Kuře v hodinkách

“Bude to příběh času a věčného hledání; jsem teďka nějakej špatnej, ale dodělám to, kdybych měl potit krev.”
Josef Kainar

Šedesátá léta přinesla do společenského a kulturního života v Československu nevídanou míru volnosti a tvůrčí svobody, z níž těžila i domácí bigbítová scéna, jejíž mohutný rozmach doprovázený záplavou nových kapel a hudebních akcí vytvořil nezbytné podhoubí pro vznik celé řady pozoruhodných studiových nahrávek. Většina z nich však vznikala v již normalizačně ošoupané době, která rozklížila spoustu souborů, jejichž členstvo přijalo obživitelnější práci u populárních sólových interpretů nebo v zavedených estrádních orchestrech, či po splnění mise zvolilo cestu do emigrace.
A nebýt neúnavné činnosti zarputilého zaměstnance Supraphonu, kreativního producenta a příležitostného textaře Hynka Žalčíka, byla by československá rocková historie chudší o celou řadu klíčových položek. Kuře v hodinkách je jednou z nich.

Ke mně se album, mnohými považované za nejlepší dílo čs. rockové historie, dostalo s několikaletým odstupem až po znamenitém debutu C&K Vocalu se skladbami Rám příštích obrazů a Doky, vlaky, hlad a boty, což spolu s nepřeslechnutelnou přítomností dechaře Kubíka sehrálo hlavní roli v prvotním soudu.
A z odmítavého postoje mě dlouho nemohl zviklat ani fakt obecného velebení titulu kam jen ucho doslechlo, ani působivé Kainarovy texty, či výtvarně zajímavý dyzajn přebalu Ivany Jurné, která se s námětem vybízejícím k primitivní symbolice popasovala s přehledem.

Závažným klimatickým změnám navzdory ale nebyl všem dnům konec a tak se album mohlo zařadit mezi ta díla, nad nimiž jsem nezlomil hůl jednou provždy. A dobře jsem udělal. Stejně jako cenzor, přes něhož neprošel původní záměr natočit album se zpěvem v angličtině, která tehdy drtivou většinu domácích projektů odsoudila k marnosti.
A tak si už nějaký pátek na Kuřeti náramně pochutnávám. Je natolik svébytné a originální, že by mě nenapadlo vyčítat mu cizozemské inspirační zdroje nebo řešit, kam s ním stylově. Od prvních kroků lákavé Introdukce, přes strhující Rám příštích obrazů, břesknou Jenom láska ví kam, podmanivý Já a dým, zádumčivé Chvíle chvil, gradujících Pár století, úderné Doky, vlaky, hlad a boty, ještě údernější Stále dál, až po famózní finále je totiž nejen výživné, ale i zvukově vytříbené, aranžérsky pestré a neskutečně vyrovnané. A naplněné nádivkou zvanou energie. A báječně odzpívané, což platí i pro náhradního pěvce Ivana Khunta v Žalčíkově písni Stále dál, jak při čtyřicátinách alba potvrdil i hlavní vokalista Vladimír Mišík: “Byl to skvělý zpěvák, který měl jen smůlu, že já toho zpíval víc… Myslím, že to celé byla chemie lidí, co se v určitou dobu dostali k sobě a prostě to takhle vyšlo.”
Co dodat. Snad jen, že kdybych byl Hladíkem, tak tehdy po poslechu Kuřete omlátím Mišíkovi Meditaci o hlavu.

Během šestiletého trvání prošlo Flamengo několika žánrovými i personálními proměnami. Albová sestava, která se uvedla singlem Každou chvíli/Týden v elektrickém městě, byla instrumentálně nejzdatnější a ve studiu naplno zúročila zkušenosti z živého obehrávání připraveného materiálu. Koncerty musely být kapitálním zážitkem!
Dokážu si představit natěšenost bigbítové obce, když se v Melodii dočetla, že se formace chystá vyrazit s novým pořadem vycházejícím z koncepce nahrávky, doplněné scénickými efekty, světly a projektory. Kapela však nedlouho po vydání alba přestala existovat. Pavel Fořt nastoupil k Heleně Vondráčkové, Jan Kubík a Vladimír ‘Guma’ Kulhánek odešli do Semaforu a Erno Šedivý s Ivanem Khuntem to vzali přes Energit do emigrace…

Kuře se tak ocitlo na indexu. Podle oficiálních údajů z oddělení dokumentace Supraphonu se ho stihlo prodat přesně 39 096 porcí, což je numero řádově vyšší, než se obecně tradovalo. A v rozporu se zažitým tvrzením o realizaci prvního reedičního vydání až v rámci porevoluční edice Trezor jsou i vinyly datované rokem 1974 (jeden kus mám doma).

Ale co už. Hlavně, že Kuře v hodinkách neskončilo u ledu na věčné časy. Litovat tedy možno především faktu, že se vydání alba nedožil Josef Kainar. Uznávaný básník zemřel 16. listopadu 1971 na Dobříši ve věku 54 let.

SKLADBY:
A1. Kuře v hodinkách (Introdukce) (Jan Kubík) 2:28
A2. Rám příštích obrazů (Vladimír Mišík) 4:00
A3. Jenom láska ví kam (Flamengo) 2:56
A4. Já a dým (Vladimír Mišík) 4:46
A5. Chvíle chvil (Jan Kubík) 4:24
B1. Pár století (Vladimír Mišík) 6:33
B2. Doky, vlaky, hlad a boty (Jan Kubík) 4:34
B3. Stále dál (Ivan Khunt/Jan Kubík/Vladimír Kulhánek) 3:17
B4. Kuře v hodinkách (Jan Kubík) 5:39

Autorem textů je Josef Kainar, s výjimkou B3 (Hynek Žalčík)
Nahráno 28. 10. 1971 – 16. 3. 1972 v pražském studiu v Dejvicích
Hudební režie: Jan Spálený a Hynek Žalčík
Zvuková režie: Petr Kocfelda
Technická spolupráce: Milan Svoboda a Tomáš Štern
Aranže: Pavel Fořt
Produkce: Hynek Žalčík

SESTAVA:
Jan Kubík – tenor saxofon, flétna, klarinet, elektr. saxofon, zpěv
Pavel Fořt – kytara, akustická kytara, zpěv
Ivan Khunt – varhany, zpěv (B3)
Vladimír Guma Kulhánek – bas. kytara, zpěv
Jaroslav Erno Šedivý – bicí, percussion
Vladimír Mišík – zpěv, congo, akustická kytara
a hosté:
Petr Král – tenor saxofon (A1-A3)
Vladimír Hruška – baryton saxofon (A1-A3)
Ilja Bartošek – akustická kytara (A4)
Karel Velebný – vibrafon (B1)
Václav Hybš – smyčcový orchestr (A2, B1)

Kuře v hodinkách Book Cover Kuře v hodinkách
Flamengo
Progresivní rock
Supraphon
1972
LP
9

12 názorov na “Kuře v hodinkách”

  1. Zrejme už nikdy nebudem fanúšikom tohto diela, ale recenzia ma po rokoch navnadila vypočuť si Mišíka a spol. Kuře v hodinkách som našiel na Spotify – jubilejná edícia z roku 2012 – dal som to dokonca dvakrát za sebou. A to, myslím si, nie je málo. Čo sa týka NAJ diela v bývalom Československu, ak chcete – iba v Česku – nie som kompetentný na to odpovedať, pretože nemám prehľad, ale s čistým svedomím môžem napísať, že Město ER je pre mňa podstatne lepší album. A tie reči “expertov”, ktoré dennodenne čítam na hudobných fórach, že na Kuře v hodinkách treba vyrásť, dozrieť či dospieť – sú trápne a na smiech…
    Poďakovanie Borkovi za peknú recenziu!

    P. S.: Nedá mi, aby som ešte nezareagoval na konštatovanie – “…kdybych byl Hladíkem, tak tehdy po poslechu Kuřete omlátím Mišíkovi Meditaci o hlavu.” Pri prvom kontakte s albumom Meditace som neveril vlastným ušiam – neprofesionálny, skôr otrasný, výkon Mišíka. Spomenul som to raz v jednej debate a mal som pocit, že “konkurencia” počúvala úplne inú LP.

    1. Piťo: Jak jsem psal, taky jsem cestu ke Kuřeti nenašel na první dobrou, ale nepravidelně jsem se k němu vracel, stejně jako ke spoustě dalších alb v minulosti (i nedávné, viz. italská scéna, alba v němčině…). Nikdy jsem to ale nebral jako proces svýho zrání, neřku-li zmoudření, rozhodující pro mě byly/jsou záchytný body – kde jsou, tam tomu dám další šanci, kde se nemám čeho chytit, tam jsem čas nikdy nemarnil.
      A s přesvědčením, že Mišík Meditaci odfláknul, žiju celej život. Ale pravda, ne vždycky se na tom se mnou diskutující shodli.

      1. Borek, myslím, že si to vysvetlil oveľa zrozumiteľnejšie, ako som sa to pokúsil rozviesť vo svojom komentári – ten záchytný bod tu chýba. Jednoducho, Kuře a ja k sebe nepatríme. Včera som sa po rokoch pokúsil o “zmenu”, ale nezabral som ani teraz. Možno ešte niekedy… Díky!

  2. Kuře v hodinkách je zásadní album tuzemského (prog) rocku a jsem rád, že ho mám ve sbírce. Sháněl jsem ho dlouho a když už se tak konečně stalo ( Bonton ‎– BON 491053 2), objevila se jeho nejnovější reedice od Supraphonu. Po stránce obsahové i zvukové obstojí aj po letech a spolu s texty tvoří jeden výjimečnej celek.

    Zrovna mi hrajou “Věci” od Combo FH, hned po nich přijde na řadu Kuře a už teď se na něj těším.

    Borku, dík za pěkný – inspirativní – čtení.

      1. Však proto jsem ten terminus technicus šoupnul do zá(z)vorky. Ovšem Flamengo míchá blues, jazz a rock s šikovností barmana na luxusní zaoceánské lodi a tak si myslím, že “nálepka” prog není tak úplně od věci. Ale nejsu odborník.

    1. Snake: Rádo se stalo, ač psát o notoricky známých titulech popsaných skrz naskrz, není moje oblíbená disciplína. O to víc těší, jestli to nakonec vyznělo inspirativně. A asi jo, když i Piťo si dal nášup…
      Díky.

  3. Borek: zdravím, velice dobře si pamatuji na tu dobu, neměl jsem gramofon, ani peníze a desku jsem si tehdy nekoupil, pouze jsem si ji nahrál. Trochu se divím zpětně reakci komoušů, Kainar byl komunista a v těch textech jsem nic závadového nikdy nenašel, možná jim vadili muzikanti.

    1. Ta souvislost je v textu naznačená, jasněže “problém” byl v muzikantech, resp. jejich odchodu do emigrace, kde po čase skončil i Kubík.
      A ke Kainarovi. Básním jsem nikdy moc nedal, ale ty jeho mě baví číst. Většinou při tom slyším i hudbu, která nehraje… Že po válce snil svůj Český sen neřeším.

      1. Přečetl jsem si to důkladně a píšeš o tom. Ono to mohlo vyjít, ale jak Šedivý s Kulhánkem odešli, tak to stáhli z prodeje. Supraphon po čase vydal desku, kde byly písně s Kainarovými texty, Eva Olmerová, Jiří Suchý, Vladimír Mišík, ale Flamengo tam nebylo. Kainar tuším vydal sbírku Blues.

Pridaj komentár