CD Austria Record Finder – ARF 105 /2011/
Formula 3 patřila k těm nejpopulárnějším italským skupinám své doby a počínaje rokem 1970 vydávala dlouhohrající alba s takřka železnou pravidelností, v intervalu každej rok jedno. Do roku 1973 stihla čtyři, ale potom se ta strojová produkce nějak zadrhla a její členové se pustili do dalších projektů. Kytarista Alberto Radius, spolu s hráčem na klávesové nástroje Gabriele Lorenzim pomáhali vdechnout život supergroup Il Volo a zpívající bubeník Tony Cicco se vrhnul na sólovou dráhu.
Jeho debutové album Notte vydala společnost CBS v roce 1974 a pokud by vám někdo tvrdil, že jde o další pěkný kousek reprezentující subžánr Rock progressivo Italiano, nevěřte mu. On je to spíš dobovej pop rock (víc pop, jak rock) s přesladkým, symfonickým aranžmá a progresivního na něm není nic, co by se za nehet vlezlo.
Celá, jedenáctiskladbová kolekce se rozkládá na ploše 45 minut a aspoň zezačátku to nevypadá nijak tragicky, protože úvodní a pěkně naléhavá Insonnia patří k tomu nejlepšímu, co je na albu k mání. Aj následující Il successo má něco do sebe, ovšem každá z dalších, vesměs pomalých písniček je sladší a sladší a u páté Il fiore rosa už začínám pociťovat příznaky hyperglykémie. Já sice sladím relativně dost, ale tady je toho cukru tolik, že se mi začíná pěkně zajídat.
Maličkou vzpruhou je tak až šestá a aspoň trochu důraznější Il prete e il semplice a to ještě především díky chrámovejm varhanám v úvodu písně. Ze skladby Il gatto di casa bych vypíchnul tak akorát několik vstupů (přesně dva) smyčcového kvartetu, ale jinak je to popík nejhrubšího zrna a až do konce to není o nic lepší. S přibývajícími minutami je mi stále hůř a závěrečná Notte už je pro mne skutečným vysvobozením.
Ne, že by se to nedalo poslouchat a pořád ještě to má hodně daleko k umělohmotnému discu z osmdesátejch let, ale je to málo. Je to setsakra málo a nejlepším na celé desce je její povedenej obal. Ten obrázek je opravdu moc pěknej a původní, vinylová verze obsahovala ještě 24 stránkovou přílohu s ilustracemi a texty písní, které napsala Carla Vistarini. Jenomže ta, v mém jednoduchém digipaku od rakouského vydavatele Austria Record Finder, bohužel chybí…
Cédéčko mi přišlo v paketu s několika dalšími, stálo pár korun a nad jeho nákupem jsem moc neuvažoval, ale mohl jsem si ho klidně odpustit. Sorry, ale dvě hvězdičky jsou v tomhle případě moc.
SKLADBY:
01. Insonnia (4:03)
02. Il successo (4:37)
03. Se mi vuoi (3:56)
04. I cattivi consigli (3:04)
05. Il fiore rosa (4:16)
06. Il prete e il semplice (4:35)
07. Il gatto di casa (3:41)
08. Non dire di no (4:40)
09. Distrazione mentale (4:21)
10. Più (3:45)
11. La notte (4:24)
SESTAVA:
Cico – Batteria, voce
Silvano Chimenti – Chitarre
Amedeo Tommaso – Basso
Paolo Ormi – Tastiere
Ciro Cicco, Cico, Paolo Ormi – Percussioni
Notte
Rock
CBS
1974
LP
11
CD Austria Record Finder – ARF 105 /2011/
Nech už je to akokoľvek, ten Cico má bohovský hlas….
Recenzia ma dnes nažhavila a po dlhšom čase som si pripomenul kapelu Formula 3.
Snake, díky za recku!
Moc jsem ho nepochválil, ale rádo se stalo. Formula 3 jsou jinej formát…
Velmi trefné, a samozřejmě souhlasím.
Asi před 15 léty, v době hromadného nakupování boxů z Japonska, jsem si současně pořídil tři takové. V jednom byla směska Cico, Alice Visconti, Alberto Radius, Fausto Leali a dalších, vše 1974-1980. Pak totéž období od The NEW TROLLS a BANCO. Jedna popina vedle druhé. Bylo to převeliké rozčarování. Nenašlo se v té hromadě jediné CD, které by stálo za ponechání.
Naštěstí tyto tituly byly velmi dobře prodejné, takže po pár letech se daly beze ztráty předat dál.
Propad italského art rocku směrem k popu byl ve druhé polovině 70. let nejmarkantnější ze všech na evropské scéně. To je smutná skutečnost. Cico je jen jeden z mnoha případů.
Aj kritická recenze se počítá a jednou za čas neuškodí. Dal jsem si za cíl postupně ohodnotit všechna italská alba s datem vydání 1974 (pochopitelně jen těch, která mám ve sbírce) a tak došlo i na tohle.
New Trolls jsou jediní z gigantů, od kterých nemám ani jedno CD a stál bych leda tak o legendární Concerto grosso per i New Trolls, z roku 1971. To, co v osmdesátkách vytvořili Banco, PFM, nebo Le Orme je doslova strašidelné a nestojí za zlámanou grešli. V jejich stopách kráčeli jiní a já doufám, že je tu v budoucnosti (aspoň některé) představím.
Díky za koment.