…aneb v sousedství karmínové slávy
Pro našince zůstávají už řadu let melodici Heir Apparent vcelku skrytým pokladem na hudební mapě amerického progresivního metalu. Už od svých počátku spadajících do poloviny let osmdesátých, se jim podařilo na opačné straně polokoule vybudovat slušnou fanouškovskou základnu.
Své výsadní postavení brzy na to stvrdili úchvatným kotoučem s neméně obskurní obálkou Graceful Inheritance. Ten je velice hbitě popostrčil po bok předních souborů podobné hudební odnože, jako byli Queensrÿche, Fates Warning, nebo rovněž startující Crimson Glory. Heir Apparent se přiklonili na stranu těch, kteří na úkor rychlosti a tvrdosti dávají přednost úchvatně vystavěným melodiím, působivým a mohutným sborům, své skladby dokáží opentlit množstvím kytarových vyhrávek, sól a kudrlinek, a do karet jim hraje i podpůrná klávesová hradba a tepající vystrčená rytmika.
Svůj tvůrčí růst kapela stvrdila o tři roky později malinko přístupnějším avšak progresivnějším výtvorem číslo dva nazvaným One Small Voice. Na něm ubrala nohu z plynu, čímž mohli vyniknout dotaženější a vyšlechtěnější kompozice. Přišla výměna zpěváka a přibyl potřebný hráč na klávesy. Sound se pročistil a stal se přehlednějším. I výsledný zvuk byl oproti debutu dotaženější a častěji skrze něj probleskovala pompézní noblesa.
Pod namodralým znovu velice výmluvným coverem leží disk, který obsahuje jedenáct progresivních rock-metalových kompozic originálního střihu. Vše načne Just Imagine s robotickým úvodem, na kterou se nalepí tajemná atmosféra a vůbec celá stavba skladby je hodně inovativní. Crossing The Border patří k rychlejším věcem. Progresivní odstín jedničky vystřídají metalizující odlesky a Steve Benito tahá hlas do pořádných výšek. Všemu udává směr Gorleho riffující kytarová hra. Pravým opakem je třetí Screaming, která nejen že výrazně ubere z tempa, ale nechává promlouvat hlavně akustiky v doprovodu sličných kláves. Něžnou Alone Again odrecituje Steve na způsob Midnightových (zpěvák Crimson Glory) dispozičních dovedností. Na pátou pozici se jako uragán po romantické předehře přižene salva Cacophony Of Anger. Silně návyková jízda eruptivního druhu, kde nejen Benitův zpěv doslova exploduje. Nejvýmluvnější je jeho zvedání se do výšin v doprovodu mohutně násobených sborů. Extáze. Po Simonovsko-Garfungelovském coveru The Sound Of Silence, který se mimochodem svou kvalitou může s originálem směle poměřovat, přichází hymnická Queensrÿche-ovská pecka We The People. Young Forever opět pozvedne epický prapor se znaky teatrálnosti, aby titulní One Small Voice představila kapelu jako jedny z progresivních vládců tehdejší doby.
Osobní triumf skupiny vnímám skrze skladbu Decorated. To je pro mne špička tohoto ledovce a to nejen kvůli skvostně bublající dominantní baskytaře a klavíru v pozadí, ale i díky vysoko oktanovým melodiím a naprosto smyslnému emočnímu prožitku a nářkům Steve Benita. Povedenou tečkou je pak píseň The Fifth Season, která se po romantickém úvodu tak rozburácí, až se vám začne hlava na krku samovolně protáčet.
Význam a velikost nahrávky One Small Voice budu nejlépe dokumentovat přiřazením některých, podobně znělých patriotů, slučujících se v jedné melodické množině zaoceánské produkce konce osmdesátých let. Do té by zcela neomylně patřili skvostné nahrávky jako Transcendence (Crimson Glory), Perfect Symmetry (Fates Warning), či Operation Mindcrime (Queensrÿche). S těmito jmenovanými dokázali Heir Apparent v oné době spolehlivě držet krok, jenže vše mělo trvat pouhou chviličku. Už další rok byli kluci po brzkém rozpadu rázem mimo hru. To ovšem nic nemění na faktu důležitosti tohoto alba.
SKLADBY:
01. Just Imagine (4:32)
02. Crossing The Border (3:10)
03. Screaming (3:51)
04. Alone Again (3:49)
05. Cacophony Of Anger (4:11)
06. The Sound Of Silence (4:06)
07. We The People (3:38)
08. Young Forever (2:45)
09. One Small Voice (6:22)
10. Decorated (4:50)
11. The Fifth Season (5:39)
SESTAVA:
Steve Benito – vocals
Terry Gorle – guitars
Derek Peace – bass
Raymond Black – drums
Michael Jackson – keyboards
One Small Voice
Heavy Metal, Prog Rock
Capitol Records/ Metal Blade Records
1989
LP, CD
11
joo HA setkal jsem se s nima někde na začátku 90 let je škoda že pánové toho nemají více myslím že jen 3 desky protože tak propracovaný progress a hlavně poslouchatelný nemá i můj milovaný Queensryche nebo Fates Warning … nu co nezbývá nic jiného jak počkat s čím se vytasí dál jen aby to ale nebylo na nějakou desetiletou dekádu jako mezi druhou a třetí deskou 1986/1989/2018 já si sice rád počkám ale člověk nikdy neví …. za mě 5*
markol zdravím tě: vždy mne překvapí když se ozve někdo, kdo u nás zná i kupříkladu toliko zaprášené Heir Apparent. Vítej 🙂
Nevzpomínám si, že bych na jméno Heir Apparent někdy v minulosti narazil a o to větší je teď moje překvapení. Na Spotify jsou dvě verze, pustil jsem si tedy tu původní z roku 1989 a hraje to bezva. Zvuk je krásně čitelnej, čistej a průraznej jak panzerfaust. Steve Benito tedy “vejškuje” zatraceně vysoko, ale dá se to – v pohodě – vydržet. Svým projevem mi malinko připomíná Charlieho Dominiciho z DT, nebo Hubyho Meisela z Dreamspace a k téhle době to navíc tak nějak patřilo. Ty energičtější skladby jsou mi bližší, ovšem v tomhle případě mi nevadí ani balady a chválím aj jejich podání hitovky The Sound Of Silence.
Horyna, dík za pěknou recku a zajímavej tip. Hned zítra dopoledne se k albu znovu vrátím.
Ahoj Dane. Musím přiznat, že jsi mne mile překvapil. Nečekal jsem, že americký prog střihu Queensryche, Crimosn Glory, nebo F. W. ti šmakuje. Nebo je to náhoda a podobné spolky neposloucháš ? 🙂 Každopádně H. A. patří na vrcholek kvality v tomto odvětví. A navíc je málokdo zná.
Crimson Glory, Queensrÿche, nebo Fates Warning jsem kdysi poslouchal, ale měl jsem to všechno jenom na kazetách, kterých jsem se postupem času zbavil. Na origo CD mám jenom drobky, Empire a Tribe od Queensrÿche a A Pleasant Shade Of Gray od FW.
Mám dojem, že budu muset oprášit svou domácí sbírku a po delší době prohnat ušima něco ze své US prog metalové kolekce – Cairo, Shadow Gallery, staré DT, nebo Ice Age. Mým tajným tipem je třetí album kapely Without Warning, Step Beyond z roku 1998. Je to sice progmetla, ale se slyšitelnými odkazy na hard/prog rockovou scénu sedmdesátých let. S vytříbenými melodiemi a výborným výkonem frontmana navrch. Pokud budeš mít někdy čas a chuť, tak ho zkus.
Do Cairo jsem se poslední rok úplně zalúbil, ostatní samo že znám a Without Warning si pamatuji, že bylo ve své době na krámech, ale jinak o jich nevím nic. Nasadil jsi mi do hlavy brouka a ještě dnes po nich půjdu, jelikož kdyby to bylo něco podobného jako výše jmenované a kvalitní, musím to mít. Takže obr díky za zajímavý tip.
Neděkuj, uvidíš sám. Ono ti to třeba vůbec nesedne, vkus a preference každého z nás jsou nevyspitatelné. Já na ně tenkrát kápnul víceméně náhodou, ale pamatoval jsem si docela pozitivní recenzi ze Sparku…