Martin Birch (27. 12. 1948 – 9. 8. 2020)

“Nepovažuji se za super-technika, ale skutečnost, že jsem dobře znal lidi a kapely, s kterýma jsem spolupracoval, mi pomáhala odhadnout, co chtějí a čeho mohou dosáhnout dřív, než si to sami uvědomili.”

Zpráva o úmrtí mistra zvuku a produkce se nesla hudebním světem začátkem minulého týdne, jak už se ale v kraji stalo trapným zvykem, většina domácích webů pouze dokola omlela stručný agenturní text. Snad aspoň s vědomím, že za dotyčného beztak nejvýmluvněji hovoří odvedené dílo…

Martin Birch se narodil 27. prosince 1948 ve městě Woking v hrabství Surrey, kde mj. o dva měsíce dřív přišel na svět Richard John Parfitt.
Zvučnou zvukařskou kariéru odstartoval už ve dvaceti letech účastí na tak rozmanitých albech jako jsou Beck-Ola (Jeff Beck), Then Play On (Fleetwood Mac) a Concerto for Group and Orchestra (Deep Purple), za jeho první samostatný producentský skutek možno považovat famózní album Rising od Rainbow z května 1976.
Explicitní zmínku bezpochyby zaslouží rovněž další skvosty v podání Ritchieho družiny, na nichž se Birch podílel (debut, On Stage a Long Live Rock’n’Roll), trojice prvních alb Wishbone Ash, desky s Deep Purple, vč. klasických titulů In Rock, Fireball, Machine Head a koncertní nesmrtelnosti Made In Japan, stejně jako jeho dlouhodobá spolupráce s Whitesnake (od Snakebite po Slide It In), obě mimořádná alba s Black Sabbath (Heaven And Hell a Mob Rules), několik desek s neoriginálními Iron Maiden i celá řada titulů z nárazové kooperace (mj. Skid Row – 34 Hours, Jon Lord – Gemini Suite a Sarabande, Toad – Toad a Tomorrow Blue, Silverhead – Silverhead, Flash – Flash, Roger Glover – Elements, Cozy Powell – Over The Top…).

Z hudební branže se Martin Birch předčasně stáhl po vydání alba Fear of the Dark na jaře 1992. Stopa, kterou v ní zanechal, je ale stejně výrazná jako nesmazatelná.
Zemřel 9. srpna 2020 ve věku 71 let, příčina smrti nebyla zveřejněna.

***

Při vědomí, že bez krátké osobní poznámky by i tohle psaní mohlo zapadnout do unifikovaného koše, jsem se rozhodl vybrat tři nejinteresantnější díla, na jejichž vzniku se Martin Birch podílel. Nesnadná volba padla na tituly:

Rising (Rainbow, 1976)

Napsal jsem kdysi a nemám, co bych měnil – šest skladeb z druhé desky Rainbow, to je šest kapitol hardrockové učebnice, kterou pánové Blackmore a Dio napsali v době, kdy už mělo být v daném žánru všechno řečeno. Ritchiemu slouží ke cti, že se jako jeden z mála neposral z nástupu punku a neztratil tvář ani v druhý půlce sedmdesátek, která hard rocku nepřála. Že měl tehdy o obsazení producentské sesle jasno, mluví za mnohé.

Elements (Roger Glover, 1978)

Stejně jako první Gloverova sólovka The Butterfly Ball and the Grasshopper’s Feast, na níž se podíleli mj. Ronnie James Dio, John Lawton, John Gustafson, Eddie Jobson, David Coverdale, či Glenn Hughes, je i druhá deska basisty Deep Purple po všech stránkách vydařeným koncepčním albem. A stejně velkým úkazem jako čtyři živly (země, oheň, voda, vítr) je pro mě Birchova účast v nezvyklých vedlejších rolích. Nejenže je spoluautorem posledních dvou skladeb, ale navíc tu hraje i na akustickou kytaru a pěje doprovodné vokály!

Heaven and Hell (Black Sabbath, 1980)

Rozložené kapele by nejspíš nepomohl sebelepší producent ani všichni svatí, nebýt úspěšné operace za mikrofonem. Výměnu zpěváka možno přirovnat k mohutné transfúzi, která vlila Sabbatům do žil hektolitry okysličené krve. Výsledkem bylo album nabité energií, na němž jsou přítomny všechny důležité prvky klasických Black Sabbath s přidanou hodnotou v podobě nedostižného Diova vokálu. Právě on se zasadil o Birchův příchod. A dobře udělal.

8 názorov na “Martin Birch (27. 12. 1948 – 9. 8. 2020)”

  1. Takisto ďakujem Borkovi za pripomenutie velikána, ktorý si to zaslúži. Všetka česť jeho práci. Keď som začal skúmať a počúvať hard rockovú muziku viac a viac, nestačil som sa čudovať, v čom všetkom mal prsty. Aha, Deep Purple, no počkaj, Rainbow, Maiden… A už to išlo… Po čase som sa tomu už vôbec nečudoval a ak som ho uvidel medzi kreditmi nejakého (veľkého) albumu, tak som už len dodal: “A kto iný by to mohol urobiť?!” Legenda.

  2. Jenom pro zajímavost bych uvedl, že s žádnou jinou kapelou se Martin Birch nepodílel na tolika studiových albech, jako s IRON MAIDEN (celkem osmi, včetně žíváků deseti), na paty jim šlapou další velikáni DEEP PURPLE, s nimiž to bylo sedm studiových alb (a deset celkem), a WHITESNAKE, s kterými studiovek bylo také sedm (celkem ale jen devět)…
    Asi nebylo náhodou, že si na počátku osmdesátých let vybral právě „Železnou pannu“ (byť druhou toho jména, když ta první již – v podstatě – neexistovala), namísto další slibné akvizice DIAMOND HEAD; kdoví kam by to byla druhá jmenovaná (a taky skvělá) banda dotáhla, být v rukou génia Martina Birche…
    Ale taková osobnost jistě měla správný „čuch“ na skupinu, která má více, co přinést a čím obohatit scénu hard & heavy!
    Asi není třeba podotýkat, že alba pod taktovkou Mistra Birche patří k těm nejlepším v diskografii Harrisových IRON MAIDEN (s výjimkou debutu jde o všechna osmdesátková a první dvě devadesátková alba).
    Spolupráce s dalšími velikány rockové scény (RAINBOW, BLACK SABBATH, BLUE ÖYSTER CULT atd.) jen potvrzuje, o jak důležitého člověka pro rockovou scénu šlo…

  3. Z nespomenutých vecí, ktoré si cením, by som rád spomenul prvé tri albumy Wishbone Ash (Wishbone Ash (1971), Pilgrimage (1971) a Argus (1972)) a GroundhogsThank Christ For The Bomb (1970). V neposlednom rade pomohol počiatkom 80. rokov aj Blue Öyster Cult s dvomi albumami – Cultösaurus Erectus (1980) a Fire Of Unknown Origin (1981). Tie sú zaujímavé napríklad tým, že na obidvoch sa nachádza jedna skladba, ktorej text dodal slávny sci-fi spisovateľ Michael Moorcock. To len, aby priaznivci Hawkwind vedeli.

  4. Za Martina Birche děkuji. Jeho jméno mne doprovázelo od dob raného poznávání muziky. Nešlo přehlédnout, že se objevujuje na těch nejzdařilejších nahrávkách.
    Asi před rokem jsem hledal nějaké údaje v jeho biografii a zaujal mne ten jeho náhlý odchod z branže. Nikde jsem nenašel, proč tomu tak bylo.

Pridaj komentár