Na vánočním večírku RPM Records v roce 1994 se na společném hraní domluvila dvojice veteránů britské rockové scény Mick Underwood (bicí) a Nick Simper (baskytara), k nimž se přidal Pirát Peter Taylor (zpěv) a kytarista od Gillana Bernie Torme, který však dlouho nepobyl (jeho song River se ale stane ozdobou vydaného alba).
První volbou na uvolněný post byl Simperův odvěký parťák Pete Parks (Warhorse, Dynamite, Fandango), jejich další spolupráci však nakonec zhatila Parksova pracovní vytíženost, na popud manažera Petera Purnella z CD Management tak sestavu doplnil západolondýňan Gary Davis.
Nadějný projekt se však předem odsoudil k nezdaru. Underwood & spol. totiž neodolali, když dostali souhlas k užívání kultovního názvu Quatermass (II), ač se pro nedostatek volného času tentokrát nezapojil ani původní klávesista Peter Robinson žijící v Americe, ani třetí člen originální sestavy John Gustafson, který přispěje aspoň dvojicí svižných čísel (Wild Wedding a Daylight Robbery).
Kvartet vyrazil do studia, kde natočil tři snímky (Diamonds In The Rough, Walking The Thin Line a Rain Fall Down), načež byl odejit Taylor, který svým výkonem spoluhráče nepřesvědčil.
Po několikaměsíčním time-outu, který Simper využil k připomínce svého angažmá v rokenrolových Flying Fox, obsadil post za mikrofonem Bart Foley, jehož v kapse hřála čerstvá smlouva s nezávislým vydavatelstvím Peer Music na sólové album¹.
Irský rodák, kytarista a majitel osobitého hlasu, který se hudbou začal živit v šestnácti letech, prošel řadou londýnských rockových souborů a stal se ikonou místní klubové scény. Účastnil se i na projektech známých jmen (Geezer Butler, Adrian Smith, Randy Bachman), v roce 1992 podepsal tříletou skladatelskou smlouvu s britskou pobočkou hudebního vydavatelství Rondor Music.
Nekonečné průtahy kolem vzniku díla (ve hře byl příchod Raye Fenwicka i účast na veletrhu hudebního průmyslu MIDEM v Cannes) ovšem snížily podporu vydávajícího labelu na minimum, což nakonec přispělo k rozhodnutí, že i nadále budou Quatermass II fungovat jen jako studiový projekt², do něhož se ve finále jako host zapojil klávesista Don Airey.
Vyd(a)řené album s příhodným názvem Long Road vyšlo v listopadu 1997, v Evropě na značce RPM/Thunderbird, japonská verze od Pony Canyon s alternativním obalem a bonusem v podobě šestiminutové instrumentálky Undercarriage. Label Angel Air o rok později zpřístupnil dílo i Severní Americe, opět v jiném přebalu a včetně zmíněného demo-bonusu.
Echtovnímu hardrockovému dílu, jež vzešlo ze spojení zkušených muzikantů, by se bezpochyby dostalo mnohem přívětivějšího hodnocení, nebýt hejna prapůvodních pterodaktylů, jejichž stín zakryl mnohá pozitiva. Snad i proto Mick Underwood tenhle projekt nedotáhl ke třem titulům, jak se to o dvě desetiletí dříve podařilo Jonu Hisemanovi s jeho colosseální dvojkou. Škoda.
Bart Foley se stal vyhledávaným koncertním spoluhráčem, zúčastnil se tributní akce Slade Remade zaznamenané na CD s podtitulem Slade’s Anthems Performed By The Cream Of British Rock (2001) a poslední dekádu prožil s keltským pubrockovým souborem Creeds Cross (album Gods & Fighting Men, 2014) a vlastním projektem Foley & The Fire.
Nick Simper svůj muzikantský čas věnoval převážně dvěma koncertním projektům – bluesové kapele The Good Old Boys (post-Flying Fox) a především coverovým Nasty Habits (setlist převážně tvoří písně z desek Deep Purple MkI), s nimiž vystupoval v Rakousku, Švýcarsku, Maďarsku i Polsku. Mimo to nemohl chybět při jednorázovému reunionu Warhorse u příležitosti šedesátin Maca Poolea (14. 3. 2005), s Parksem se mihli v projektu Adelle & Co (2007), v březnu 2015 si po třech letech zopakoval společné vystoupení v Rusku s Donem Aireym.
Žije v Buckinghamshire, je šťastně ženatý (cit.), má čtyři děti (tři dcery a syna) a pět vnoučat. A můj respekt.
I Mick Underwood dál kooperoval s kdekým, než v roce 2006 s basistou Johnnym Heywoodem a bývalým kytaristou Heavy Metal Kids Cosmem založil bluesrockové Raw Glory (album City Life, 2007) a o šest let později coverový soubor Glory Road s Jeffem Summersem (kytara), Garym Summersem (basa) a Royem Shipstonem (klávesy), v němž nestabilní post pěvce po Robu Cooksleym a Paulu Manzim nakonec obsadil Luka Ravase.
Gary Davis se vrátil do londýnských klubů a ke spolehlivému studiovému hraní.
Piráti ze Země vycházejícího slunce vydali v roce 2014 na značce Gypsy Eye Project CD pod titulem Quatermass II feat. Nick Simper – Demo Sessions And Rarities, jež vedle čísel ze Simperových předchozích štací Johnny Kidd & The Pirates (tři songy z BBC session v létě ’66) a Dynamite (jejich jediný singl) přináší cenný archeologický materiál v podobě sedmi mimoalbových skladeb Quatermass II (Rain Fall Down 2x) v demoverzích ze zkoušek v listopadu 1995 a v lednu 1996!
* * * * *
¹ Podle všeho se album s pracovním názvem A Little Too Much svého vydání nikdy nedočkalo.
² Na fandovských stránkách Quatermass sice možno najít i neurčitou zmínku o řadě vystoupení QII po celé Anglii, žádný jiný zdroj však koncertní aktivity souboru nepotvrzuje.
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA:





