Osobně patřím k té druhé a asi i menší skupině, která si mezi obdobími amerických Van Halen mnohem častěji vybírá to Haggarovské. S Davidem Lee Rothem uznávám debut jako velmi, velmi zdařilý počin, jenže pak šla kvalita jejich děl dost strmě dolů. Jelikož nejsem přílišným zastáncem komerčních choutek, zcela logicky mě jejich nejúspěšnější prodejní nahrávky z půle osmdesátek neoslovují. Dlouho jsem tudíž bral jako skutečný a hudebně hodnotný koktejl až jejich počin z roku 1991 zkráceně pojmenovaný F.U.C.K..
U desky recenzované mě trvalo skutečně dlouho, než jsem ji dokázal akceptovat a docenit. Byl to zkrátka ten případ, u kterého potřebujete moře času, aby vás to pořádně trklo, a předložená nahrávka dokázala zacloumat vašimi pocity a emocemi. Dnes vnímám desku OU812 jako stabilně kvalitně odvedenou práci made in Van Halen, která koketuje z dobou ne příliš okatě (copak to šlo dělat opačně, asi by vás měli za vyvěděnce, snad jediní King Crimson to riskli), a bere si z ní jen to nejpotřebnější.
Eddieho fantastická kytarová práce tu prorůstá většinou z deseti položek a v některých z nich ještě navíc v pořádně ostrém tempu. Snad nejpřitažlivější jsou právě ty jeho náklepovky. Úvodní hromobytí Mine all Mine (tady z Haggarova nasazení až mrazí), nespoutaná A.F.U. (Naturally Wired), Eddieho (a vlastně i Sammyho) kytarový parnas Source of Infection. Nádherné jsou ve středních tempech tažené emočně naléhavé songy s nemalým hitovým potenciálem, jako When It’s Love, Feels So Good, nebo Black and Blue. A navrch je tu dojemná folk-rocková záležitost Finish What Ya Started. Vlastně tu nemám rád jen dvojici songů Cabo Wabo společně s posledním coverem A Apolitical Blues.
Suma sumárum: OU812 sic není nijak převratná, nebo snad stylotvorná záležitost, ale pokud vás její poslech nějakým způsobem obohatí a hlavně baví, může to v určitých případech stačit.
PS: S albem mám spojenou ještě jednu krásnou vzpomínku. Jelikož je na zadní straně přebalu cd pomotané pořadí skladeb, rozhodl jsem si jej z netu vytisknout správně a vložit do krabičky. Když jsem onen papírek držel v ruce a stříhal, oblažila mě krásná vzpomínka na mládí, kdy jsme si cd nosili z půjčoven domů a přehrávali na kazety. Seznamy skladeb si tiskli na starých psacích strojích a pak dávali za kazety. Panečku, to byla ale doba, kde že ty kouzelná léta jsou. 🙂 Mělo to nenapodobitelně natěšenou atmosféru a člověk si muziky pořádně vážil.
SKLADBY:
01. Mine All Mine
02. When It’s Love
03. A.F.U. (Naturally Wired)
04. Cabo Wabo
05. Source of Infection
06. Feels So Good
07. Finish What Ya Started
08. Black and Blue
09. Sucker In a 3 Piece
10. A Apolitical Blues
SESTAVA:
Sammy Hagar – Lead Vocals
Eddie Van Halen – Guitars, Synthesizers, Vocals
Michael Anthony – Bass, Vocals
Alex Van Halen – Drums, Percussion
OU812
Hard Rock, Heavy Metal
Warner Bros. Records
1988
LP, CD
10
Mám jen z největších šlágrů sestavenej výběr The Best Of Both Worlds (obě v recenzi zveřejněné ukázky jsou na něm taky) a to mi tak nějak stačí. Občas mi ten jejich energickej a melodickej hard rock přijde k duhu.
Jenom na okraj – v textu píšeš, že nejsi přílišným zastáncem komerčních choutek a s tím mi nějak nepasujou tvoje pětihvězdičkové recenze Aerosmith a The Cult. Zřejmě srdcovky.
Dík za recku.
Tak The Cult mezi komerční bojovníky nepočítám ani ve snu a na Aerosmith napasovali komerční fujtajbl především média. Desky do a včetně Get a Grip za komerční absolutně nepovažuji (budiž, dvě balady z této tam namířeno mají, to je evidentní), ale jinak to jsou čistokrevné rockárny. 3/4 celého západního glamového hnutí švidralo po komerci daleko víc.
Pozor! Do služby se hlásí oponent Jirka7200! Pohov!
Osobně nesouhlasím s tvrzením, že po debutu šla kvalita děl strmě dolů. Výkyvy se sice dostavily u druhého a u Diver Down, ale ostatní alba představovaly v rámci US scény silný nadprůměr.
Proti Hagarovi, jako zpěvákovi nic nemám, ale jeho alba s Van Halen jsou velmi slabý čajíček. U desky OU812 oceňuji fakt, že v aranžích ubylo klávesových partů a Eddieho kytara se dostala více do popředí.
Jinak jako celek považuji poslech písní z tohoto alba jako velmi nezáživný zážitek. Průměrné songy bez většího nápadu nemají moc čím oslovit (až na dvě – tři světlejší chvilky). Na kolena však vše sráží podivný mix jednotlivých nástrojů a mastering celé desky. Já bych ještě jednu hvězdu ubral.
Jinak bych chtěl jako perličku ozřejmit fakt, že na zadním přebalu jsou skladby uvedeny tak, jak to chtěla kapela – v abecedním pořadí. 🙂
Jiří my to máme v té shodě spolu ale těžké, co? 🙂
To já za čajdu označuji naopak právě ty další alba po debutu s Rothem. Snad krom Fair Warning je hážu do škatule – těžké propadáky. Sto lidí-sto chutí.
O nás nejde, my máme o svých prioritách a směrování jasno, ale co chudáci čtenáři 🙂
Je to to samé, jako když se na nějakém fóru zeptám, jaká by mi do podle předem zadaných parametrů doporučil. Dostanu třicet tipů, které si navzájem těžce rozporují.
Nakonec stejně nezbývá, než jít a poslechnout si je sám. 🙂
Na konci sedmdesátých let psali v Melodii o Eddie Van Halenovi jako o kytarovém zázraku. Nikdo v mém okolí žádnou desku nevlastnil, abych si ji nahrál. Supraphon vydal asi v roce 1988 jejich desku 5150, kterou jsem si okamžitě koupil, abych ji druhý den vrátil, protože to se nedalo. Vlezlý pop rock s ječivým zpěvem, to opravdu nemusím. O téhle desce jsem si přečetl, že její název je kryptogram Oh You Ate One To ( ou taky jsi jednu chytil), to je na ní asi nejzajímavější.