Spooky Tooth

“Spooky Tooth je nepochybně originální skupina a patří k tomu nejlepšímu, co dnes vidíme na britské scéně.”
Pavel Černocký, Pop Music Expres 7/1969

Spooky Tooth se dali dohromady v říjnu 1967, kdy se čtveřice Mike Harrison (klávesy, zpěv), Mike Kellie (bicí), Luther Grosvenor (kytara) a Greg Ridley (baskytara) prostřednictvím zakladatele labelu Island Records Chrise Blackwella seznámila s Garym Wrightem (klávesy, zpěv), muzikantem z New Jersey. Ten vystupoval s R&B bandem New York Times v Německu a Skandinávii, zatímco ostatní působili v kapele Art (album Supernatural Fairy Tales, 1967), dříve VIP’s (singl I Wanna be Free ve Francii #2).
Během první společné zkoušky si mj. zahráli Wrightovu novinku Sunshine Help Me a bylo rozhodnuto. Posílená sestava ji pod novým názvem Spooky Tooth (poté, co neprošly jiné návrhy producenta Islandu a profesionála v tomto oboru Guye Stevense Frosted Moses a Mott the Hoople) natočila na první singl s producentem Jimmym Millerem. Ten po dokončení práce na albu Mr. Fantasy dalších nováčků v Blackwellově stáji Traffic pomohl nové formaci najít směr.
Koncertní premiéru si Spooky Tooth odbyli začátkem roku 1968 v londýnském The Speakeasy a v červnu vychází debutové album It’s All About, na němž se Miller podílel nejen jako producent, ale byl i spoluautorem poloviny skladeb. Vzbudilo zasloužený zájem a progresivní rocková rádia hrála dvě převzaté skladby Tobacco Road a Society’s Child.
V březnu 1969 vydala povzbuzená formace druhé a nejúspěšnější album Spooky Two, jež směle možno řadit mezi nejvýznamnější činy žánru a doby, nejen kvůli Wrightovým nesmrtelnostem That Was Only Yesterday a Better by You, Better Than Me, kterou o devět let později zařadí Judas Priest na své čtvrté album Stained Class (poznámku k provedení polykám). Dosáhla s ním na 40. místo v americkém albovém žebříčku Billboardu, zařazení mezi pětici nejlepších rockových kapel v Německu a stálého zájmu o koncertování ve Spojených státech i Evropě.

Nevítaným zásahem do zdárně šlapajícího soukolí však byla abdikace Grega Ridleyho, který se nechal zlákat nabídkou místa v rodící se superskupině Humble Pie. Uvolněné místo na čas kratší než krátký obsadil basista Bob Griffin, jehož brzy nahradil Andrew Leigh, odskočivší si ke Spooky Tooth z Matthews Southern Comfort.
Chris Blackwell, kterého o čtyři desetiletí později časopis Music Week v anketě vyhlásí “nejvlivnějším mužem za 50 let historie britského hudebního průmyslu”, kapelu seznámil s francouzským skladatelem elektronické hudby Pierrem Henrym, kapela však nebyla spolupráci s ním nijak nakloněna a svou účast podmínila rolí pouze hudebního doprovodu. Ovšem společnost titul Ceremony přesto vydala jako regulérní album Spooky Tooth (s Pierrem Henrym), jelikož počítala, že se projekt sveze na vlně úspěchu jejich předešlého díla. Album ale zcela propadlo a skupině hrozil rozklad.
Gary Wright začal pracovat pro Millerovu produkční firmu a chystal materiál na sólovou dráhu, Andy Leigh natočil folkrockovou desku Magician (1970), osiřelá trojice Harrison, Grosvenor a Kellie však nakonec spojila studiové síly se třemi členy The Grease Bandu Joea Cockera (Henry McCullough – kytara, Chris Stainton – baskytara, klávesy, kytara a Alan Spenner – baskytara) a v červenci 1970 bylo album The Last Puff s podtitulem “Spooky Tooth featuring Mike Harrison” a minimem vlastního materiálu na světě. Evropské turné v posledním kvartále roku v sestavě se Stevem Thompsonem (baskytara) a Johnem Hawkenem (klávesy) ale první kapitolu historie Spooky Tooth stejně uzavřelo.

Sólovou cestou se vydal i Mike Harrison, který nahrál dvě vynikající desky (Mike Harrison, 1971 a Smokestack Lightning, 1972) s muzikanty málo zvučných jmen, z nichž v dalších letech v branži proslul snad jenom americký bicmen z druhého alba Roger Hawkins.
Andy Leigh pokračoval v Southern Comfort (alba Southern Comfort, 1971 a Stir Don’t Shake, 1972), Luther Grosvenor v roce 1971 vydal svou první i poslední sólovku Under Open Skies (bicí Mike Kellie), načež – už pod pseudonymem Ariel Bender – vystřídal u Mott The Hoople kytaristu Micka Ralphse.
Mike Kellie v roce 1972 natočil sběratelsky vzácný singl Going Steady/Long Time Gone a nahrával s kdekým (Joe Cocker, Traffic,  Jim Capaldi, Jerry Lee Lewis, Peter Frampton…).
Služeb Garyho Wrighta využili George Harrison, Ringo Starr, B. B. King a mnozí další, s jejichž pomocí naopak nahrál svá sólová alba Extraction (1971) a Footprint (1972). Srovnání s Harrisonovými tituly ze stejné doby však překvapivě vyzní výrazně v jeho neprospěch. A nevede se ani nově sestavenému projektu Wright’s Wonderwheel (Mick Jones – kytara, Bryson Graham – bicí, Archie Legget – baskytara), který připraví devítitrackové album s pracovním názvem Ring of Changes, jež firma nakonec bůhví proč nevydá a z celého podniku vzejde jen pár vystoupení s význačnými hosty a dva singly (I Know/Tonight It’s Right a Ring Of Changes/Somebody).

Všem (ne)úspěšným aktivitám navzdory se už od podzimu 1972 rýsuje návrat Spooky Tooth na scénu. K Harrisonovi přivede Wright své dva kumpány Grahama a Jonese, u baskytary se vystřídají Ian Herbert a Chris Stewart, který se podílí na albu s poetickým názvem You Broke My Heart So I Busted Your Jaw z května 1973, jež se stalo druhým nejúspěšnějším v jejich kariéře.
Graham si potom z kapely znovu odskočil a na jeho místo se vrátil Mike Kellie. Už v listopadu 1973 vyšlo další album Witness s atraktivním obalem amerického dyzajnéra, fotografa a ilustrátora Toma Wilkese a Spooky Tooth vyrazili na turné po Evropě a Spojených státech. Tam se dali dohromady s Eddiem Kramerem, producentem Jimmyho Hendrixe, a v pozměněné sestavě, kdy Harrisona nahradil Mike Patto, k bicím se vrátil Bryson Graham a na baskytaru hrál Val Burke, natočili album The Mirror, které bylo k mání v září 1974. Na mnoho let znamenalo konec jejich roztodivného příběhu.

V roce 1975 vydávají oba ex-frontmani třetí sólová alba. Zatímco Mike Harrison titulem Rainbow Rider, na němž si vedle předních muzikantů z nashvillské hudební scény zahráli i Mick Jones (kytara) a Morgan Fisher (klávesy) s přehledem udrží vysoký standard, Gary Wright se albem The Dream Weaver definitivně odebral do snových vod popového světa, z nichž posluchače nevytrhne ani hostující účast Ronnieho Montrose v Power of Love. Dlužno ovšem dodat, že v Americe se dílo setká s ohromným úspěchem (LP #7, titulní singl #2), kterému se žádná z dalších Wrightových desek už nepřiblíží.
Mike Kellie se v srpnu 1976 přidal k The Only Ones zpěváka Petera Perretta, s nimiž mezi lety 1976-80 nahrál čtyři alba. V roce 1982 se soubor rozpadl, k jeho restartu došlo v únoru 2007.
Mick Jones stál s Ianem McDonaldem (kytara, klávesy) a Lou Grammem (zpěv) u zrodu Foreigner a jako jediný své členství v kapele nikdy nepřerušil.
A v hudebním životě nezaháleli ani ostatní, mnohaletý time-out si po rozpadu Humble Pie a první sólovce Stevea Marriotta (Marriott, 1976) vybral jen Greg Ridley.

A Spooky Tooth?
Značku stylově vzkřísila prapůvodní sestava Harrison, Kellie, Grosvenor a Ridley, která na etapy mezi červencem 1997 a listopadem 1998 nahrála nové album Cross Purpose, jež vyšlo v únoru 1999, celé čtvrtstoletí po dosud poslední studiovce. Podle některých jde o dílo, které je zajímavé pro fanoušky skupiny, ale nikoli pro náhodné posluchače. Nesouhlasím.
Přetrženou nit symbolicky naváže upravený hit z druhé desky That Was Only Yesterday, jehož podoba mnohé napoví o dalším albovém dění, jež je přehlídkou vyzrálého a poctivého muzikantství zdobeného nezaměnitelným hlasem charismatického frontmana. I nezasvěcení by při nahodilém sáhnutí po tomhle albu museli uznat, že měli šťastnou ruku.
Pro úplnost třeba doplnit, že toho roku se s novým titulem Human Love přihlásil i nezúčastněný Gary Wright.Mike Harrison na přelomu tisíciletí spojil koncertní síly s Hamburg Blues Bandem, z letité spolupráce vzešlo vydařené dílo Touch (2001).
V listopadu 2003 ve španělském Alicante zemřel Greg Ridley.
Duo Harrison, Kellie s navrátilcem Wrightem a dvojicí Joey Albrecht (kytara) a Michael Becker (baskytara) uspořádalo ve dnech 4. a 5. června 2004 dva reunionové koncerty Spooky Tooth v Německu (Worpswede a Hamburk), z nichž vzešlo album plus DVD Nomad Poets (2007) obsahující to nejlepší, co kapela během své existence vytvořila.
Harrison v roce 2006 přidá další vynikající desku Late Starter, Wright vydá alba Waiting to Catch the Light (2008) a Connected (2010).
A v roce 2009 o sobě dá znovu vědět i značka Spooky Tooth. Věrna zažitému fluktuačnímu režimu představí vedle ústřední dvojice Harrison, Wright trojici nováčků – Steve Farris (kytara), Shem von Shroeck (baskytara) a Tom Brechtlein (bicí). Svůj poslední koncert odehraje 7. června 2009 v klubu Spectrum v německém Augsburgu…

Spooky Tooth byli spolehlivým odrazovým můstkem několika vydařených kariér. A lze se jen dohadovat, co všechno by dokázali v případě personální stability původní sestavy. Každopádně však navždy zůstanou legendární kapelou, jejíž hudba stále inspiruje nové i uznávané muzikanty.

DISKOGRAFIE:
1968 – It’s All About (Island Records)
1969 – Spooky Two (Island Records)
1970 – Ceremony: An Electronic Mass (Island Records)*
1970 – The Last Puff (Island Records)
1971 – Tobacco Road (A&M Records)**
1972 – That Was Only Yesterday (A&M Records)***
1973 – You Broke My Heart So I Busted Your Jaw (Island Records)
1973 – Witness (Island Records)
1974 – The Mirror (Island Records)****
1975 – The Best of Spooky Tooth (Island Records)
1999 – Cross Purpose (Ruf Records)
1999 – The Best of: That Was Only Yesterday (A&M Records)
2001 – Live In Europe (Blue Storm)
2007 – Nomad Poets: Live In Germany 2004 (Larkio Music)
2009 – Lost In My Dream: An Anthology 1968-1974 (Esoteric)
2015 – The Island Years: (An Anthology) 1967-1974 (Island Records)

* Experiment s francouzským hudebním skladatelem Pierrem Henrym; před hojně uváděným rokem vydání 1969 dávám v souboji zdrojů z řady obhajitelných důvodů přednost výše uvedenému datu 1970
** Americká reedice debutového alba se zařazením singlové The Weight místo Too Much Of Nothing
*** Kompilace se skladbami Spooky Tooth a výběrem z prvních dvou Wrightových sólovek
**** S odlišným řazením skladeb vyšlo také pod názvem Hell Or High Water (LP, 1982) a Comic Violence (CD, 2000)

4 názory na “Spooky Tooth”

  1. Spomínam si, ako sme v minulom roku preberali limitovanú edíciu LP a CD boxu “The Island Years: (An Anthology) 1967-1974”, ktorého cena sa vtedy pohybovala okolo 80€. Dnes je všetko inak a terajšia cifra mi vyrazila dych.

    1. Limitky nikdy nezoženieš lacnejšie. Respektíve, stane sa možno raz-dvakrát za život. Dlho som nad ňou rozmýšľal a napokon som si povedal, že Repertoire mi stačí a to, čo mi ešte chýba, azda raz vydajú aj normálnejšie.

      1. Viem, ale ja som v týchto veciach možno naivný. Proste, ja nie som obchodník a ako fanúšik hudby nedokážem zarábať na druhom fanúšikovi. Mám dobrý pocit, ak môžem niekomu pomôcť, niečo darovať, prípadne si vymeniť, ale aby som od niekoho pýtal akékoľvek peniaze za úzkoprofilový album, ktorý je momentálne na Amazone za 250€, tak to by ma v živote nenapadlo. Tie limitky nie sú robené pre skutočných fanúšikov, ale pre šmelinárov.

Pridaj komentár