CD Musea – FGBG 4122.AR /1994/
Bigbít z Francie mě sotva štrejchnul a nikdy jsem se o něj nijak zvlášť nestaral (moře, víno, nebo sejra mám raději). Testoval jsem jenom pár těch úplně nejslavnějších kapel a zaujali mě především Mona Lisa a jejich jen o něco méně známí souputníci Carpe Diem. Prvně jmenované jsem pro snad až příliš okázalou teátrálnost vzdal, ale Carpe Diem mě drapli natolik, že jsem si koupil jejich první dvě alba z let 1976 a 77…
Skupina pochází z Nice, ležícím na turisty vyhledávaném Azurovém pobřeží. Založena byla v roce 1969 a ještě pod názvem Deis Corpus začínala jako Jethro Tull a King Crimson cover band. Postupem času došlo i na vlastní skladby a tak si změnila jméno na Carpe Diem, ovšem než získala svoji první nahrávací smlouvu uteklo pěknejch pár let. Tu podepsala s labelem Crypto, pro který během sedmé dekády minulého století natočila dvě alba a jak En regardant passer le temps (1976), tak Cueille le jour (1977) patří ke klenotům francouzské progresivní scény. Během přípravy třetí desky to mezi firmou a kapelou začalo jiskřit a šlus. S nástupem punku a nové vlny už o hudbu Carpe Diem přestával být zájem a tak se potichu rozpadla. Posledním zápisem do diskografie je comebackové album Circonvolutions (2015), které obsahovalo novej studiovej materiál a dva archivní kousky, zaznamenané live v roce 1978.
Pouhé čtyři skladby, 37 minut symphonic rocku říznutého canterbury. Jazzově neposedná a nepokojná rytmika (v těch “natlakovaných” pasážích mi to připomíná aj holanďany Supersister), velmi málo zpěvu (ve fránině!), instrumentální kejkle, pěkné a chytlavé melodie. Ve skladbě Jeux du siècle slyším podobnost s Caravan, ale Carpe Diem se liší daleko větším využitím dechových nástrojů, především saxofonu…
Úvodní Voyage du non-retour má jen necelé čtyři minuty, ale je to masírka v pekelném tempu a už od nekompromisního nástupu mi nedá vydechnout. Je chytlavá i strhující zároveň a tak jenom sedím, zírám s otevřenou hubou a čekám, co bude dál. Náplastí na zjitřené emoce je následující a příjemně uvolněná Réincarnation. Je to kompozice několika, postupně se odhalujících vrstev a na poměry Carpe Diem obsahuje suverénně nejvíc vokálů. Christian Truchi zpívá potichu, řekl bych až nesměle a jeho hlas je prohnanej nějakým efektem, ovšem ta jeho francouzština je k sežrání. Tohle miluju.
Ve skladbě Réincarnation si Christian docela zazpíval, ovšem v navazující Jeux du siècle už zase mlčí, jako zařezanej. Pár veršů je až v úplném závěru devět minut dlouhé a tím pádem především instrumentální pecky, ale co na tom. Já mám instrumentálky rád a tahle je parádní. Ve vlnách se přelévající syntezátory, táhlá kytarová sóla a vstupy flétny, nebo saxofonu mi připomínají nejenom Caravan, ale i německé symphonic rockové kapely (Flaming Bess, oder Novalis) z konce sedmdesátých let. Závěrečná Publiphobie by se dala rozdělit na tři, byť ne úplně stejně dlouhé kapitoly a ta první, jako kdyby navazovala na introdukci Voyage du non-retour. Je nemlich v tom samém, totálním nasazení a uhání v sebezničujícím tempu, které náhle opadne až teprve s nástupem sólo zpěvu Christiana Truchiho. Toho je tady znovu jen tolik, aby se neřeklo a zbytek skladby už je komplet v režii instrumentálních kouzel…
Muzika je to výtečná a pochválit musím nejenom brilantní zvuk, ale aj vydavatele. Cedlo je sice jen v obyčejném plastu, ale obsahuje parádní, dvanáctistránkový booklet napěchovaný fotografiemi a rozsáhlou biografií kapely. Takovej muzeální kousek z Musea Rec. si nechám líbit, a vy?
SKLADBY:
1. Voyage du non-retour (3:45)
2. Réincarnation (12:50)
3. Jeux du siècle (9:00)
4. Publiphobie (10:50)
SESTAVA:
Alain Berge – bass
Alain Faraut – drums, percussion
Gilbert Abbenanti – guitar
Christian Truchi – keyboards, vocal
Claude-Marius David – soprano sax, flute, percussion
En Regardant Passer Le Temps
Prog Rock
Arcane
1976
LP
4
CD Musea - FGBG 4122.AR /1994/
Ahoj Snake, daj vedieť ako dopadlo zoznámenie so Sandrose. Mne trochu vadí že nespievajú francúzky, ale hudba je to super.
Inak frankofónny prog je zaujímavý v oblasti Quebecku. Skús Sloché, Opus 5, alebo napr. Maneige ak chceš prebádať túto scénu.
Ahoj a díky za tip. Sandrose jsem si poslechl a určitě zaujali. U první skladby jsem byl trochu vystrašenej z relativně ostrého hlasu Rose Podwojny, ale už od následující Never Good At Sayin’ Good-Bye jsem začal cítit, že by to mohlo být něco pro mě a potvrdila mi to výtečná, jedenáct minut dlouhá instrumentálka Underground Session. No a z druhé strany desky mě na první slyš chytila především Old Dom Is Dead…
Album jsem šoupnul do knihovny a určitě se k němu ještě vrátím, ale myslím si o něm to samé, co ty. Škoda té angličtiny, protože ve fránině by to byla teprve pecka.
Nějakej bližší průzkum hudebního podhoubí kolem Quebecku musím bohužel odložit. Asi před čtyřmi týdny mi přišla zásilka raritních CD (Finisterre, Montefeltro, Auflärung, Abiogenesi a pár dalších “novinek”) a já se tím ještě neprokousal. Navíc bych rád napsal recku posledních Osanna. Budu na to pamatovat.
Vďaka za zoznámenie. Francúzska scéna je pre mňa absolútne neznáma. Z toho, čo som počul, to bola vždy skôr avantgarda než rock. V zbierke mám akurát Magma, Ocean a Ange, ani neviem, či ešte čosi, musím pozrieť.
Tak tak, avantgarda. Vnímám to podobně. O to větší překvapení a pozitivní šok mi Carpe Diem způsobili. Obě alba jsou opravdu pěknými kousky do sbírky, můžu doporučit.
Odporúčam z Francúzka napr. Sandrose – určite stojí za posluch. To nie je avantgarda, ale slušná nálož progu s tonou melotronu k tomu… (ak nevadí ženský vokál).
Sandrose mi nic neříkaj, ale strejda google je přirovnává k holandskejm Earth & Fire a ty mám rád. To jejich jediné, eponymní album je na Spotify, zejtra ho prubnu…
Jo a jsem rád, že jsi o sobě dal zas jednou vědět.