Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/
Druhej zářez v diskografii skupiny a album, které dnes patří ke zlatému fondu italského progresivního rocku. A nic na tom nemění fakt, že je od valné většiny produkce tohoto subžánru tak odlišné. První stranu původního elpíčka zabrala jedenadvacet minut dlouhá a do tří strof rozdělená suita Suite per il Sig. K, tu druhou pak další tři samostatné skladby.
Staré dobré blues podává si ruku s hardrockem, je tu hodně akustických kytar a flétny, ovšem nechybí ani foukací harmonika. V hustě rozsetých tvrdších pasážích pak dominuje pěkně hrubozrnná a jak zahleněnej tuberák chrchlající kytara. Kláves tu moc není a když už, tak spíš čistého piana. Parádní sólo na Hammond organ v poslední Hai visto… je pak onou, pravidlo potvrzující výjimkou. Především díky bezuzdně sólující šprajcně to zní docela “tullovsky”, z italské scény mi to připomíná kapely Capitolo 6 a v menší míře ještě Eneide, nebo Dalton. Celé je to pochopitelně v italštině, ovšem na zpěv pozor. Ten je kapitolou sám o sobě. Vzteklej, bluesově zastřenej a velmi, velmi hrubej. Alvaro Fella má v hrdle dynamit a umí s ním setsakramentsky dobře zacházet…
Je to výborné album a těžko hledat nějakej jeho vrchol. Vypíchnul bych třeba třetí část úvodní Suite per il Sig. K, která se jako samostatná skladba Dio è objevila už na eponymním debutu. Nebo následující Miss Rand, která zní docela optimisticky a vesele, s čímž naprosto nekoresponduje její text (o slečně, která už nikdy nepřijde do školy, protože uhořela ve svém domě). A díky výše uvedenému sólu na Hammond mám v oblibě i košatou (a v několika vsuvkách aj mírně najazzlou) Hai visto…
(raritní snímek italské televize obsahující skladbu Miss Rand a část Suite per il Sig. K)
Zvuk je naprosto bez chybičky. Nahrávání zabralo zhruba týden a první várka od Philipsu obsahovala 5 000 kousků, ovšem po jejich rozprodání následovalo ještě několik dalších “dolisů”. Těch kopií nakonec vyšlo docela dost a původního vydání chtivej zájemce by neměl vyjít naprázdno. Moje cédéčko je součástí box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4, zasunuté v jednoduché papírové obálce a bez bookletu. Ale hraje parádně a jsem rád, že ho mám.
SKLADBY:
Lato A
1. Suite per il Sig. K – 20:45
a) Sta accadendo qualcosa dentro me
b) Ed ora corri
c) Dio è
Lato B
2. Miss Rand – 5:00
3. È brutto sentirsi vecchi – 6:30
4. Hai visto… – 7:18
SESTAVA:
Alvaro Fella – voce , chitarra acustica
Daniele Bianchini – chitarra elettrica, chitarra acustica
Sergio Conte – organo , pianoforte elettrico, pianoforte
Dario Guidotti – flauto , armonica , chitarra acustica
Aldo Gargano – basso elettrico
Vito Balzano – batteria
DNA
Prog Rock
Philips
1972
LP
4
CD: Box Set Universal Music Italia s.r.l. - 0602527319346 /2010/
Vypadá to na horkého kandidáta na příští italský doplněk sbírky. Snejku díky za tip.
horyna – nemáš vůbec za co. Ale než se začneš pouštět do nějakejch větších akcí, raději si to nejdřív pořádně poslechni.
Neodolal som, nedávno mi dohral debut, teraz som v polovici DNA – výborná muzika! Už som to písal niekde inde, dvojku mám o kúsok radšej ako Jumbo (1972), trojka Vietato Ai Minori Di 18 Anni? (1973) je pre mňa sklamaním. Neskoršiu tvorbu Jumbo nepoznám…
Snake, díky za recenziu!
Jumbo poslouchám “už” rok, od Snejkovy recenze debutu a řadím je mezi to nejlepší, k čemu mě vaše kroky po Apeninským polostrově přivedly. Někde jsem natrefil na dělení trojice původních alb 1) blues 2) hard 3) art, ale úplně to tak neslyším ani nedělím. Debut i DNA jsou i tady popsaný povolanějšíma, za sebe ale moc nerozumím obecnýmu odepisování třetího alba Vietato ai minori di 18 anni?. Dobrá, úlitbu hostujícímu Battiatovi (Gil) si neužívám naplno, všechen okolní materiál mi to ale bohatě vynahradí. Je to vypracovaný, strhující dílo barevný jako desky Cressidy, navíc zdobené životním výkonem zpěváka, kterej tady konečně dokazuje, že není jen “Jumbo”. Je to hlasovej originál každým coulem, jeden z těch, co se měrou nejvyšší zasloužili o to, že si po letech nezacpávám uši před italštinou v rockový hudbě. Punc nevšednosti třetímu albu dodává textové zaměření na kontroverzní témata a s ním spojený zákaz vysílání.
Každá z těch tří, v první polovině sedmdesátých let vydaných desek je trochu jiná a DNA je asi tou nejopěvovanější, ale každá má něco do sebe. Při aktualizaci recenze jsem pátral po nějakejch zajímavostech a narazil na několik recek, které vyzdvihovaly právě album Vietato ai minori di 18 anni? Určitě ho neodepisuji a proti jeho první polovině nemám námitek, ale přiznávám bez mučení, že od skladby “Gil” už ho koušu docela těžko. Ostatně, recenzi mám napsanou. V budoucnu ji přepracuji a nahodím.
Borku, tvoje zaujetí pro Jumbo mě překvapilo a potěšilo zárověň. Myslím, že v tom případě by se ti mohla zalíbit aj jediná alba kapel De De Lind a Dalton. Obě jsou z roku 1973 a doufám, že se na ně brzy dostanu.
Snake: Dík za další tipy, jistotně si na ně čas vyhradím.
Snake: Coby začátečník na italský scéně jsem ohromenej počtem flétnujících kapel i jejich “posedlostí” koncepčním příběhem. Zatím je ale brzo na delší psaní, tož jen krátce:
Riflessioni: Idea d’infinito od Dalton je fajná muzika tullovskýho střihu, ale při tý stopáži hodně vyniknou místa jak vystřižený ze San Rema. Natrefil jsem i na letošní (?) album Eden s female vokálem, ale ani tady se necejtím jak v ráji. Tak jsem šel dál křížem krážem a cestou zavadil mj. o eponymní alba Saint Just (cesta do slepý ulice) a Gleemen (britštější než Britové, příjemný překvápko), jedinou desku italských Janus Al Maestrale (trochu rozháraná, ale poslouchá se dobře), album Principe Di Un Giorno od Celeste (ukolébavka pro nespavce) i debut Latte e Miele Passio Secundum Mattheum (k tématu asi patří, ale ty operoidní pasáže si neužívám).
Potěcha největší nečekaně přišla od současnýho souboru Il Bacio Della Medusa, ke kterýmu jsem se dostal ani nevím jak. První dvě alba Il Bacio Della Medusa a především Discesa Agl’Inferi D’Un Giovane Amante beru jako “kompilaci” toho nejlepšího, co jsem zatím z týhle země poznal. A od polibku medúzy byl jen krok k bočnímu projektu Ornithos, album La Trasfigurazione mě ale oslovilo o poznání míň, bo mi připadne, že samo neví, co by. Těch vlivů je tam moc.
To úplně nejvíc nejlepší jsem ale nechal na konec – za postrk k De De Lind máš u mě metr piv. Jsou jasně nejposlouchanjším albem posledních dnů a neváhám je postavit na roveň nejcennějších jednoalbových vykopávek z mnohem probádanějších koutů světa. Nečekal bych, že se to kdy stane. Díky!
Borek : Tak to je dobrá náhoda, protože zrovna dneska ráno jsem De De Lind sjížděl. Recku mám víceméně napsanou a zveřejním ji hned, jak to bude možné. Jenom jsem se znovu ujistil v tom, jak skvělá hudba to je a mám radost z toho, že tě to tak draplo. Takže – zkrátka a dobře – nemáš zač.
Krátce k tomu ostatnímu : to zmiňované album Il bacio della Medusa jsem si koupil (Discesa agl’inferi d’un Giovane amante), má výborná hodnocení na progarchives, ale mě zas až tolik neoslovilo. Moje očekávání bylo asi až příliš velké a právě ta jejich bokovka Ornithos mě zaujala o něco víc. Herdek filek, ty desky už mám doma docela dlouho a přitom jsem je ještě ani nestihl pořádně vstřebat…
U Latte e Miele si cením především jejich druhého alba “Papillon”, ovšem Celeste jsou moji top. Dalton mi přijdou bezva : placka má snad 28 minut a těch vlivů je tam nepočítaně. Od italopopu po hardrock. Baví mě.
Chlapci, dovolím si zamiešať sa medzi Vás s poznámkou, že pri zoznamovaní s albumom skupiny De De Lind som bol rovnako nadšený a páči sa mi.
DE DE LIND patří mezi klenoty italské scény. Spousta věcí z Itálie je zajímavá hlavně pro speciálně naladěné lidi, ale konkrétně DE DE LIND by měli oslovit daleko širší posluchačskou artrockovou obec. K nim bych přihodil (z hlediska snadnější přístupnosti) nejen debut CELESTE, ale také debut DELIRIUM Dolce acqua, kde ještě tolik nejeli v hitových popěvcích, ale tvořili skvělé kompozice.
Jak jsem psal, při toulkách italskou scénou mě zaujalo i eponymní album Gleemen (1970) plný dobovýho psychedelickýho bigbítu z pera producenta Ivo Callegariho, tož jsem šel dál a dorazil k formaci Garybaldi, u který mi naskočila dávná vzpomínka na hejkalovo velebení přebalu jejich první desky Nuda (1972). I tady se hendrixuje jak o život za doprovodu Marchiho kláves, pasáž s foukačkou v L’ultima Graziosa je stejně nečekaná jako příjemná, vrcholem díla je však třídílný progrockový kus, který byl předzvěstí dění na dalším albu Astrolabio (1973). Jeho první strana s přesdvacetiminutovou Madre di cose perdute je tím nejlepším, co uvedené tituly nabízejí, přestože (nebo protože?) mi atmosféra často přenese do Krautlandu. Při dětským žvatlání v úvodu živé nahrávky z druhé strany desky mi okamžitě napadne, že ji znal i Kocáb, tahle jamující část ale úplně nemá sílu předcházejícího čísla. Význam vyškrtnutí Marchiho ze sestavy, přestože jeho účast je nepřeslechnutelná a v kreditech oceněná, chápal asi jen Fossati. A právě on mě dovedl k dalšímu projektu Bambibanda e Melodie se stejnojmenným albem (1974). I sem ho následoval batterista a textař Maurizio Cassinelli, ale vyznění nahrávky výrazně ovlivnilo zapojení indického perkusionisty Ramasandirana Somusundarama. Vzniklému etno-kočkopsovi neholduju, tož jsem po týhle cestě už dál nešel.
Borek, som si vedomý, že je veľmi jednoduché odstreliť akúkoľvek nahrávku, v tomto prípade album Vietato ai minori di 18 anni?, jedným slovom – napríklad sklamanie. Áno, svojím spôsobom som sklamaný, pretože po dvoch blues/hard rockových náložiach som nečakal taký žánrový kotrmelec. Výkon Alvara Fellu s tým nesúvisí, rozhodla o tom hudba. Na rozdiel od Snake_a, som nenašiel nijaké extra zaľúbenie ani v A-strane LP. Nechcem, aby to vyznelo znevažujúco, ale pri „áčku“ takmer zaspávam, o „béčku“ rozhodol hlavne Battiato. Určite sa však nájdu aj pre mňa skvelé momenty, napr. 40 Gradi…
Pred chvíľou som dal „trojke“ tretiu šancu. Veľa sa toho nezmenilo.
…Na druhej strane – som veľmi potešený Tvojím zvýšeným záujmom o „staré“ Taliansko a teším sa na ďalšie postrehy, ktoré je radosť čítať. Díky!
Pito : Není zač, díky za koment. Mě potěšily ty archivní snímky. Obě písníčky jsou natočené na jeden dlouhý záběr bez střihu a kluci se tam motaj – zvlášť u Suite per il Sig. K – jak nudle v bandě. Jenomže co chceš dělat na playback a v případě bubeníka s klávesistou aj bez nástrojů jinýho ? Myslím, že se s nějakým scénářem nepárali a vzali to na první dobrou dřív, než jim zapadlo sluníčko 🙂
Hej, to video nemá chybu, vďaka zaň. Album mám už nejaké tie rôčky a mám ho rád. Hoci už som ho dlhšie nepočul, tak napravím.