OSOBNÍ VYZNÁNÍ ŠÍLENÉHO ROCKERA

„Z ticha a dálky se ozve velebný akord — snad Moogova syntezátoru — a jak se blíží, neměnný, jen sílící, jako by se před člověkem rozestupovala země. Dlouhé minuty jej slyšíte, jediný, ale vidíte barvy jak ze sna, co vás prostoupí celého. Mellotron se přidá trubkovým tónem s něžnými melodickými pozdravy — ta země klávesového elektrického akordu se rozevírá stále — a španělská kytara v pastýřském dvojzpěvu sama se sebou už chystá odvanutí horké vidiny a příchod lidského slova: ’Vzpomeň si, když jsi byl mladý, zářil jsi jako slunce. Zazáři, ty bláznivý démante. Teď máš v očích divný výraz, jako černé díry na obloze. Zazáři, ty bláznivý démante.’“
Slova stejně krásná a podmanivá jako úvod Wish You Were Here…

V paměti navždy nosím Jiřího vyznání Pink Floyd v branách kvadrofonního svítání ze zářijové Melodie roku sedmdesát sedm, jež se stalo spolu se stonásobným poslechem alba majákem na konci zeleného tunelu základní vojenské služby. A Jiřího nabídka na tykání v létě jedenadevadesátého na semináři hudebních publicistů byla poctou z nejúžasnějších.

Více jak půlstoletí Jiřího slovo i hlas provázejí hudbou i světem vůkol celé generace hudebních fanoušků od Šumavy k Tatrám. V jeho přítomnosti se člověk stává slušnějším a přemýšlivějším.

Při pročítání vinšů ve sborníku k Jiřího pětasedmdesátinám, jsem si uvědomil, jak moc ovlivnil kulturní povědomí našich národů. O to větší škoda, že se dobrovolně zřekl šance ovlivnit dění v české kotlině z pozice ministra kultury. Na druhou stranu, kdo ví, jak by se jeho vrozená slušnost a čestnost poprala s nakynutým úřednickým molochem a stranickým politikařením…

Koncepce Antidiskoték/Ro(c)kování je geniální. Každý si najde své a přitom si ostatní nepoznanou muzikou i Jiřího vyprávěním rozšiřuje hudební a společenské obzory, tříbí vkus. Pravidelný návštěvník dostane na stříbrném podnosu vše, co stojí na poli rocku, popu a folku za poslech, samozřejmě vyjma vysloveně okrajových subžánrů. U monotematických pořadů i ti nejskalnější a nejznalejší fandové musí ocenit autorův nadhled, vědomí souvislostí i osobní příběhy.

V letech 1994-95 jsem se poprvé stal Jiřího spolupracovníkem, když se podařilo prosadit – z titulu tvůrce hudebního projektu – do začínajícího zlínského Rádia Publikum jeho každotýdenní hodinový pořad. Jiří na přenosný DAT-rekordér namlouval komentáře, o kousek dál přidal muziku, přiložil scénář a komplet poslal po řidiči autobusu Praha – Zlín. Po vyzvednutí balíčku jsem doma na počítači Apple 950 pořad sestříhal a rychle zanesl do studia na pásce k odvysílání. Jednou Jiří omylem vložil i pracovní poznámky a já užasnul, s jakou pečlivostí a umem dává dohromady svůj pořad. Kdo jiný než on by mohl namluvit komentář spatra, ale ne: Jiří Černý vymýšlel, škrtal, přepisoval, vybrušoval obsah i formu tak, aby na Moravu do jednoho malého rádia odeslal i z jeho pohledu perfektní signované dílo.
Ani nemusím popisovat, jak jsem se zapýřil, když Jiří tuto krátkou epizodu, utnutou hloupým majitelem rádia, označil ve své knize za nejzdařilejší spolupráci se soukromými rádii, a mě popasoval titulem šílený rocker…

Od oné doby jsem s Jirkou v pravidelném kontaktu. V poslední dekádě jej zveme ob měsíc s jeho poslechovými pořady do Zlína. V malém zlínském divadle zvaném Dílna bývá vždy vyprodáno a na další stovky zájemců se zkrátka nedostane. Mám tu čest zajišťovat zvukovou aparaturu a být po boku coby obsluha mixu a přehrávače. Splněný sen kluka, co před mnoha desítkami let hltal každý Jiřího řádek v Melodii, vlastní kompletní pětisvazkový almanach se všemi jeho texty o muzice i všechny další knihy – nejnověji právě vydaný první díl vzpomínek z rozhlasového pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře.

Zdraví, zdraví a ještě zdraví, to ti, Jiří, přeje k Tvým čerstvým pětaosmdesátinám šílený rocker ze Zlína, Jarda Merhaut.

P.S. A sobě sobecky přeju co nejvíc společných pokeců.