Mnozí odborníci přirovnávají kapelu Canned Heat k těm největším ikonám americké psychedelické a post-psychedelické scény, jakými byli The Doors, Iron Butterfly nebo Grateful Dead. I když mám osobně s Canned Heat jen malé zkušenosti a vlastním pouze zlomek jejich studiové produkce, dle kvalit především této kolekce musím souhlasit a směle ji vedle těch největších ikon žánrů zařadit.
Konglomerát boogie, blues a psychedelie, s jakým Canned Heat na scénu vyrukovali, se jim pečlivě podařilo zůročit na svém majstrštyku Hallelujah. Místní skladby mají šťávu a slušný energetický odpich. Drsný šmirglák Boba Hitea v protikladu k dívčímu, vysoko položenému zpěvu Alana Wilsona dávají písním vysoký punc originality. Často slyšíte brnkat piáno, bzučet harmoniku, nebo směle drnčet kytary. Ve výsledku jde o velice poctivou, od srdce hranou, muziku. Malou vyjímkou a naprostou ujetinou je skladba číslo čtyři – Sic ’em Pigs, ve které vřeštivé prasečí zvuky a kvílivě skřípající kytara vytvářejí skutečně bizardní zvukový lomoz.
Pro milovníky The Doors, Ten Years After a vůbec všechny bluesmany a oblíbence boogie, jsou Canned Heat s jejich Hallelujah výbornou alternativou k doplnění domácí sbírky CD či LP.
SKLADBY:
01. Same All Over (Canned Heat) – 2:51
02. Change My Ways (Alan Wilson) – 2:47
03. Canned Heat (Bob Hite – actually by Tommy Johnson) – 4:22
04. Sic ’em Pigs (Bob Hite, Booker T. White) – 2:41
05. I’m Her Man (A. Leigh – actually by Bob Hite) – 2:55
06. Time Was (Alan Wilson) – 3:21
07. Do Not Enter (Alan Wilson) – 2:50
08. Big Fat (The Fat Man) (Dave Bartholomew, Fats Domino – adapted by Robert Hite) – 1:57
09. Huautla (V. Wolf – actually by Fito de la Parra) – 3:33
10. Get Off My Back (Alan Wilson) – 5:10
11. Down in the Gutter, But Free (Canned Heat) – 5:37
SESTAVA:
Bob Hite – vocals, harmonica (on track 8)
Alan Wilson – slide guitar, vocals, harmonica, whistling (on track 2)
Henry Vestine – lead guitar, public service announcement (on track 4), bass (on track 11)
Larry Taylor – bass, guitar (on track 11)
Fito de la Parra – drums
+
Ernest Lane – piano (on track 1)
Mark Naftalin – organ, piano (on tracks 5, 11)
Javier Batiz – group vocals (on track 1)
Skip Diamond – group vocals (on tracks 1, 11)
Elliot Ingber – group vocals (on tracks 1, 11)
Mike Pacheco – bongos and congas (on track 9)
Hallelujah
Blues Rock, Psychedelic Rock, Boogie Rock
Liberty
1969
LP
11
Canned Heat mám veľmi rád. Alan Wilson je (resp.) bol nedocenený hudobník. Sám veľký John Lee Hooker sa s obdivom vyjadril o jeho hre na harmoniku. Alan “Blind Owl” Wilson bol obrovským milovníkom blues, doslova bluesovým fanatikom. Veď už ako dvadsaťročný mladík veľmi dobre interpretoval takých velikánov žánru ako: Muddy Waters, Robert Johnson, J. L. Hooker, Skip James, Mississippi John Hurt, Son House, Sleepy John Estes, Charley Patton, Bukka White alebo Tommy Johnson. A podobne, ako Michael Bloomfield ani on nebol v očiach (ušiach) bluesmanov “len ďalší biely chlapec, ktorý sa pokúša hrať blues”. O jeho výnimočnosti azda najviac svedčí fakt, že legendárneho Sona Housea naučil hrať jeho vlastné (sic!) piesne, ktoré Son po mnohoročnej hráčskej pauze proste zabudol. A to si predstavte v tej dobe – bez dnešnej techniky, internetu… Jeho gitarová hra, bluesový feeling sú jedinečné… Vystúpenie z Woodstocku je paráda.
Ahoj Zdeňku: Než jsem si své první Canned Heat pořídil, testoval jsem trojici desek a tahle mě oslovila okamžitě. Přesto přiznávám, že mezi černé koně, ale ani jejich dostihové soupeře nepatří a patřit asi nikdy nebude. Není to úplně můj šálek kávy, přesto jeden reprezentativní vzorek se doma hodí. Někdy jsou chutě různé a šířka vybíraného sortimentu je o to poutavější.
Pro mě taky Canned Heat nejsou top, ale Living Blues je výborná deska už to čtyřicetiminutový boogie na druhém disku je bomba. Jako vrcholnou psychedelii mám jiné soubory 13th Floor Elevators, Moby Grape, MU, Love a třeba Grateful Dead (první desky).
Znám jen Grateful Dead, také první desky, ale ani tohle není úplný odvaz. Čekal jsem od nich víc.
Grateful Dead byli v té době skutečná kapela hippies, bydleli v jednom domě na High Ashbury v San Franciscu. Jejich nudný rock v Evropě nefrčel, ale v USA na ně chodili i jazzmani. Mně se docela líbí Anthem Of The Sun a potom Workingman Dead a America Beauty, ale to už je taková příjemná country s pěkným zpěvem.
Kamarád měl koncem šedesátých let nahranou jednu skladbu od Canned Heat, skladba se nám líbila, název jsme neznali (nyní už vím, že to byla Going Up The Country z desky Living Blues), ale podnítilo to ve mně zájem o tuhle kapelu. Chtěl jsem si nahrát nějakou desku od Canned Heat, když jsem zakoupil magnetofon B400, v Melodii v inzerátech jsem našel, že nějaká deska se jmenuje Hallelujah, tak jsem chtěl tuhle desku, ale obrovský problém bylo najít člověka, který by tohle album měl. Nakonec jsem to vzdal. Na skupinu jsem zapomněl a před několika lety mi věnoval kamarád desku Living Blues na 2CD, to co je na ní se mi hodně líbí. Tebou recenzovanou desku jsem neslyšel, ale doufám, že to napravím po přečtení recenze. Díky za upozornění.