CD MCA Records, Universal – 8829252 /2002/
Cesty hudebního fanouška jsou nevyzpytatelné. Někteří poslouchají celej život jedno a to samé, jiní sledují nové trendy a další si projdou nějakým vývojem a k tomu, co jim bude v budoucnu vyhovovat si musí prošlapat cestu. To, že jednou bude mým denním chlebem stará muzika jsem nemohl vědět, ale v době vrcholící “loudness war” jsem pochopil, že tvrdej metal ruku v ruce s moderními trendy už pro mě nejsou ani z daleka tím, co dřív. K zájmu o starej bigbít mě pak postrčil (bývalej) kolega z práce a jednou z prvních akvizic mé nově vznikající sbírky byli britští Camel…
Camel jsou bezva a na jejich první čtyři alba nedám dopustit. Miluji je. Chemie v kapele tenkrát fungovala skvěle a Latimer s Bardensem z rukávu sypali jeden motiv lepší, jak druhej. Ano, jejich hudba je klidná, melodická a posmutněle melancholická, ale s nějakou nudou na mě nechoďte. Se zlou by jste se potázali.
Již tenhle eponymní debut z roku 1973 přináší výbornej materiál. Látku jemnou, utkanou z přediva kytar a různobarevnejch kláves, plnou nádherných výšivek a parádních melodických ornamentů. Ale pozor! Camel uměj přitlačit na pilku a tak jsou některé části – zvlášť vzhledem k jejich dalšímu vývoji – až překvapivě razantní. Ovšem jejich největší síla tkví v dlouhých, patřičně zvukomalebných instrumentálních pasážích a na vokály se tu až tolik nehledělo. O pěvecké party se podělili hned tři ze čtyř zúčastněných hudebníků, ale nezasvěcený posluchač by si toho možná ani nevšiml. Ty hlasy jsou si v tom civilním, nesmělém a zasmušilém “mluvozpěvu” dost podobné. Za nejlepší kompozice považuji pohádkově krásnou a symfonicky majestátní Mystic Queen, následující hravou a ryze orchestrální Six Ate, nebo chytlavou Never Let Go, s doslova omračující instrumentální částí. Ovšem jedním dechem podotýkám, že ani ostatní skladby si s těmi jmenovanými v ničem nezadají.
Dávám čtyři a půl a díky povedené reedici z roku 2002, s osmistránkovým bookletem a brilantním zvukem (DR 11) to svoje hodnocení zatáhnu směrem nahoru. Tohle by měl být základní kámen každé prog rockové sbírky.
SKLADBY:
1. Slow Yourself Down /Andrew Latimer, Andy Ward/ – 4:47
2. Mystic Queen /Peter Bardens/ – 5:40
3. Six Ate (instrumental) /Latimer/ – 6:06
4. Separation /Latimer/ – 3:57
5. Never Let Go /Latimer/ – 6:26
6. Curiosity /Bardens/ – 5:55
7. Arubaluba (instrumental) /Bardens/ – 6:28
Bonus tracks:
8. Never Let Go (Single version) /Latimer/ – 3:36
9. Homage to the God of Light (Peter Bardens cover, Recorded Live at The Marquee Club – 29 October 1974) – 19:01
SESTAVA:
Andrew Latimer – guitar, vocals (1, 4)
Peter Bardens – organ, Mellotron, piano, VCS 3 synthesizer, vocals (5, 8)
Doug Ferguson – bass guitar, vocals (2, 6)
Andy Ward – drums, percussion
Camel
Prog Rock
MCA Records
1973
LP
7
CD MCA Records, Universal – 8829252 /2002/
První deska Camel je jedním z nejlepších debutu všech dob. I když první čtyři desky jsou asi nejlepší, mám rád i všechny další, snad jen Single Factor považuji za průměrné. Naživo jsem je viděl dvakrát a taky byl to zážitek zvukově rovný studiovým deskám.
Zdar, dík za komentář a musím dodat, že ti úplně rozumím. Hudba Camel je pro spoustu z nás drogou, které se nemůžeme nabažit. Jejich alba byla mezi úplně prvními v mé tehdy teprve se rodící sbírce a pořád se k nim vracím. Což o takových Yes, nebo King Crimson napsat nemůžu…
Pocitově tvrdím, že těch novodobejch melancholiků a falešnejch dojímačů se teď na člověka valí odevšad dost, z řady různejch důvodů jsou pro mě ale nevěrohodný, zato Latimerovi věřím každou notu. Proto poslouchám Camel.
Tak to jsem rád a které období máš nejraději? Mě sedí především první čtyři alba, to je podle mě zlatej fond Camel, ale povedené desky se dají najít napříč kompletní diskografií. Takovej Mayak, nebo horyna by mohli vyprávět…
Jak kdesi před lety pravil Steve Rothery z Marillion: “Camel jsou velcí neopěvovaní hrdinové progrocku 70. let, na jejich prvních albech je něco magického.”
Taky velebím hlavně první čtyři desky. Z těch dalších poslechově upřednostňuju Dust And Dreams, ale čas od času se dostane i na ostatní, bo žádný album nemám za outsidera.
Plus technická: Mayakovo povídání o Camel bych poslouchal i hodiny, co by o nich moh’ vyprávět horyna mě nenapadá.
Jen jsem si vzpomněl na to, že je měl moc rád a vlastnil komplet studiovou diskografii. Nic víc v tom nehledej a děkuju za odpověď, zrovna album Dust And Dreams jsem snad nikdy neslyšel. Co nejdřív to napravím.
Ke tvorbě skupiny Camel jsem zatím nedorostl, ale jak tak poslouchám skladbu Mystic Queen, tak si říkám, že bych se měl o tohoto velblouda začít zajímat.
Snejku, dík za tip.
Ahoj Martine, tak co ti v tom brání? Vyhrň si rukávy, plivni do dlaní a s chutí do toho…
Dělám si legraci, pochopitelně tě nechci (ani nikoho dalšího) do ničeho nutit. Camel jsou sice všeobecně přijímaní docela dobře, ale není to podmínkou a určitě se najdou i výjimky.
Použil jsem svůj jedenáct let starej text a trochu ho přepsal, dostal jsem se k němu jen proto, že se provozovateli stránek podařilo oživit databázi. Recka je to krátká, ale obsahuje vše podstatné (spousta dalších informací je v recenzi Petra Gratiase) a některé obraty se mi líbí aj po letech. Úvodní obrázek jsem sice hledal asi dvě hodiny, ale myslím, že se povedl a spolu s titulkem a fotografií kapely v textu tvoří pěknej celek. To hraní si s vizuálem mě baví. Když teď porovnám starej a novej článek, jde již na první pohled o podstatnej rozdíl.
Martine, dík komentář.