“Bananas je ve skutečnosti jen velmi průměrným pokračovatelem onoho ‘soft hardrocku’, se kterým Deep Purple prolezli devadesátými lety,” čtu nedlouho po vydání sedmnáctého studiového alba Deep Purple na jednom z hudebních webů odsudek, v němž se nakonec jednotlivé kusy dočkají odhalení, že to všechno už vlastně někdy někde zaznělo…
A aby ne. Album skutečně přináší typický párplovský sound, zde ovšem navíc pokropený živou vodou v podobě nápadů a postupů externího producenta Michaela Bradforda (od Madonny :-), jehož pozitivní vliv na celkovém výsledku – při faktické znalosti předchozích děl z diskografie kapely – nelze nezaznamenat. Koneckonců, o atmosféře při práci na společném díle leccos vypoví skutečnost, že album bylo v kalifornském Burbanku připraveno za pět neděl.
K přehlédnutí nebo přesněji k přeslechnutí by ale klidně mohlo dojít v případě další změny. Don Airey totiž jednoznačně prokázal, že bude Lordovým důstojným nástupcem, což následně potvrdil i během nezapomenutelného pražského vystoupení legendární formace v T-Mobile Areně 17. listopadu 2003, při němž z novinky Bananas zazněla hned polovina skladeb, želbohu bez jedinečné bluesrockové smutnokrásky Walk On, která symbolizuje vše, co album nabízí. Jak připomínku starých dobrých časů s charakteristickým souzvukem kláves a kytary, tak dostatek energie, rozmanitosti i dokonalou souhru a svěží melodie. A nádavkem nekýčovité balady ozvláštněné tu smyčcovým orchestrem, onde doprovodnými vokály, viz naléhavá singlovka Haunted s Beth Hart, tuším vůbec první – a taky poslední – ženou na některé z nahrávek Deep Purple (či ne?).
Závěrečnou Contact Lost potom možno směle považovat za to nejvkusnější a nejdůstojnější vyjádření pocty obětem z raketoplánu Columbia, jaké si jen lze představit. Co zástupy politiků nesvedou ani sáhodlouhým projevem připraveným profesionálními psavci, dokázal Steve Morse v minutě a půl. Beze slov, jen s kytarou. Přál bych každému v ten moment stát jen pár kroků od něho. Nezapomenutelnost.
Opakovaně prováděná inventura tak hovoří jasnou řečí. Z alba Bananas se neline smradlavý zápach po bedně plné nahnilých plodů s dávno prošlou dobou minimální trvanlivosti, ale naopak čerstvá vůně právě natrhaného ovoce té nejlepší kvality.
V úvodu zmíněné a leckde slyšené nářky nad vyprodukovaným “popíkem” třeba brát jako nepochopení prostého faktu, že pětatřicet let činnosti v jakémkoli oboru každého zákonitě určitým způsobem limituje. Pokud se však bude syndrom vyhoření u Deep Purple projevovat podobným způsobem, jak předvedli na tomhle díle, požitek z poslechu jejich hudby mi nenaruší ani jemný pel old-softu, který je logickým důsledkem uvedeného.
I s odstupem času považuju za jedinou slabinu alba jeho obal. Podobný projev angažovanosti ve prospěch sběračů ovoce v zemích třetího světa budí jen rozpaky. Pozice Warholova nejslavnějšího banánu obalové historie zůstává nedotčena.
SKLADBY:
01. House of Pain (Gillan/Bradford) 3.34
02. Sun Goes Down (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 4.11
03. Haunted (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 4.22
04. Razzle Dazzle (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 3.29
05. Silver Tongue (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 4.04
06. Walk On (Gillan/Bradford) 7.04
07. Pictures of Innocence (Gillan/Glover/Lord/Paice/Morse) 5.11
08. I’ve Got Your Number (Gillan/Glover/Lord/Paice/Morse/Bradf.) 6.01
09. Never A Word (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 3.47
10. Bananas (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 4.51
11. Doing It Tonight (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 3.29
12. Contact Lost (Steve Morse) 1.29
Nahráno: Royaltone Studios, Burbank, CA (leden – únor 2003)
Zvuková režie: Michael Bradford
Asistence: Chris Wonzer
Mastering: Andy Vandette
Produkce: Michael Bradford
SESTAVA:
Ian Gillan – zpěv
Roger Glover – basová kytara
Ian Paice – bicí, perkuse
Steve Morse – kytara
Don Airey – klávesy
&
Michael Bradford – kytara (06)
Paul Buckmaster – violoncello a smyčcová aranžmá (03)
Beth Hart – doprovodné vokály (03)

Hard Rock
EMI
2003
CD
12

Album mám rád a najmä s odstavcom o Contact lost sa stotožňujem (áno, s tou minútou a pol sa nemôže rovnať žiaden politický prejav viažúci sa na udalosti tragédie).
A mal som aj to šťastie, že som stál neďaleko Morsea, teda (nielen) Contact lost som si vychutnal dvakrát naživo (Budapešť, Košice) a veruže mi pri tom zaslzili oči… nádhera!
Musím sa priznať, že tento album považujem z “Morseovského” obdobia za najlepší. Napriek tomu ho v zbierke nemám a neplánujem. Odsudky po vydaní som dajako výrazne nevnímal, ale to je možno tým, že v tom čase som zbieral podnety skôr z reálneho života než z internetu. V mojom okolí bol prijatý viac ako dobre.
Hanba so mnou fackuje za to, ako som sa k tomu albu určitú dobu správal … ale cestu k nemu už som si našiel a po Purpendicular moje Morseovské No. II …