Čtvrté album Led Zeppelin, také nazývané „runové album“, je jedním z nejslavnějších výtvorů rockové historie. Skupina zde vytvořila hudební monolit, jenž se dá jen těžko někam zařadit. Je to blues rock, hard rock nebo folk rock? Ne, ani jedno, jsou to Led Zeppelin.
Léta 1969–1971 byla pro skupinu velmi hektická. Vydávala vynikající alba a neustále koncertovala v Evropě i za Atlantikem. Za sebou nechávala davy nadšených fanoušků, kteří rozdychtěně očekávali každý jejich další počin. V době vydání čtvrtého alba již byla pozice skupiny tak neotřesitelná, že si mohla dovolit vydat album bez jména Led Zeppelin na obalu, pouze s obrázkem starce nesoucího otep dříví.
Samotné album obsahuje osm skladeb, z nichž zejména Stairway To Heaven se stala nesmrtelnou klasikou a pro mě jednou ze zásadních rockových balad sedmdesátých let společně s Child in Time a July Morning. To ale neznamená, že by ostatní materiál na albu byl slabší. To v žádném případě.
Celý skvost otvírá typický zeppelinovský hard rock Black Dog, který začíná Plantovým výkřikem, přidá se Page s jedním ze svých vynikajících riffů a píseň se začne valit kupředu jako splašený buldozer. Ve zvoleném tempu skupina pokračuje skladbou Rock and Roll. V okamžiku, kdy by se mohlo zdát, že v podobném duchu budou všechny skladby na albu, přichází zvolnění. Akustická kytara a mandolína splétají jemné předivo tónů, nad kterými se vznáší Plantův hlas podporovaný zpěvačkou Sandy Denny. Folková nádhera se jmenuje The Battle of Evermore.
A pak to přijde. Rocková hymna Stairway To Heaven, která se stala vzorem pro mnoho následovníků a dodnes se ji nepodařilo překonat. Je celkem jedno, zda se kytarista Page vědomě inspiroval skladbou Taurus od americké skupiny Spirit, nebo ne, protože vzniklo geniální, nadčasové dílo. Skladba od úvodní folkové atmosféry postupně graduje až do burácivého hard rocku s ostrým kytarovým riffem a Bonhamovými těžkotonážními bicími. Robert Plant zde podává jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů, zpočátku je jeho hlas něžný, postupně přidává na intenzitě a v závěru nezaostává za svými spoluhráči a je ostrý jako motorová pila.
Druhou stranu desky zahajuje příjemná skladbička Misty Mountain Hop, pro kterou jsou typické Jonesovy klávesy. Bonhamova hra na bicí mi připomíná supící parní lokomotivu. Tento dojem přetrvává i u skladby Four Sticks, která je chvílemi zjemňována akustickou kytarou.
Poté se pánové John Paul Jones a Jimmy Page chopí mandolín a akustických kytar a spustí křehkou píseň Going to California. Vždy, když tuto píseň slyším, přeji si, aby neskončila a abych ji mohl poslouchat do skonání věků. Naštěstí mé přání zůstalo nevyslyšeno, protože jinak bychom přišli o skvělé závěrečné blues When The Levee Breaks. Plant se opět dostává do pro něj typických řvaných poloh a velký prostor zde také má jeho foukací harmonika. Zvuk kytary zde má až mystický nádech a Bonhamovy přesné údery na bicí se posluchači zarývají do uší a nutí ho být neustále ve střehu.
Jakmile album skončí, tak si začnu uvědomovat, že jsem se asi dostal do jiné hudební dimenze, bez které už nemůžu být. Vzducholoď vzlétla k nadpozemským výšinám, k nimž se mnozí umělci ani nepřiblíží. Teprve budoucnost ukáže, zda jde ještě vzlétnout výš.
SKLADBY:
1. Black Dog 4:55 (Page/Plant/Jones)
2. Rock and Roll 3:40 (Page/Plant/Jones/Bonham)
3. The Battle of Evermore 5:38 (Page/Plant)
4. Stairway To Heaven 7:55 (Page/Plant)
5. Misty Mountain Hop 4:39 (Page/Plant/Jones)
6. Four Sticks 4:49 (Page/Plant)
7. Going To California 3:36 (Page/Plant)
8. When The Levee Breaks 7:08 (Page/Plant/Jones/Bonham/Memphis Minnie)
SESTAVA:
Jimmy Page – elektrická a akustická kytara, mandolína
Robert Plant – zpěv, harmonika
John Paul Jones – baskytara, klávesy, syntezátor
John Bonham – bici
Sandy Denny – ženský vokál ve skladbě “The Battle of Evermore”
Untitled
Blues rock, hard rock, folk rock
Atlantic
1971
LP, CD
8
Pánové, děkuji vám všem za vaše názory. Moc si jich cením.
Zdeny, můžu slíbit, že další recenze na Led Zeppelin budou následovat.
Borku, jasně, máš pravdu, je to hard rock jak řemen. Jenomže to album, aspoň v mých uších, je natolik mnohovrstevnaté, že jsem neodolal a to blues a folk tam přidal. Nic jiného v tom nehledej.
Někdy v osmé třídě mi kamarád oznámil, že čeká poštou od překupníka nové desky, mezi nimiž byly i novinky Deep Purple Machine Head a Led Zeppelin IV. V té době jsem od obou kapel měl nahrané Fireball a Led Zeppelin III, takže jsem byl pln očekávání. Jakmile očekávaný den nadešel, byly u nás připraveny k nahrávání 3 magnetofony propojené přes směšovač. Tehdy jsem ještě netušil, že nahrávám za sebou historicky dva legendární pilíře hard rocku. I když mám stejně rád všech pět prvních alb LZ, dvojka a čtyřka ční přece jen o něco výš.
Štvorku mám veľmi rád, sú tu nesmrteľné klasiky. Ale oproti prvým trom albumom mám pocit, že niektoré momenty nie sú také silné. V princípe sa mi prvá strana platne páči viac ako druhá. Ale to sú len drobnosti, pre mňa je to štvorhviezdičková záležitosť. Super čítanie, vďaka.
Stairway To Heaven a Black Dog jsou monolity, které ostatní písně převyšují rozdílem třídy a tak se mi to těžko hodnotí. Pokud na zbytek materiálu nahlížím optikou výše uvedených skladeb, musím se s hodnocením trochu krotit. Pro kolegu Hejkala je to za čtyři, já bych ještě půl hvězdule ubral.
Tohle je jediné album Led Zeppelin, které jsem si koupil a mám ho rád. Ovšem Black Sabbath, Deep Purple, nebo Uriah Heep jsou v mojí sbírce zastoupení v počtu o dost širším a poslouchám je častěji.
Četlo se to bezvadně, poslouchá ještě líp, jen úplně nerozumím tomu přešlapovaní kolem zařazení předmětného monolitu – čtyřka Led Zeppelin je HARD ROCK jak řemen.
Áno, toto je Led Zeppelin, aký mám rád…
Martin, díky!
Ahoj Martine souhlasím s Tvojí recenzí od začátku do konce. Výborně napsané, co se týká Stairway To Heaven, Taurus je pouze kraťoučký motiv, Jimmy Page z toho udělal rockový monolit. Těším se na další Tvoje recenze na desky Led Zeppelin.