chuťovka, bonbónek.

SPARKS: A Steady Drip, Drip, Drip (2020)

Je jaro 1974, devatenáct i matura za rohem, a z pozaoponových rádií se vedle „Sugar Baby Love“ nonstop řine bláznivá „This Town Ain’t Big Enough for Both of Us“ z třetího alba SPARKS – „Kimono My House“.
Pro bratry Rona a Russella Maelovy, aka SPARKS, mám prostě slabost už dlouho, Byli a dodnes jsou naprosto nevyzpytatelní. Střídali a později prolínali rockovou a popovou polohu s eskamotérskou lehkostí, to je ale na delší vyprávění.

Novinka „A Steady Drip, Drip, Drip“ víceméně navazuje na tři roky starý „Hippotamus“. Základem je naprosto nezaměnitelný sound, postavený na Russelově neškoleném unikátním falzetu, Ronových klávesách a zvláštních melodických linkách. Je neuvěřitelné, jakých elegantních levouzadních vokálních výkrutů je Rusell schopen i po sedmdesátce.
Skladby čtyřiadvacátého studiového SPARKS se opět vznáší v oparu doprovodných vokálu a zvládnutého symfonična. Současně ale nemají daleko ke kabaretu a elektronice. Vše do sebe zapadá jako dobře promazané hodinářské soukolí. Uvidíme, jak si v rádiích a streamech povede průzkumnický singl s lehkonohou dovádivkou „Self-Effacing“.

Retro pocit dokonalý, radost v každém tónu, úsměv se dostaví sám od sebe. Osobně bych do boje na zteč hitparád vyslal úvodní roztleskávačku „All That“, možná si ji SPARKS jen nechávají v záloze. Super.

THE TANGENT: Auto Reconnaissance (2020)

Andy Tillison ani Inside Out nešetřili v promo rozhovorech a materiálech k jedenáctému albu skupiny superlativy – prý objevuje nové cesty progresivního rocku. Jaká je skutečnost?

Pilotní singl, „Life on Hold“, zní jako STYX, pokoušející se o roboto jazz. „ Jinxed in Jersey“, výrazově unylý příběh z jazzového klubu se k rockovému životu probere až někdy kolem šesté minuty, kdy se do ospalého baru opakovaně nabourává náklaďák s železným odpadem. Andy Tilson nezpívá, jen promlouvá. Možná zajímavě, nevím, text jsem nezkoumal. Ale jestli to má být nějaké naléhavé sdělení, tak si měl najmout Petera Hammilla, jemuž emočně rozumím i bez znalosti textu. Následuje „Under Your Spell“, další rozvolněné preludování a probrnkávání se k nudě. Jako soundtrack při dumání o nesmrtelnosti chrousta možná dobrý, ale rocker se opět nemá čeho chytit. Možná jen nejsem dostatečně postJ V „The Tower of Babel“ se zjeví aspoň náznak melodie a zpěvu, plus něco málo dechů – průměrný jazzrock.
Stěžejní kompozice alba, „Lie Back & Think of England“. Půlhodinová … co vlastně? Symfonická báseň ne, ani rocková opera, „Supper’s Ready“? Smích. Až v poslední třetině zazní sytější zvukové barvy, jinak další hlušina. X-tý Andyho pokus o VAN DER GRAAF GENERATOR? Nemá na ně. Náladu mi trochu spraví „The Midas Touch“, perlivá roztomilůstka ve stylu Stinga. A jsme na konci, já s posluchačskými silami, kapela s albem. Překvapení se nekoná. Bonusové jarreovské syntíkové bublaniny a drnky sice navozují jakýs takýs pocit vesmíru, k Proximě ale stejnojmenná skladba, na rozdíl od „Oxygene VI“, rozhodně nedoletí, kdo by jí tam poslouchal.

Prokletím přelétavých eklektiků je, že si nikdo nezapamatuje jak vlastně hráli. Slovy svazáka Duška: „Víš, co se mi na tobě nelíbí, Víťo ?? Ty se pořád tváříš, jako bys měl nějaký názor. Ale my přitom nevíme jaký.“ Do hrobu THE TANGENT posílat nebudu, jen do spodního šuplíku.

TIM BOWNES: Late Night Laments (2020)

Určitě to znáte, nemůžete usnout, ani nevíte proč, mozek si tak nějak sám vybírá témata, myšlenky přicházejí a odcházejí, vědomí slábne, sníte i bdíte současně …

A právě k takovému odcházení z uspěchaného světa vytváří Tim Bownes své přívětivé minimalistické „soundtracky“. Zvuky i melodie musíte místy doslova lovit v tichu mezi tóny. O to více se můžete věnovat svým pocitům a proposlouchávání se jednotlivými vrstvami.
Někoho může podobné „nic“ přivést až do stavu opojného vytržení z reálného světa, případně mu být hudební psychoterapií. Jiného spolehlivě uspíJ
Tim Bownes vydává v poslední době jednu sólovku za druhou. Parťáka z projektu NO-MAN, Stevena Wilsona, pozval k míchacímu stolu, nástroje pak obsluhovali: klávesák Richard Barbieri, baskytarista Colin Edwin, kytarista Kavus Torabi a bubeník Evan Carson.
Melancholie? Impresivní zvukové obrazy? Od každého něco. Jemná elektronika, řekl bych slaboproudá, nezvyklé rytmy, akustické vrstvy, místy až šeptaný vokální doprovod. To je scenerie „Late Night Laments“.

Intimní hudba pro všechny naladěné na stejnou vlnu jako Tim Bownes a jeho přátelé.

TURTLE SKULL: Monoliths (2020)

Co nového asi tak může dnešní rocková kapela nabídnout fanouškům? V podstatě jen „novátorskou“ kombinaci již dříve vymyšlených postupů. A tak se australští TURTLE SKULL i na svém druhém albu, „Monolits“, snaží hrát po svém, byť postaru.

Základem jejich soundu je kombinace sabbatovské hřbitovní tíhy spojené s barrettovskou psychedelií. V úvodní „Leaves“ přidávají rozšafné jarreovské moogování a na doraz zkreslenou a vazbenou fuzzynu. Říkáte si, co někteří ve snaze být originální nevymyslíJ Ale co, studnice rockových inspirací je bezedná, tak proč nespustit kýbl a nenaplnit jej až po okraj. „Rabbit“ – základní mustr nezměněn, Tony/Syd ruku v ruce. Temné líbezno, zhulený kovář, sluníčko na mučidlech… „Heartless Machine“ přidá o půl kvaltu „rychlejší“ riff, jinak zůstává vše při starém, to samé v „Why Do You Ask?“, zarámovaná do masivního zbustrovaného doom riffu, se zpívánkou, znovu evokující blbnoucí partu v klipu k „Another Lane“. Sladké falzety, vinoucí se kolem erozí zdrsnělého kamenného obelisku „Who Cares What You Think?“ uzavírají stejnorodou BLACK FLOYD část elpé.
„Halcyon“ je knopflerovskými drnky brnky ozvláštněná skladba, první vybočující svou éteričností z dosavadního černokvětinového vzorce alba. V úvodu drsná „Apple Of Your Eye“ přivádí na scénu Jimiho, jakoby si Tony odskočil.
Opravdovým monolitem na závěr je „The Clock Strikes Forever“. Na ploše dvanácti minut si kapela znovu užila veškeré své oblíbené kombinace a přidala pár dalších, především se poprvé rozvášnila bucharská rytmika.

TURTLE SKULL jsou zručnými eklektiky, co trefili notu i náladu vícera půlstoletých předobrazů a stvořili svůj vlastní kamenný monolit, prorostlý břečtanem a trávou. Dnešní terminologií: Flower Doom jako prase 🙂

Jaromír Merhaut pro Spark 2020