Socha Svobody padla do vody

Grammy patří mezi nejvýznamnější hudební ocenění na světě, o nominacích a udílení cen rozhoduje přes 13 tisíc členů americké Národní akademie hudebního umění a věd. Kvůli pandemii odložený 63. ročník slavnostního ceremoniálu se konal v losangeleském Convention Center 14. března 2021.

Popravdě jsem výsledky všemožných hudebních anket a soutěží nikdy moc neprožíval. Někdy v -nácti jsem Jirkovi Schelingerovi přál Zlatýho slavíka, ale nevybavím si, že bych kdy aspoň koresponďák s hlasem poslal. Přesto se člověk o kláních podobného druhu většinou dozvěděl a v dnešním přemedializovaném světě už před nimi není ani úniku. Tož jsem neunikal a následujícího rána zčíhnul, co a jak.
Ovšem takhle silnou kávu jsem si nedopřál ani nepamatuju. Naposledy v časech mladosti, když jsem zavadil o reportáž ze soutěže vojenských formací Zlatý palcát nebo záznam Sokolovského festivalu politické písně, kde se v trapnosti předháněli nejslavnější celebrity doby a z pódia se linuly songy oslavující mír, socialismus a spokojený dělný lid.

Samotný bezmála čtyřhodinový akt zahájil feministický princ Harry Styles opentlený tu zeleným, jindy fialovým boa. Moderátor večera, jihoafrický komik Trevor Noah si zavtipkoval, že to bílé, co si umělci strkají do nosu, jsou testovací tyčinky a že napětí v sále je podobné jako v královské rodině. Vrcholem jeho bavičství byla nejapná poznámka na účet britského premiéra Borise Johnsona.
Korunu nevyhlášené “válce” s Británií nasadila oceněná Billie Eilish prohlášením, že celý večer myslí na svou nebohou kolegyni Meghan, načež plamenně vyzvala ostatní k potlesku. Tak se tleskalo.

Zkrátka toho večera nemohli přijít ani zástupci rappové scény. Jejich jména jsem si bohužel při nejlepší vůli nezapamatoval, soustředil jsem se na obsah jejich sdělení. Jednu z hlavních cen získala rapperka za to, že do neposlouchatelné nepísně vložila slova “I Can’t Breathe” tragicky zesnulého kriminálníka George Floyda. Uspěl i její kolega, který oslavoval násilné nepokoje v ulicích a vedl řeči o tom, že nestačí být spojencem, ale je třeba být komplicem. Další zas pojal svou skladbu jako střet s policií rozhánějící protesty. “Prezidente Bidene, žádáme spravedlnost,” apelovala do toho jakási aktivistka, která zřejmě nikdy neslyšela o kouzlu nechtěného.
Vrchlolem programu byla zpěvačka Beyoncé, která šla do letošního ročníku s devíti nominacemi, přestože v uplynulém roce nevydala jediné album. Odnesla si však nejednu trofej a dostalo se i na její devítiletou dceru. “Jako umělkyně věřím, že je mou povinností ve své práci odrážet dobu. A je to velmi náročná doba. Chtěla jsem ocenit, povzbudit a oslavit všechny černé krále a královny, kteří mě inspirují,” dojala samu sebe v děkovné řeči stoupenkyně nenávistného spolku BLM.
Momentem hodným zřetele byly i maškarní a vyzývavé róby většiny účastnic náruživě se angažujících v hnutí Me Too. Při svých vystoupeních jakoby suplovaly produkci strip baru IV. cenové skupiny a stejně jako jejich videoklipy víc než čím jiným zaváněly soft pornem. Ale beru, jejich věc. Jen ať si proboha za dvacet let nevzpomenou, že jim toho večera někdo vilně hleděl do výstřihu.

Závěr? Není nejmenších pochyb. Angažovaná píseň si znovu našla svého angažovaného posluchače, tentokrát na druhém konci světa.

O akci druhý den informovala většina hudebních a zpravodajských webů. V době, kdy kdejaké pofiderní hnutí již dávno infiltrovalo do všech oblastí běžného života, kdy veřejný prostor zcela ovládli liberálové, aktivisti a eurosvazáci, už člověk pomalu přivykl unifikovaným hodnocením z jediného správného úhlu pohledu. Toho jejich. Proto mimořádně zaujaly hned dva (pod)titulky z našeho mainstreamu:
idnes: “O hudbu už v případě cen Grammy prakticky nejde a výsledky letošního ročníku to potvrzují. Důležitější, než co a jak kdo zpívá, je, co říká a jaký zastává postoj. Je-li k tomu ženského pohlaví, grammyfonek je zaručen.”
novinky: “Diskriminace jako řemen. Už podruhé získaly všechny hlavní Grammy ženy… Léta čteme zejména v americkém a britském tisku, jak hrozně jsou v pop music diskriminovány ženy, prý jim všichni házejí klacky pod nohy. Jen realita má tu drzost, že se tvrzením aktivistů poněkud vzpírá.”

Věřme, že se tím jejich autoři nepřipravili o možnost dle svého názoru a svědomí informovat i někdy příště. Alespoň doma. V Americe si podle všeho žádnou z hlavních cen už nikdy bílý heterosexuál s písničkou o lásce k ženám neodnese. Byť by si ji stokrát zasloužil.

9 názorov na “Socha Svobody padla do vody”

  1. Grammy netreba zatracovať. Mám odtiaľ kopec inšpirácií a objavil som spústu dobrých vecí. Dnes je iná doba, bohužiaľ teraz stačí pekne vrtieť zadnicou a obliecť sa do vreckovky s trblietkami, aby to vyzeralo honosne a nahrať si doma pesničku bez melódie a nápadu s minimom nástrojov. Taký stripporn mazec s jedným motívikom a kopcom tanečníc v plavkách.To sa potom považuje za absolutórium.
    Vypočul som si Grammy vrchol, Folklore od sfiftky. Bolo to utrpenie a hrôza. Ale dopočúval som to až do konca a už sa k tomu nikdy nevrátim.Takže to je moje hodnotenie terajšej Grammy.
    Ešte že máme to duo, ktoré teraz válcuje svet – Dua Lipa.
    Neviem ktorú z dua si pustím skôr na nezabudnuteľný večer. Poradťe rokáči.

  2. Pritom kedysi boli Grammy vcelku zaujímavé, ale ja vnímam úpadok akejkoľvek súdnosti v umení udelením Nobelovej ceny za literatúru v roku 2004 Elfriede Jelinek. Odvtedy sa vo všetkých umeleckých cenách a kritikách úplne vytratilo umenie a nastúpila brutálna agitovaná sociálno-politická agenda. Verím, že raz sa spamätáme a vrátime sa k umeniu.

  3. Podobný sračky a splašky pro mainstreamové publikum, jako Grammy, Oscar, Miss, atd., jdou zcela mimo mne. Vím, že “to” existuje, a tím končí můj zájem. Jsou příliš nízko, než bych se k nim shýbal..

    1. Naozaj? Pretože Grammy má množstvo džezových velikánov (Miles Davis), rockových borcov (napr. Jethro Tull), bluesmanov (Muddy Waters), ďalšie rock-popové veličiny (Beatles, Simon & Garfunkel) atď. To len posledné roky je to o ničom.

Pridaj komentár