Dostane ode mne páté sólové album Petera Hammilla pět bodů? Nechme tuto otázku ještě chvíli otevřenou a nahlédněme Peterovi pod pokličku.
Album Nadir’s Big Chance bylo natočeno v podstatě reunionovou sestavou Generátorů. Vedle nepostradatelného Petera saxofony trýznil jeho věrný souputník David Jackson, za bicí se usadil Guy Evans a basu s klavírem a varhany na desce rozezvučel Hugh Banton.
Repertoár je na desce velmi pestrý a je třeba si jej nechat nějaký čas dostat pod kůži. Hudebně nepřehlédnutelné a překvapivé jsou tu čtyři proto punkové drsné nářezy, které jako by předurčovaly následný vývoj na této scéně nejen po hudební ale i po obsahové stránce, neboť se vezly na vlně revolty proti zavedeným pořádkům a poměrům na tehdejší hudební scéně. Jsou to titulní Nadir’s Big Chance, Nobody’s Bussines, Birthday Special a částečně Two Or Three Spectres. Tak nějak by zněli Sex Pistols, kdyby ovládali lépe své nástroje. Kdo si vybaví jejich debut, tak toho při poslechu musí trknout „vypůjčené“ pasáže, které Pistole do svých skladeb vyextrahovali z výše uvedených skladeb. Přijde mi hodně vtipné, že Johnny Rotten vycházel z Hammillových hudebních i názorových ideí a ještě to bezostyšně v médiích přiznal.
Další ucelenější trojku tvoří ty kousky s vnitřním, rockovějším a dramatičtějším jádrem – první trochu textově poťouchlá The Institute Of Mental Health, Burning se skvěle pozpátku nahranými tóny klavinetu, kterou následuje svižnější Open Your Eyes a přepracovaný první song ze singlu z roku 1969 – příjemně melodická People You Were Going To. V těchto skladbách nejvíce vyniká Jacksonův malebný saxofon a Peter tu v textech odhazuje chmury.
Pro mé ucho z následující podmnožiny balad je poněkud méně výrazný Pompeii a Shingle Song, který napsal původní člen Generátorů Judge Smith. Další dvě – majestátní Been Alone So Long nebo dojemný Airport jsou naopak přímo skvostné a plné emocí. Melancholické texty vyjevují zármutek a obavy z probíhajících či zaniklých vztahů, v případě Pompejí i celého města.
Závěrem: Uvědomil jsem si, jak širokospektrální barevnou paletu nálad nám nabídl v roce 1975 Peter Hammill and Co. Vydal dvě desky – s VdGG legendární progresivně rockový Godbluff a sólový počin Nadir’s Big Chance, kde poodkryl i tu jednodušší, ale i leckdy jemnější a veselejší tvář. Celkově to u mne na plný počet není, ale čtyři hvězdy jsou zaručeny.
SKLADBY:
01. Nadir’s Big Chance (3:33)
02. The Institute Of Mental Health, Burning (3:32)
03. Open Your Eyes (5:11)
04. Nobody’s Business (4:08)
05. Been Alone So Long (4:10)
06. Pompeii (4:21)
07. Shingle (4:14)
08. Airport (3:04)
09. People You Were Going To (5:05)
10. Birthday Special (3:34)
11. Two Or Three Spectres (6:21)
SESTAVA:
Peter Hammill / guitar, keyboards, vocals
+
Hugh Banton / keyboards
Guy Evans / drums
David Jackson / saxophone
Nadir's Big Chance
progresivní rock, alternativní rock
Charisma
1975
LP
11
CD - CASCDR 1099, Virgin (Reedice)
Hammillova alba ve sbírce mám, a skoro vůbec je (kromě sólo debutu) neposlouchám. Pod tíhou těchto recenzí je zařazuji do plánu..
Mně se počátečních deset sólových alb Petera Hammilla líbí a nedělám mezi nimi rozdílu. Tahle deska je možná trochu slabší než předchozí. Díky za pěknou recenzi.
Na Hammilla neobvykle přímočaře rockersky rockové album, s náznaky pre punku, ale i citlivou baladou Been alone so long s krásně romantickým textem; jejímž autorem kupodivu není Hammill, ale také Chris Judge Smith.
Album plné silných písní, na které pěl ódy mimo jiné i David Bowie nebo Nick Cave. Album mám na magnetofonové kazetě, a když jsem ho někdy v polovině devadesátých let kupoval, prodavačka ho neznala a tvrdila mi, že nic takového nemají. Nejdřív mi říkala, že musím mít na mysli Petera Gabriela, že nějakého Hammilla nezná. Musel jsem jí ho ukázat ve výloze, teprve poté „kapitulovala“ 🙂 . Vyndala zaprášenou kazetu z výlohy s tím, že ani nevěděla, že něco takového ve výloze je a že ji musejí mít jen v jednom kuse a já… No já si ji celej šťastnej koupil 🙂 .
Díky Jirko za čtivou recku. Smith vzpomínal, jak poprvé potkal Hammilla, pravděpodobně v roce 1967. Na manchesterské univerzitě zahlédl mladýho kluka, který si brnkal na kytaru a zpíval nějakou píseň. Chris k němu šel a řekl: „Člověče, to je dobrý.“ Ale píseň neznal, tak se Hammilla zeptal, kdo je autorem dané písně. „To je jedna z mých,“ odpověděl Peter. Chrisovi to znělo nečekaně profesionálně a velice dobře, tak se ho zeptal, jestli složil víc takových věcí. A Hammill v klidu odpověděl: „Oh, about 150.” 🙂
I když to číslo je asi přibližné, o lecčems to vypovídá. Chris si uvědomil, že toho chlapa musí poznat víc a v létě 1967 tak spatřila světlo světa narozená kapela Van der Graaf Generator, tehdy ještě ne v pozdějším známém složení.
Tento album mi sedí. Vlastne viac ako predchádzajúce tri.