Roger Waters – Us + Them Tour
27. 4. 2018, O2 arena, Praha

“Mám nejmíň tři čtvrtiny života za sebou a zbývající čas hodlám věnovat úsilí o vytvoření dalších přátelství stojících na lásce, kterou jsem v životě našel, a snaze zbořit co nejvíce zdí ležích mezi mnou a ostatními lidmi.” Roger Waters*

Nesnadno psát o podobné události jako je koncert Rogera Waterse s týdenním zpožděním, bo jednak by report měl být čerstvý jak venkovský vzduch a druhak si každý zájemce na internetu či v tisku dávno přečetl, co chtěl. Možná včetně diskuzí k jednotlivým článkům, což taky čas od času udělám. A právě tahle neprozřetelnost byla hlavním důvodem, proč přes výše uvedené nakonec taky přidám pár slov k Watersově šesté pražské zastávce a některým zachyceným názorům, mezi nimiž ve stupiditě vyniká strohý výlev anonyma: “Waters je prase.”

Co napověděl už příjezd do parkovacího domu u haly, ochromeného nefunkční závorou (?!), potvrdil pohled na několikatisícihlavý dav táhnoucí se až k východu z metra jen pár minut před avizovaným začátkem koncertu. Jistě, i za sto let se najdou příchozí, kteří nedokáží dorazit bez báglu narvaného proviantem a další výbavou nezbytnou pro přežití na rockovém koncertě a ve frontě budou zbytečně zdržovat sebe i ostatní, mnohem větší díl viny však padá na hlavu organizátora akce. Jak za pozdní otevření vstupů, tak neohrabanou i neotesanou partu kontrolorů u vchodu, avšak především za nepochopitelnou neinformovanost o možnosti dostat se do haly i zadní (jižní) stranou. Nelze pochybovat, že jediná cedule by tam poslala mnohé z právem rozhořčených čekajících, kteří s přibývajícím časem jen doufali, že počká i Waters.

Stalo se. Začátek odložil o celých pětadvacet minut, přesto bylo při letmém pohledu na tribuny zřejmé, že i tak byla spousta fanoušků ochuzena nejen o působivé intro s relaxační hudbou a statickým záběrem na sedící dívku pozorující moře, ale i o první čísla programu.
Během zvuků ze Speak to Me se Roger Waters a sedmičlenná doprovodná kapela (tentokrát již bez Snowyho Whitea) chopili nástrojů a své místo zaujala i dvojice nepřehlédnutelných sboristek, jinak to ženské části americké indie-popové formace Lucius, jak už snad vědí všichni zainteresovaní. A hned první tóny Breathe (In the Air) daly jasně na srozuměnou, že budeme svědky dokonalé audiovizuální show, které se nic nevyrovná. V nesnadné roli pěvce Gilmourových partů se tu poprvé představil kalifornský muzikant a producent Jonathan Wilson, jenž si zahrál i na posledním Watersově albu Is This the Life We Really Want? z minulého roku.
První vrchol večera pro mě představovala pulsující instrumentálka One of These Days z alba Meddle (1971), kterou Waters do sólového setlistu zařadil premiérově. Zdárně mu při ní přibasovával Gus Seyffert a očividně si ji užil i Jon Carin, jenž ji hrál živě s Pink Floyd už před 30 lety a taky na Strahově v ’94.

Návrat k první straně nejúspěšnější floydovské desky The Dark Side of the Moon (1973) představovala dvojskladba Time a Breathe (Reprise) s hypnotickou úvodní pasáží odbíjejících, zvonících, cinkajících a bůhvíco ještě dělajících hodin a slavným Gilmourovým sólem, s nímž se skvěle popasoval dávný Watersův parťák Dave Kilminster, který i při každé další příležitosti přesvědčí, že se původnímu Davidovi téměř vyrovná.
Jon Carin s lap steel kytarou zazářil i ve vokálně instrumentálním díle The Great Gig in the Sky, v němž se pro změnu obě zpěvačky snažily nahradit nedostižnou vokalistku jménem Clare Torry, která s Watersem spolupracovala i na albech When the Wind Blows (1986) a Radio K.A.O.S. (1987).

Další z vrcholných momentů se dostavil s uvedením obžaloby praktik hudebního průmyslu Welcome to the Machine z alba Wish You Were Here (1975), kterou doprovázelo staré video slovutného anglického karikaturisty a ilustrátora Geralda Scarfea. Sborové “Welcome – Welcome – Welcome to the Machine!” nebylo mým jediným pěveckým příspěvkem toho večera, jehož další průběh patřil ucelenému bloku tří písní z loňského alba. Jako první přišly na řadu singlové balady Déjà vu (původně uváděna pod názvem Lay Down Jerusalem (If I Had Been God)) a The Last Refugee s působivým klipem o imigrantce, která tančí ve zchátralém domě a sní o kariéře profesionální tanečnice. Waters tu ve čtyřech minutách odvede víc záslužné práce než všechny přesvědčovací kampaně světa. A má pravdu, ani uprchlíky nemožno házet všechny do jednoho pytle. A když v Picture That zpívá “… Představ si své dítě s prstem na spoušti, představ si mrzáky v Afghanistánu… představ si nemyslícího vůdce,” napomáhají naší představivosti roztodivné barevné výjevy na obrovském nekruhovém plátně.
Všechny nové kousky zapadly do programu zcela přirozeně a zapomenout na ně nedala ani klasika z největších Wish You Were Here, jejíž účinek násobil motiv natažených rukou neúspěšně se snažících vzájemně dotknout. Rozdrobily se na nicotné kousky, ale dostanou ještě jednu šanci.

Závěr první poloviny nevídaného představení patřil rockové opeře The Wall, resp. songu The Happiest Days of Our Lives, při němž nastoupil tucet vybraných pražských dětí ve vězeňských mundúrech a kápích, které si strhly během Another Brick in the Wall, part 2 a přidaly se k Watersovi se stejným playbackem jako minule, ale mnohem vydařenějším choreem, jež vyvrcholilo výzvou ke vzdoru. Resist!
Po Another Brick in the Wall, part 3 a odehrané hodině došlo na první mluvené slovo, při němž kapelník oznámil 20minutovou přestávku a navzdory zapáleným kritikům “unaveného starce”, kteří sami buď nevydrželi na svých místech nebo v hale vůbec nebyli, to byl právě on, kdo v pauze kontroloval připravenost nástrojů na pódiu.

I člověk se mohl na leccos nachystat, ovšem co se odehrávalo zkraje druhé části koncertu, nemá srovnání. Za zvuku policejních sirén začala zpod stropu haly sjíždět gigantická konstrukce s obrovskými projekčními plátny po stranách, na nichž během dvou minut vyrostla elektrárna Battersea i se čtyřmi kouřícími komíny a ohlásila tak přítomným, že další minuty budou vyhrazeny osobně nejoblíbenějšímu floydovskému albu Animals (1977). Co víc si přát?
Sice se tentokrát Wilson s úlohou nahradit Gilmourův hlas v první části veleskladby Dogs vyrovnal hůř než jinde, přesto však bylo její provedení zážitkem, i díky skvělému Kilminsterovu výkonu nebo přípitku v prasečích maskách, který dal vzpomenout na jinou stolní partii při Watersově první návštěvě Česka před šestnácti lety.
A dalšímu zástupci z alba inspirovaného Orwellovým dílem Farma zvířat Pigs (Three Different Ones) už nechybělo nic, ba podle některých naopak lecčeho přebývalo. Hromadné “Ha ha, charade you are”, k tomu poletující dronem řízená Prasečí válečná banka s vyobrazeným Trumpem, jehož vybrané hlášky, mezi nimiž se skvěla: “Moje IQ je jedno z nejvyšších a všichni to víte. Nemusíte se kvůli tomu cítit hloupě nebo nejistě, není to vaše chyba,” ve finále korunoval nepřehlédnutelný nápis v češtině “Trump je prase“.

Ale dočkali se i další politici, ať už doby minulé (Stalin, Mao, Bush ml.) nebo současné,  kteří dostanou naloženo i během příštího songu. A pozornosti nemohly uniknout ani heslovité útoky na Apple (iLead, iFollow, iBelieve, iProfit…), který na pomyslném pranýři vystřídal ropného molocha Shell.
Hitovku Money kritizující konzumní společnost ozdobilo skvostné sólo saxofonisty Iana Ritchieho, jenž se po Watersově boku představil již během turné v letech 2006-08. A jak už bylo řečeno, návratu k albu The Dark Side of the Moon, z něhož nakonec nezazní pouze instrumentálky On the Run a Any Colour You Like, “využila” k prezentaci celá plejáda politiků dneška (Berlusconi, Erdogan, Wilders, Mayová, Tusk, Juncker, Macron, Putin, Asad, Netanjahu…), což se setkalo s velkým ohlasem a pořád lepší náladou na ploše, kde bylo v sektoru před pódiem jen minimum našinců.
Globálně jsme tak přivítali i skladbu, která dala celému turné název, v níž opět exceloval Ian Ritchie. A Waters se znovu nezastavil a přecházel z jedné strany pódia na druhou, dál živě komunikoval s přilehlými tribunami i předními řadami a udivoval nevyčerpatelnou energií v brzy pětasedmdesátiletém těle.

Posledním číslem z aktuálního alba se symbolicky stala vůbec první ochutnávka Smell the Roses s tísnivou projekcí, po níž následovalo strhující finále základního setu, jež obstaral neodmyslitelný pár Brain Damage, při němž o sobě dal nejrázněji vědět Bo Koster s hammondkami (v průběhu turné vystřídal zdravotně indisponovaného Drewa Ericksona) a Eclipse, během níž jsme se ocitli pod laserovou rekonstrukcí barevného trojrozměrného jehlanu známého z obalu desky. Další velkolepost. A dalších 60 minut poctivého hraní za námi.

Po emocemi nabitém proslovu k lidem, světu a budoucnosti Roger Waters představil všechny spoluhráče, přičemž zdůraznil přínos Guse Seyfferta a Jonathana Wilsona na loňské studiovce. Přidanou čtvrthodinovou pasáž potom zahájil skladbou Mother. I tady měla akustická kytara sílu Herkula. A i tady došlo ke změně oproti předminulému vystoupení, kdy na otázku “Matko, měl bych věřit vládě?” zazněla z plátna odpověď “Ani z prdele.” Tentokrát to bylo “Ani hovno.” Tož tak.

O definitivní tečku se snad ani nemohl postarat jiný kus než Comfortably Numb s navráceným motivem natažených rukou, které se nakonec přece jen spojí, tak jako se neváhal se svými fanoušky spojit Waters, když během dechberoucího Kilminsterova sóla sestoupil k prvním řadám a plácnul si s nejednou rukou nadšeného příznivce. Do toho sprška růžových lístků s nápisem Resist! snášejících se od stropu haly a uzavřený kruh při pohledu na plátno a sedící dívku sledující moře…

Co dodat? Snad jen, že propracované projekce a především krystalicky čistý zvuk jsou u Waterse konzumovány jako samozřejmost. Proč ne, tu laťku si nebetyčně vysoko nastavil sám svým perfekcionismem. Zrovna tak ale beru i jeho aktivismus, který k němu patří stejně jako doktor k nemocnici, k hospodě pivo a ke kolejím vlak. Kdo je tím překvapen, či dokonce znechucen, zabloudil v nepravý čas na špatné místo, bo Waters se svými názory a postoji nikdy netajil. A co víc, na rozdíl od jiných v nich zůstává konzistentní.
Takže, nemusíme s ním vždy souhlasit, nemusí se nám to líbit, ale to je tak všechno, co s tím při jeho vystoupení můžeme dělat. Pokud jsme tedy vůbec dorazili, což nepochybně nebyl případ drtivé většiny diskuzních blbštajnů, kteří k ostatnímu dění v hale nebyli schopni dodat ani ň.
Třeba ale využili přidaného termínu a dočkali se změny v přídavkové části, kdy místo Mother zazněla trojice skladeb z poslední studiovky Wait for Her, Oceans Apart a Part of Me Died, což se v průběhu celého turné stalo teprve počtvrté (Vancouver, Perth, Bologna, Praha). Špekulace, jestli bych měnil, vyústily v jasný závěr – měl jsem jít i druhý den.
Tak příště. Snad ještě nějaké bude.

SETLIST:
Breathe (The Dark Side of the Moon, 1973)
One of These Days (Meddle, 1971)
Time & Breathe (Reprise) (The Dark Side of the Moon, 1973)
The Great Gig in the Sky (The Dark Side of the Moon, 1973)
Welcome to the Machine (Wish You Were Here, 1975)
Déja Vu (Is This the Life We Really Want?, 2017)
The Last Refugee (Is This the Life We Really Want?, 2017)
Picture That (Is This the Life We Really Want?, 2017)
Wish You Were Here (Wish You Were Here, 1975)
The Happiest Days of Our Lives (The Wall, 1979)
Another Brick in the Wall, part 2 (The Wall, 1979)
Another Brick in the Wall, part 3 (The Wall, 1979)
&
Dogs (Animals, 1977)
Pigs (Three Different Ones) (Animals, 1977)
Money (The Dark Side of the Moon, 1973)
Us and Them (The Dark Side of the Moon, 1973)
Smell the Roses (Is This the Life We Really Want?, 2017)
Brain Damage (The Dark Side of the Moon, 1973)
Eclipse (The Dark Side of the Moon, 1973)
&
Mother (The Wall, 1979)
Comfortably Numb (The Wall, 1979)

SESTAVA:
Roger Waters – basová kytara, zpěv, akustická kytara
Dave Kilminster – kytara
Jonathan Wilson – kytara, zpěv
Gus Seyffert – kytara, basová kytara, klávesy
Jon Carin – klávesy, lap steel kytara, kytara
Bo Koster – piano, Hammond organ
Joey Waronker – bicí, perkuse
Ian Ritchie – saxofon
Jess Wolfe – zpěv, doprovodný vokál, perkuse
Holly Laessig – zpěv, doprovodný vokál, perkuse

*Roger Waters v rozhovoru pro web Noisey, jednu z divizí magazínu Vice zaměřeného na mezinárodní umění a kulturu.

Foto: Petr Šimek