Tucky Buzzard – Tucky Buzzard, 1971

Eponymní album britské hardrockové kapely Tucky Buzzard jsem objevil až po jeho následovníkovi Warm Slash. Nicméně jsem už měl jakousi představu, jak tahle hudba bude asi vypadat a protože mě Warm Slash zaujalo, tak jsem se docela těšil.
Stejně jako u jiných kapel, i zde byl mnohaletý problém album získat a povedlo se mi to až po revoluci, i když jsem ho kdysi dávno slyšel z nekvalitního záznamu na magnetofonovém pásku. Dneska mám obě alba pohromadě a rád se k nim vracím.

TIME WILL BE YOUR DOCTOR – úvod jako od Santany… Kreativní percussion a improvizace na hammondky. Pak ovšem přichází důrazný hardrockový riff s dunivou baskytarou Dave Browna a syrovou elektrickou kytarou Terryho Taylora. Tohle je strhující od prvních tónů a rozvibruje vám to všechny nervy v těle. Nick Graham na hammondky řádí jako tur a pregnantní bicí vykazují velmi slušné muzikantské zázemí. Kapela ovšem pracuje i s vokálními party a ty mi místy připomínají artrockové Yes, kteří byli jejich souputníky. Dramaturgicky velmi dobře zvolený úvod dravé, syrové a přesto vysoce melodické skladby.

STAINLESS STEEL LADY – další velmi důrazný hardrockový riff. Pravda, rozměru takových Deep Purple to přece jenom nedosahuje, ale s takovými Warhorse je možné skupinu zcela určitě srovnávat. V mezihře dostává prostor pro hammondky Nick Graham a kytarovým sólem se přihlásí Terry Taylor. Nehraje sice jako např. Ritchie Blackmore, ale v rámci kapely je i on nosným pilířem.

SALLY SHOTGUN – zajímavá změna. Vokální party přebírá baskytarista Dave Brown a jeho hlas mi zní jakoby se zde zhmotnil jiný slavnější Dave – Gilmour někdy na počátku sedmdesátých let. Brownův hlas zní mírně postpsychedelicky a další změnou je použití elektrického piana. Taylor hraje na akustickou kytaru a jemně koloruje s elektrickou. Ta pinkfloydovská atmosféra je zde hodně čitelná, zejména ve vokální stavbě a práci akustické kytary. Velmi příjemná a vroucná záležitost.

GU GU GU – u mikrofon je zpívající klávesista Nick Graham vládnoucí jinou barvou hlasu a máme zde opět melodický hard rock s klasickým riffem a mocnou stavbou varhanních partů, které se dělí o prostor s elektrickou kytarou. Ta, pravda ne zcela naplňuje moje představy o suverénním sólistovi, ale jinak skladba drží rytmicky i harmonicky velmi pohromadě, přestože autorsky není vyloženě ohromující a máte pocit, že by ji mohlo nahrát více skupin podobného ražení. Nečekaně však, jakoby nedopatřením, zazní pár běhů cembala a je u konce.

MY FRIEND – baskytarista Dave Brown dostává opět příležitost jako zpěvák vedle svých velmi dobře vypilovaných basových partů. Co se kapele nedá upřít, jsou vynikající hlasy. Výtečně zaranžované a skvěle se doplňující barvy jejich souzvučnosti. Jakoby kdysi v šedesátých letech poslouchala skupiny Mersey soundu, ale i takové Hollies a Tremeloes. Nikdo se zde neškrtí, nesípá, nechraptí a všechny sbory se nádherně poslouchají. Tady se ovšem Taylor (Mick?) na kytaru opravdu předvádí v tom nejlepším světle. V jeho hře zní sebejistota ve tvorbě tónu, ale i velmi slušné technické zvládnutí nástroje.

PISCES APPLE LADY – v téhle skladbě se projeví větší dravost a drsnost. Zpívá ji Henderson a je to jediná cover verze na albu. Podvědomě se snaží připomínat autora originálu, drsně chlapeckého Američana Leona Russella, od kterého si skladbu vypůjčili. Není to klasicky vystavěný hard rock britského ražení, ale cítím v něm americký rock and roll a trochu i soul. Přesto se kapela vyrovnává s písni velmi dobře a lze ji označit za opravdu zdařilou.

SHE´S MEAT – důrazný model rocku spojeného se syrovým boogie. Taylor se prosekává svými kytarovými tóny ostrým terénem bažinatého pralesa, který dokresluje elektrické piano a vynikající rytmické obrazce. Někdo by možná hledal v téhle skladbě i slavnější UFO, jejich další souputníky, ale já si myslím, že Tucky Buzzard si uchovávají poměrně dost nezávislosti i na tomto albu. Kompozičně a aranžérsky sice nic vyloženě objevného nebo pionýrského, ale hudba přesně odpovídá duchu doby a dostává mě to nasazení, s jakým Tucky Buzzard pracují.

ACE THE FACE – další model boogie. Trochu se mi zdá, že i přes správně zaostřený hlas Hendersona, se tak trochu dostává za hudební doprovod, který je nahrán a prezentován velmi důrazně – zejména rytmika. Kytarové spojovací můstky jsou v mezihře hrány pomocí bottlenecku, ale k blues skupina vyloženě nesměřuje. Bytelná píseň, i když ne vyloženě vlajková loď na albu.

WHISKY EYES – trochu zrychleněji, ale podobný styl hry na bicí jako hraje Michael Kellie ze Spooky Tooth ve Waitin’ For The Wind. Elektrické piano a zastřené kytarové party nabídnou spíš procítěný model postpsychedelického odkazu, který mi maximálně vyhovuje. Je tady spousta zajímavých zvratů a nepostižitelná atmosféra, kterou slýchávám ve skladbách Atomic Rooster na albu In Hearing Of (mimo jiné ze stejné doby). Ale ten riff uprostřed je pevný nosný pilíř skladby. Už tady máme zase hammondky a ta unisono baskytary a elektrické kytary se opravdu velmi dobře poslouchají. Silná skladba, která vytváří dvě harmonické roviny a ještě spoustu aranžérských finesů. Zvuk Fender Rhodes mě jako vždy přitahuje svou zaobleností a sonizujícím dozvukem. Tahle skladba zní velmi dobře a zařadil bych ji mezi to nejpovedenější, co lze na albu slyšet. Překvapivě sem aranžmá přivádí hostující dechovou sekci. Ano, tohle je model progresivního rocku počátku sedmdesátých let s tím nejlepším doporučením.

ROLLING CLOUD – dechy už na albu zůstanou, což nám potvrdí i závěrečná píseň. Musím pochválit zhutnělé bicí Chrise Johnsona a důrazné basy Dave Browna. Melodická linka je silná a Hendersonův hlas skrze ni proniká přes řadu důrazných akcentů, kterými je skladba doslova prošpikována. Její struktura není skladatelsky nějak mimořádně složitá nebo rafinovaná, ale je nahrána s velkým nasazením všech zúčastněných hudebníků, což vyjadřuje masivní hutnost v níž se nástroje překrývají a mírně stírají podíl zpívajícího frontmana. Na koncertních turné, musela být skladba ozdobou jejich repertoáru a Tucky Buzzard díky ní dostávali svoje publikum do kolen.

Řekl bych, že album dosahuje úrovně Warm Slash a ona vzájemná vyrovnanost je hodně čitelná, i když se některé věci na dalším albu více usadily a skupina našla svůj sound a obecné pojetí. Produkce Billa Wymana ze Stones sem přivedla kytaristu Micka Taylora, ale i studiové sidemany Jima Price a Bobbyho Keyse, kteří jsou onou dechovou “sekcí”. Třebaže mám k Warm Slash krapítek blíž, i tohle album má řadu nesporných kvalit a tak i tady jsou čtyři hvězdičky úplně na místě.
Další neprávem zapomínané album, stejně jako neprávem zapomínaná kapela. Všem klasickým rockerům ji ale mohu vřele doporučit.

Původně zveřejněno 29. 4. 2013, editoval Borek

SKLADBY:
A1. Time Will Be Your Doctor 3.52
A2. Stainless Steel Lady 4.28
A3. Sally Shotgun 3.06
A4. Gu Gu Gu 3.30
A5. My Friend 3.59
B1. Pisces Apple Lady 2.50
B2. She’s Meat 3.20
B3. Ace the Face 3.16
B4. Whisky Eyes 5.50
B5. Rolling Cloud 5.18

Autorství a aranže: Tucky Buzzard s výjimkou B1 (Leon Russell)
Nahráno: Olympic Studios, Londýn
Zvuková režie: Glyn Johns
Asistence: Chris Kimsey a Jeremy Gee
Produkce: Bill Wyman

OBSAZENÍ:
Jimmy Henderson – zpěv
Dave Brown – basová kytara, zpěv (A3 a A5)
Nicky Graham – klávesové nástroje, zpěv (A1 a A4)
Terry Taylor – kytara
Chris Johnson – bicí
&
Paul Francis – bicí
Mick Taylor – kytara (A5)
Bobby Keys a Jim Price – dechové nástroje (B4 a B5)

Tucky Buzzard Book Cover Tucky Buzzard
Tucky Buzzard
Hard Rock
Capitol Records
1971
LP
10

Pridaj komentár