Bartoccetti skupinu zakládal s cílem dělat co možná nejsugestivnější a nejděsivější kravál a podobně zaměřeného kumpána našel v osobě výstředního varhaníka Charlese Tiringa. Třetím do party se stala Bartoccettiho partnerka Doris Norton a jako čtvrtého člena Antonio uvádí Franze Parthenzyho, který posloužil jako “médium”. Jméno Jacula si kapela zvolila podle postavy upírky ze stejnojmenné, komiksové série a logo s obalem alba jim udělal jeden z jeho tvůrců, ilustrátor Travers. Jak znělo původní album z roku 1969 se můžu tak akorát dohadovat a tak pár slov aspoň k jeho “reedici”.

Album In cauda semper stat venenum je temné, jak mraky před bouřkou a jeho rajcovně strašidelnou atmosféru vytvářejí především chrámové varhany, se vstupy Bartoccettiho brutálně zkreslené kytary. Basa je hodně upozaděná a o jednoduchý, rytmický doprovod se dělí různá cingrlátka, tympány, nebo basový buben. Zpěv jako takovej se na albu nevyskytuje, Bartoccetti si vystačí jen s chmurnými monology v italštině, nebo latině. Někdy si vystačí jen se dvěma, dokolečka se opakujícími slovy (Triumphatus sad), jindy je to jeho povídání delší (Magister dixit, In cauda semper) a působí docela magicky.

Materiál je to velmi vyrovnanej, ale jednoho velkého oblíbence tady mám a tím je až metalově nařachlá Triumphatus sad. Zvuk kytary je naprosto zabijáckej a skladba, jako taková, si v ničem nezadá s úvodním trackem debutového alba legendárních Black Sabbath. Nevím, co by na to řekli lidé v roce 1969, ale pokud z prvních koncertů Black Sabbath utíkali se strachem v očích, tak z Triumphatus sad by si sedli na zadek a oněměli hrůzou. Při správně zvolené hlasitosti se pode mnou rozhoupe podlaha a u hromobití tympánů si vždycky představím umolousaného, přitroublého čerta z Troškovy pohádky, jak mlátí vybělenou stehenní kostí do kotle s vroucím vývarem. Pochopitelně hovězím.

Výbornej je i instrumentální trauermarš Ritus a takovou specialitkou pak necelých sedm minut dlouhá Initiatio. Ta se obejde jak bez funerálního soundu kostelních varhan, tak bez Bartoccettiho mumlání. Hlavními nástroji jsou piano a syntezátory, které doprovází burácení kotlů a hlas Doris Norton. Ovšem je to takovej ten zpěv beze slov, kterej supluje jen další hudební nástroj. Zajímavé jsou i obě kompozice přesahující desetiminutovou hranici. Jak Magister dixit, tak In cauda semper vynikají opravdu ponurou atmosférou, kterou umocňuje Bartoccettiho sugestivní přednes. Texty většinou neřeším, ale tyhle jsem si našel a co jsem tak pochytil, jsou o kouzlech a magii, ovšem chytrej z nich nejsem. Na druhou stranu neobsahují nic, z čeho bych měl mít těžký spaní.

Origoš cédéčka Jacula se prodávají docela draho, sedm stovek se mi za něj dávat nechtělo a tak jsem si musel pár let počkat. Nakonec jsem ho sehnal za slušnou cenu v aukci a jsem moc rád, že ho mám. Je to vydání (repress 2010) v klasické plastové krabičce, s transparentním držákem CD a katalogovým číslem BWRCD 051-2, ovšem ve verzi, jakou jsem jinde neviděl. Černobílý booklet je standardní dvoustránkou, ale navíc je tu ještě papírovej arch s povídáním v japonštině a OBI s logem labelu Belle Antique (MAR 01681). Docela záhada, ale to je v případě Jacula normál…

SKLADBY:
1. Ritus   4:06
2. Magister dixit   10:31
3. Triumphatus sad   3:35
4. Veneficium   2:22
5. Initiatio   6:48
6. In cauda semper   10:06