Ovoce nejvyšší jakosti

“Bananas je ve skutečnosti jen velmi průměrným pokračovatelem onoho ‘soft hardrocku’, se kterým Deep Purple prolezli devadesátými lety,” čtu nedlouho po vydání sedmnáctého studiového alba Deep Purple na jednom z hudebních webů odsudek, v němž se nakonec jednotlivé kusy dočkají odhalení, že to všechno už vlastně někdy někde zaznělo…

A aby ne. Album skutečně přináší typický párplovský sound, zde ovšem navíc pokropený živou vodou v podobě nápadů a postupů externího producenta Michaela Bradforda (od Madonny), jehož pozitivní vliv na celkovém výsledku – při faktické znalosti předchozích děl z diskografie kapely – nelze nezaznamenat. Koneckonců, o atmosféře při práci na společném díle leccos vypoví skutečnost, že album bylo v kalifornském Burbanku připraveno za pět neděl.
K přehlédnutí nebo přesněji k přeslechnutí by ale klidně mohlo dojít v případě další změny. Don Airey totiž jednoznačně prokázal, že bude Lordovým důstojným nástupcem, což následně potvrdil i během nezapomenutelného pražského vystoupení legendární formace v T-Mobile Areně 17. listopadu 2003, při němž z novinky Bananas zazněla hned polovina skladeb, želbohu bez jedinečné bluesrockové smutnokrásky Walk On, která symbolizuje vše, co album nabízí. Jak připomínku starých dobrých časů s charakteristickým souzvukem kláves a kytary, tak dostatek energie, rozmanitosti i dokonalou souhru a svěží melodie. A nádavkem nekýčovité balady ozvláštněné tu smyčcovým orchestrem, onde doprovodnými vokály, viz naléhavá singlovka Haunted s Beth Hart, tuším vůbec první – a taky poslední – ženou na některé z nahrávek Deep Purple (či ne?).
Závěrečnou Contact Lost potom možno směle považovat za to nejvkusnější a nejdůstojnější vyjádření pocty obětem z raketoplánu Columbia, jaké si jen lze představit. Co zástupy politiků nesvedou ani sáhodlouhým projevem připraveným profesionálními psavci, dokázal Steve Morse v minutě a půl. Beze slov, jen s kytarou. Přál bych každému v ten moment stát jen pár kroků od něho. Nezapomenutelnost.

Opakovaně prováděná inventura tak hovoří jasnou řečí. Z alba Bananas se neline smradlavý zápach po bedně plné nahnilých plodů s dávno prošlou dobou minimální trvanlivosti, ale naopak čerstvá vůně právě natrhaného ovoce té nejlepší kvality.
V úvodu zmíněné a leckde slyšené nářky nad vyprodukovaným “popíkem” třeba brát jako nepochopení prostého faktu, že pětatřicet let činnosti v jakémkoli oboru každého zákonitě určitým způsobem limituje. Pokud se však bude syndrom vyhoření u Deep Purple projevovat podobným způsobem, jak předvedli na tomhle díle, požitek z poslechu jejich hudby mi nenaruší ani jemný pel old-softu, který je logickým důsledkem uvedeného.

I s odstupem času považuju za jedinou slabinu alba jeho obal. Podobný projev angažovanosti ve prospěch sběračů ovoce v zemích třetího světa budí jen rozpaky. Pozice Warholova nejslavnějšího banánu obalové historie zůstává nedotčena.

SKLADBY:
01. House of Pain (Gillan/Bradford) 3.34
02. Sun Goes Down (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 4.11
03. Haunted (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 4.22
04. Razzle Dazzle (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 3.29
05. Silver Tongue (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 4.04
06. Walk On (Gillan/Bradford) 7.04
07. Pictures of Innocence (Gillan/Glover/Lord/Paice/Morse) 5.11
08. I’ve Got Your Number (Gillan/Glover/Lord/Paice/Morse/Bradf.) 6.01
09. Never A Word (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 3.47
10. Bananas (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 4.51
11. Doing It Tonight (Gillan/Glover/Paice/Morse/Airey) 3.29
12. Contact Lost (Steve Morse) 1.29

Nahráno: Royaltone Studios, Burbank, CA (leden – únor 2003)
Zvuková režie: Michael Bradford
Asistence: Chris Wonzer
Mastering: Andy Vandette
Produkce: Michael Bradford

SESTAVA:
Ian Gillan – zpěv
Roger Glover – basová kytara
Ian Paice – bicí, perkuse
Steve Morse – kytara
Don Airey – klávesy
&
Michael Bradford – kytara (06)
Paul Buckmaster – violoncello a smyčcová aranžmá (03)
Beth Hart – doprovodné vokály (03)

Bananas Book Cover Bananas
Deep Purple
Hard Rock
EMI
2003
CD
12

3 názory na “Ovoce nejvyšší jakosti”

  1. Album mám rád a najmä s odstavcom o Contact lost sa stotožňujem (áno, s tou minútou a pol sa nemôže rovnať žiaden politický prejav viažúci sa na udalosti tragédie).

    A mal som aj to šťastie, že som stál neďaleko Morsea, teda (nielen) Contact lost som si vychutnal dvakrát naživo (Budapešť, Košice) a veruže mi pri tom zaslzili oči… nádhera!

  2. Musím sa priznať, že tento album považujem z “Morseovského” obdobia za najlepší. Napriek tomu ho v zbierke nemám a neplánujem. Odsudky po vydaní som dajako výrazne nevnímal, ale to je možno tým, že v tom čase som zbieral podnety skôr z reálneho života než z internetu. V mojom okolí bol prijatý viac ako dobre.

Pridaj komentár