J | JETHRO TULL | RECENZIE | Roots To Branches

Jethro Tull – Roots To Branches (1995)

komentárov 7

Musím se přiznat, že od alb skupiny Jethro Tull, která vyšla v devadesátých letech minulého století, jsem nic extra nečekal, dokonce jsem ani necítil potřebu si je pořizovat do sbírky. Pak přece jen zvítězila touha po úplnosti a v mém přehrávači přistál kotouček s názvem Roots To Branches. Spustil jsem play a nestačil se divit. Vyhrnula se na mě hudba, která až na pár výjimek má to kouzlo, jímž si mě podmanily již dříve nahrávky ze sedmdesátých let. Kořeny, jež Anderson svým muzicírováním pevně zapustil na hudebním poli dřívějška, zde vypustily nové výhonky a ty se postupně rozkošatěly do jiné, avšak stále vzrušující dimenze, kterou si v poslední době užívám čím dál víc.

Někdo namítne, že pištec zde nic nového vlastně nepředkládá, že vlastně jenom recykluje již mnohokrát slyšené. Jistě, nelze čekat nějaký progres po sedmadvaceti letech na scéně, ono by působilo dost směšně, kdyby Anderson najednou začal rapovat a Martin Barre si hrál na metalového čarostřelce, ale jde o to, jak se k tomu starému přistupuje. Jestli se strachem hlavně nic nepokazit, nebo s neustálou touhou překvapovat a posouvat své hudební možnosti. Fanoušci Jethro Tull ví, že druhá možnost je správně.

Titulní skladba, kterou album začíná, je poměrně svižný kousek s dosti ostrou kytarou. Ne že by Martin Barre nedokázal hrát i dříve pěkně od podlahy, ale tady cítím z jeho hry životodárnou energii, jež je umocňována dokonalou souhrou s Ianovou flétnou. Skvostná záležitost, na niž navazuje Rare And Precious Chain překvapující místy arabskou melodikou. A takhle bych mohl pokračovat dál a vychvalovat Andersonův skladatelský um a instrumentální zručnost jednotlivých hráčů, ale tahle informace je pro fanoušky Jethro Tull prachobyčejným nošením dříví do lesa. Dokonce mám dojem, jako by si pánové řekli, že teď ukáží všem škarohlídům, jak se má správně hrát hudba oplývající melodickou rozmařilostí a rytmickou překvapivostí, o čemž svědčí například košatá skladba s jednoduchým názvem Valley. To spojení prosté akustické krásy s postupně se přitvrzujícím zvukem je velice působivé.

Vrcholem alba je pro mě uhrančivá, skoro osm minut dlouhá píseň Wounded, Old And Treacherous. Anderson v ní místo plnohodnotného zpěvu sice pouze deklamuje text (že by nakonec pokus o rap), ale to vůbec nevadí. Skladba postupně vygraduje v nádherné flétnové sólo, k němuž se připojí i Barreho kytara. Vůbec se mi líbí, jak Martin Barre na desce hraje.

V závěrečných skladbách, jako je například nejdelší kompozice At Last, Forever, zabrousíme do poklidnějších hudebních vod s místy až pastorální atmosférou. Možná to není ten nejlepší příměr, ale závěr alba ve mně vyvolává až jakýsi nebeský klid. Asi je to díky Giddingsovu klavíru, nevím.

Ve výsledku je Roots To Branches velice povedené a zdařilé album. Srovnávat s jeho předchůdci ho nebudu, to ani nejde, přece jenom té monumentálnosti některých klasických desek nedosahuje, ale to je jedno. Já jsem rád, že jsem se k němu dostal a doufám, že mě jeho poslech hned tak neomrzí.

Tracklist:
01. Roots To Branches 5:12
02. Rare And Precious Chain 3:35
03. Out Of The Noise 3:25
04. This Free Will 4:05
05. Valley 6:08
06. Dangerous Veils 5:35
07. Beside Myself 5:51
08. Wounded, Old And Treacherous 7:50
09. At Last, Forever 7:55
10. Stuck In The August Rain 4:06
11. Another Harry’s Bar 6:22

Obsazení:
Ian Anderson – zpěv, příčná flétna, bambusová flétna, akustická kytara;
Martin Barre – kytara;
Dave Pegg – baskytara (3, 5, 11);
Doane Perry – bicí, perkuse;
Andy Giddings – klávesy.

Steve Bailey – baskytara (1, 6-10)

Roots To Branches Book Cover Roots To Branches
Jethro Tull
Prog Rock, Classic Rock
Chrysalis
1995
CD
11

7 názorov na “Jethro Tull – Roots To Branches (1995)”

  1. Od Jethro Tull mám rád alba This Was, Stand Up, Benefit, Aqualung, Thick As A Brick, Living In The Past, Songs From The Wood, Heavy Horses, Bursting Out a Broadsword And The Beast. Jiří Černý kdysi napsal, alba Jethro Tull jsou jako knihy, knihy se na rozdíl od magazínů ukládají a čtou znovu. Na jejich deskách je skvělé, že i když se vám na první poslech moc nelíbí, tak další poslech už je o něčem jiném. Podobně to mám s Frankem Zappou.

  2. Album jsem si pustil dneska po obědě s tím, že letmo ochutnám a pak si dám něco jiného. A vida, vydržel jsem až do konce. Je to fakt příjemná muzika, k nedělnímu odpoledni jako stvořená. Z toho, co se na stránkách Rockovice v poslední době objevilo je to pro mě jeden z nejzajímavějších tipů. Cédéčko kupovat (asi) nebudu, ale dovedl bych si ho v polici představit místo titulů Minstrel in the Gallery, nebo War Child. Tady jsem se s tím nákupem poněkud seknul, ale stane se…

    Martine, díky za recku. Co ty a Jethro Tull, velkej fanda?

    1. Přesně, Andersonova družina je jedním z mých hlavních posluchačských koníků. Až na pár výjimek mám ve sbírce všechno, některé desky dokonce dvakrát. Jsem rád, že se ti Roots to Branches líbilo. Na War Child se shodneme, je to taková nemastná neslaná deska, i když i na ní jsou perly, ale na Minstrela nedám dopustit. Holt s hudbou je to jak s ženami, každému se líbí něco jiného.

      1. Aha, tak teď je mi to jasné. Můj vztah ke kapele je přece jen trochu vlažnější, ale nějakých třináct CD ve sbírce mám. Plus Andersonovu sólovku The Secret Language Of Birds. Kromě těch dvou výše uvedenejch alb můžu poslouchat všechna, ale nejraději mám dvojici Heavy Horses a Songs From The Wood. To je muzika podle mého gusta.

  3. Jethro Tull je skupina, kterou mám rád už od nahrání desek s názvy Stand Up, Benefit, Aqualung a tak dále, pak po War Child byl menší odliv přízně, který se po Songs From The Wood zase vrátil. Před pár lety jsem si pořídil desky Jethro Tull po Crest Of A Knave v provedení papersleeve. Recenzovaná deska takhle nevyšla, po přečtení recenze jsem si pustil ukázky a desku bych chtěl vlastnit. Díky za otevření očí.

Pridaj komentár