Pamatuje někdo památný koncert Citron a Rosy Vista v Havířově? No ano je to dávno a půlka lidí ani neví, že to tu bylo. Takže abych byl slušný, představím vám album této babské kapely a pořádný znalec určitě najde i známou osobnost i když ona není jak její bráchové. Line Up: Andrea Schwarz – Vocals,, Guiness Hellmann – Bass, Anca Graterol – Guitar, Marina Hlubeck – Drums, Barbara Schenker – Keyboards.
Zde je další ženská, o té už bude vědět míň osazenstva, neboť už neni mezi námi, ale byla to ikona 80 let v kapele Plasmatics. Je pravda, že to nebylo nic převratného, ale pokud si pamatuji, tak se nějak polemizovalo, či Plasmatics hraje metal nebo punk, no to je fuk nebo fuck? Sjedem aspoň jednu skladbu, co si pamatuji, že byla na Kerrangu.
Dneska jsem si připravil takový ženský den a začnu asi pro vás tou, co znáte. Doro, to je to co hnalo dopředu tuto německou bandu. Mě sice tato dáma nijak neoslovila, až na pár songů, ale znám hodně lidí, co jí mohou.
Bylo to nějak těsně po revoluci, jel jsem na fesťák do Prahy. Co tam bylo, už si nevzpomenu, ale jedna kapela se mi vryla do hlavy, protože tam tloukl do škopku japonec a tou kapelou byl irský Winter’s Reign. Sice oni nahráli jen dvě alba, jak mají uvedené, ale tehdy něco vidět takového. Jinak ten fesťák byl na Strahově.
Kapelka z Finska. Na svou dobu to byl nářez. I když znám ještě další dvě jejich desky, tak tato se mi líbí nejvíce a koukám, že vydali něco i v roce 2011 a 2012, takže musím se po tom kouknout.
Tito němci už brázdí oceánem metalu dost dlouho a vybral jsem tuto desku, protože je pro mě nej i když co nahráli, vše je OK, ale vraťme se k Tunes aneb historii Skotska.
Tyto maníky jsem viděl asi 3x a nikdy bych je nevynechal, pokud by hráli někde blízko. Jejich jednoduchá a zároveň libívá hudba to je pro mě balzám. I když se hoši časem nějak zamotávali do svého pirátského světa, nikdy to nebyl nějaký propad. Dosti mě zarmoutila zpráva že končí, ale další tři desky nedali na sebe dlouho čekat.
Bylo to v roce 85. Koupili se dvě desky na burze; Stormwitch – Tales of Terror a Gravestone – Back To Attack (1985). Dostal jsem speciální úkol a to poslechnout a zhodnotit, tak jsem se úkolu zhostil a výsledek – obě výborné. Já sice poslechnu vše krom určitých věcí, na které jsem alergický, ale nemohu si pomoci, mi se líbí metal 80 let, což vzbuzuje i určité vzpomínky na dobu, která už se nevrátí, ale co, ještě nejsem senilní dědek, tak popojedem.
Poslední počin Black Sabbath. Když jsem toto uslyšel poprvé, vrátil jsem se o 40 let zpět do počátků 70 let, tak temný Black Sabbath snad ani tehdy nebyl, jak je tato deska. Hutná, tak hodně zahuštěná omáčka a temná jako noc v tunelu, prostě klasika a i když kluci měli nějaké nesrovnalosti s bubeníkem Wardem, tak jeho zástup ho nahradil bez problémů. Nyní zavřete, oči přichází Black Sabbath.
Narazil jsem na dobrý trešík. Nějak se mi zdá, že toho dobrého thrashu ubývá a jeho jako šafránu, ale tito italští maníci ukázali, že se to dá hrát ještě pořádně. Je to jejich prvopočin, ale myslím, že pokud nesejdou z cesty, tak o nich ještě uslyšíme. Tu je jeden kousek, ale bacha na uši.
Toto mě dosti překvapilo, myslím v dobrém! Němci mají sice jen dvě placky, ale aspoň tato ve stylu progress-power metalu na mě udělala dojem. Já bych to nazval taková rychlejší Angra.
Další, kdo se v Black Sabbath objevil za mikrofonem, byl Tony Martin a myslím si, že to byla adekvátní nahráda za Ozzyho a Dia. Black Sabbath se vrátili k sabatovskému stylu a album bylo dobře hodnoceno, jenže z původních BS zůstal vlastně jen Iommi, ale na druhou stranu nabral odborníky na slovo vzaté: Cozy Powell – bicí, Laurence Cottle – baskytara, Brian May – sólo ve skladbě “When Death Calls”…
Nevím, jestli budete znát tuto kapelku, ale někde doma mám tašku a tam nastřikaný její znak. Němci sice nahráli jen myslím toto, ale i tak je to povedená věcička a je škoda, že skončili dříve něž začali. Hráli takový ten metálek 80 let, což se mi líbilo.
Druhá placka této kapely. Slyšel jsem, že se musela pro Amíky dokonce přejměnovat, neboť se původně měla jmenovat War Pigs, ale kvůli válce ve Vietnamu to raději přehodili na Paranoid. Myslím si, že v tomto případě je to jedno jak se to jmenuje, je to pecka album.
Dneska začnem od podlahy i když v té době to vypadalo jako když otevřete kredenc a vypadnou všechny hrnce. Ale bylo to něco nového, neobjevéného, ale myslím si, že si toto album zaslouží poslech. No ruku na srdce, kdo slyšel tehdy něco o Thrashu.
