CD Progressive Line ‎– PL 560  /2002/

Kapela s pohnutým osudem a jediným albem, které je další ze zástupu zajímavejch a dávno zapomenutejch rarit. Díky dvěma Italům v sestavě bývá řazena k subžánru rock progressivo italiano, ale ty vazby na něj jsou hodně volné…

Skupina Hero vznikla začátkem sedmdesátých let a tvořili ji kytarista Massimo Pravato (ex The Bart’s Group, I Delfini, nebo Upupa), zpěvák a klávesista britského původu Robert Deller (ex Upupa) a bubeník Umberto Maschio. Díky Robertově otci dostala šanci přesídlit do Německa, kde se stala rezidentní kapelou jednoho z mnoha hudebních klubů fungujících na území hlavního města Bavorska, Mnichova. Do té doby bezejmenné trio si brzy vydobylo slušné renomé a tak zaujalo i zástupce jedné z místních nahrávacích společností. V roce 1972 si členy kapely pozval producent Günter Ehrig a nabídl jim smlouvu na velkou desku pro společnost Poliband, kterou s radostí přijali. A to i přes skutečnost, že šlo o label specializovanej především na tvorbu pro děti.

Práce na albu se protáhly na několik měsíců, ale v prodlevě mezi jeho dokončením a vydáním došlo k tragédii, která znamenala nevyhnutelnej kolaps. V roce 1973 se při automobilové nehodě zabil Massimo Pravato a Hero zmizeli z mapy hudebních dějin. Jejich jediné album tak vyšlo až posmrtně, v roce 1974 na etiketě Pan, což byl sublabel firmy Poliband. Label ho navíc vydal bez jakékoli reklamy a propagace jenom v Německu, kde o něj nebyl zájem a tak upadlo do naprostého zapomnění. První, navíc neoficiální reedice se dočkalo až v roce 1998, kterou následovalo další pirátské vydání na CD u společnosti Progressive Line. Jediná dostupná oficiální reedice tak pochází od AMS, která ji vydala jak na vinylu (v roce 2013), tak na CD (2006).

Relativně temné album obsahuje devět skladeb, při celkové stopáži přesahující 46 minut. Stylově bych to zařadil k tvrdšímu heavy progu s prvky psychedelie, výraznými varhanami a trochu teátrálním projevem Roberta Dellera. Právě kvůli hammondkám se specifickým zvukem a Dellerově zpěvu v angličtině mi hudba Hero připomíná britské Van Der Graaf Generator, ale jsou i publicisté, kteří v tom slyší rané Pink Floyd, nebo King Crimson.

S úvodní Merry Go Round se to teprve rozjíždí a skladbu jako takovou řadím k nejméně zajímavým položkám celé kolekce, ale už následující Crumbs Of A Day si říká o moji pozornost. Její začátek je ještě trochu rozhrkanej, ovšem potom začíná přituhovat a zápolení kytary s varhanami vytváří, spolu s expresivním zpěvem, takovou zvláštní a těžko popsatelnou atmosféru.

Uspávajícím dojmem působící první polovina skladby Sunday Best se veze na vlnách psychedelie. Všechny ty činely, zvonečky, xylofon (bo co to je) a ležérní zpěv ve mě vzbuzují pocit klidu a míru, takže zakloním hlavu a nechám myšlenky bloudit prostorem. Teprve v té druhé se začíná něco dít a ústřední melodickej motiv, kterým píseň vrcholí, musím pochválit. Protože je opravdu pěknej. 

Sotva tři minuty dlouhá, temná a velmi naléhavá Seminar je ukázkou schopností Roberta Dellera. Jeho varhany vrčí, jak do kouta zahnaná a k útoku se chystající lvice a svým hereckým projevem nezapře inspiraci u Petera Hammilla. Také následující Childrens Game v tomhle směru nepřipomíná ani tak písničku, jako spíš hereckej koncert. Ovšem s vytříbeným hudebním doprovodem plným dlouhých, instrumentálních pasáží. 

S přibývajícími minutami je to album pořád zajímavější a potvrzením mých slov budiž šestá a razantní Knock. Temná, strach vzbuzující psychedelická podivnost a noční můra v jednom. Z nejdelší, přes devět minut dlouhé Clapping and Smiling bývám poněkud rozpačitej. První třetina skladby s akustickou kytarou, pianem a zpěvem mi přijde kapánek bezradná, ale jakmile to v čase 3:40 rozbalí celá kapela full forte, dostává to ty správné grády a já jsem nadšenej.

Hledat tady nějakej vrchol je po čertech těžké, ale pokud bych měl určit nejoblíbenější skladbu na desce, volil bych následující Dew-Drops. Líbí se mi, jak na sebe navzájem prskají a vrčí kytara s klávesami, ale to je vedlejší. Přitahuje mě  především její výrazná, varhanní melodie. I když se nedokážu ubránit dojmu, že už jsem ten několikrát se opakující hudební motiv někde slyšel. Závěrečná Buzzard je už jen krátkým epitafem nejenom za celým albem, ale i historií Hero…

Do sbírky jsem si koupil výlisek od Progressive Line (2002) a i když je to pirát, měnit ho nebudu. Čtyřstránkovej booklet je z rubu a líce kopií původního obalu LP, uvnitř je katalog labelu PL. Zadní strana krabičky nabízí jednu fotku a tracklist a to je vše, neobsahuje ani sestavu Hero. Držák CD je transparentní a samotnej kotouč má potisk gramofonové desky.

Je to divná a docela strašidelná muzika, která pro mě má zvláštní, těžko popsatelné kouzlo. Její hodnocení bych viděl tak na tři a půl, ale zatáhnu to na čtyřku. Mám dojem, že si ji zaslouží.

SKLADBY:
1. Merry Go Round (4:21)
2. Crumbs Of A Day (4:41)
3. Sunday Best (5:57)
4. Seminar (3:17)
5. Childrens Game (5:02)
6. Knock (4:52)
7. Clapping And Smiling (9:05)
8. Dew-Drops (7:03)
9. Buzzard (1:48)

Total Time: 46:12

NOTES:
Recorded in 1972.

SESTAVA:
Robert Deller – keyboards, vocals
Massimo Pravato – guitar, bass
Umberto Maschio – drums 

Album: Hero
Autor: Hero
Žáner: Prog Rock, Psychedelic Rock
Vydavateľstvo: PAN
Rok: 1974
Formát: LP
Počet skladieb: 9
Zdroj: CD Progressive Line ‎– PL 560 /2002/