Počátek sedmdesátých let se na britských ostrovech nesl v duchu mohutné přívalové vlny hardrocku, který se stal na zhruba šest let v ostrovní zemi určující hudební disciplínou. Vedle průkopníků (Led Zeppelin, Deep Purple…) se na této hudební vlně v závěsu vezly další soubory, které více či méně zásadním způsobem promluvily do jejího vývoje. Anglická skupina Uriah Heep patřila mezi ty kapely, jejichž kariéra a popularita v první polovině sedmdesátých let šla výrazně nahoru.
Počátkem této doby byla nápadná snaha soutěživým způsobem etablovat svoje působení na slunci a proto mohlo vzniknout několik zajímavých a umělecky podnětných alb, které se zapsaly v tom pozitivnějším slova smyslu do hardrockové historie. Jedno takové si právě teď připomeneme…
Uriah Heep měli ve druhé polovině šedesátých let svůj hudební předobraz ve skupinách Gods a Spice. Varhaník, klavírista, hráč na kytary, zpěvák a skladatel Ken Hensley byl uměleckým mozkem skupiny. V Uriah Heep byl řadu let hlavním strůjcem jejich úspěchu a kreativním tvůrcem jejich hudební koncepce. Skupina ovšem procházela řadou personálních proměn. My se ale přidržíme sestavy, která je spojována právě s albem, jež se stane zdrojem naší zesílené pozornosti.
Na jaře r. 1971 vychází druhé album Salisbury, jež nastínilo koncepci, které se skupina měla striktně držet, ve snaze vyprofilovat vlastní sound. Úspěch, který vydání alba provázel, znamenal masivní koncertování v Evropě a také poprvé v USA. Zde společně koncertovali s kanadskými Steppenwolf a Three Dog Night. To znamenalo nový impuls k další skladatelské práci. Uriah Heep stačili připravit novou kolekci skladeb, které umožnily ve stejném roce (v červenci) opětovný návrat do nahrávacích studií Lansdowne Studios v londýnském Holland Parku. V říjnu 1971 vychází ve Velké Británii album, které bylo pojmenováno Look At Yourself (Podívej se na sebe).
Vtipně řešený obal představoval lidské oči a uprostřed formátu byl nalepen lesklý staniol (alobal), který měl nastavit držiteli vinylu jeho vlastní portrét. To vše v šedomodrém tónu, zatímco zadní strana nabízela otištěné texty a v dolní části obalu byla poměrně nenápadně zachycena skupina vlasatých hudebníků.
Producentem byl opět Gerry Bron, album vychází na labelu Bronze Records. Na rozdíl od předešlého titulu se hardrocková orientace Uriah Heep ještě více prohloubila směsí víceméně syrověji pojatých skladeb a rovněž i hlasitost jejich prezentace nabyla na větší intenzitě. Nejen na koncertních vystoupeních, i při práci v nahrávacích studiích.
První skladba LOOK AT YOURSELF byla velmi vhodně dramaturgicky zvolena jako úvodní entrée. Masivní zvuk varhan Hammond a playbackovaných elektrických kytar s dunící baskytarou a dynamickými bicími nástroji se rozbíhá vpřed s vokální podporou. Nosná rocková skladba posluchače strhne hned na první poslech. Pro zvýraznění polyrytmických vrstev přizvali Uriah Heep ke spolupráci Teddyho Osseie, Maca Tontoha a Loughty Amaa, hráče na perkuse z etnické skupiny Osibisa, jejichž vystoupením v Londýně byli nadšeni. Tato skladba patřila během koncertů k pravidelně zařazovaným číslům, jejichž obliba s přicházejícími léty neochabovala. Není divu, že se stala inspirací pro brněnskou, původně west-coastovou skupinu Synkopy 61, která v první polovině sedmdesátých let velmi zdařile vytvářela vlastní hardrockovou variantu podle modelu Uriah Heep, coververzí Hraj se mnou fér (sólo zpíval Pavel Pokorný).
Druhou skladbu I WANNA BE FREE autorsky zaštítil Hensley. Otevírá ji syrový riff na elektrickou kytaru a potom dochází k nápadnému ztišení, kde pod tichou podporou hammondek Byronův hlas s asistencí Hensleyho vyzpívává jednotlivé, velmi působivé fáze skladby, které jsou rázem jako šlehnutím biče akcentovány elektrickou kytarou. Skladba má nepřeslechnutelné napětí, které graduje až do závěrečného finále, což vytváří velmi účinný dojem.
Třetí skladba JULY MORNING má v sobě vnitřní naléhavost a emocionální přesvědčivost. Podle mého soudu asi nejsilnější kompozice na albu. Kvílivé tóny Boxovy kytary jsou prologem, zatímco po něm následuje podkres hammondek a niterně vyzpívávaná slova emocionálním Byronem. Střídání tichých a hlasitých pasáží se opakuje a přináší kýžený prožitek. Potvrzuje to poetickou polohu věčného hledání nenaplněné lásky: “Hledal jsem lásku na těch nejpodivnějších místech, není kamene, který bych neobrátil. Musel jsem prozkoumat víc než tisíc tváří, ale ani jeden člověk nerozpoznal ten oheň, co hoří v mém srdci, v mé mysli, v mé duši…”
Podle mínění odborníků byla tato skladba zařazena mezi tři nejzásadnější rockové kompozice sedmdesátých let (vedle Child In Time – Deep Purple a Stairway To Heaven – Led Zeppelin). Celkem pochopitelně se stává nejvýznamnějším počinem jejich kariéry (i když ne asi nejpopulárnějším). Fascinující byly gradující vokály přecházející do falzetu a nekonečný fade out elektrické kytary, jemuž asistoval Moog synthesizer přizvaného legendárního hudebníka Manfreda Manna. Bylo to poprvé, co Uriah Heep použili tento nový elektronický klávesový instrument, který se od té doby stal součástí jejich nástrojového vybavení.
TEARS IN MY EYES – po předešlé baladě přichází nekompromisní syrový hardrock s elektrickými kytarami a dunivými bicími nástroji. Zcela určitě nejrychlejší skladba na albu. Uprostřed dochází ke zklidnění a lyrická část akcentuje nosné vokály. Použitý wah wah pedál a úderná akustická kytara ve stylu flamenca se stávají důležitými aspekty při vytváření soundu skladby. Určitě další zásadní záležitost na albu.
SHADOWS OF GRIEF je vystavěna jako jistý druh experimentálního pokusu. Výrazně se zde pracuje s náladami a se zvukovými obrazy a opět se střídají syrové a zklidněné pasáže. Snaha o hledání nové kompoziční polohy.
WHAT SHOULD BE DONE první a poslední výrazně odlišná baladická kompozice, v níž dostává prostor Hensleyho klavír a velmi účinné pěvecké sborové aranžmá, které ornamentálně kolorují tóny elektrické kytary ohýbané wah wah pedálem, jenž Box rád používá. Potvrzuje se Hensleyho schopnost pro vytváření působivých melancholických balad, jako protipól agresivně znějícímu hardrocku.
Závěrečná píseň LOVE MACHINE nás vrací zpět na syrovou hardrockovou platformu. Silný riff ze skladby učinil oblíbené číslo na koncertech, kde se skupina dokázala vybičovat k suverénnímu soundu řeřavých kytar, dunících bicích nástrojů a zemité baskytary, podporované varhanami s klenutými a dramatickými vokály.
Třebaže ve druhé polovině sedmdesátých let Uriah Heep začali poměrně rychle ztrácet dech, tady na začátku sedmdesátých let to byla plnokrevná energie, sevřený tvrdý sound s vynikajícími vokály, které na hardrockové scéně ve vícehlasém pojetí neměl snad nikdo. To byla jejich hlavní devíza.
Speciálně k tomu albu mám blízký vztah, ale i kdybych neměl, i zdravý rozum mi říká 5 hvězdiček!
Původně zveřejněno 6. 5. 2011, editoval Borek
SKLADBY:
A1. Look At Yourself (Hensley) 5:07
A2. I Wanna Be Free (Hensley) 3:59
A3. July Morning (Hensley/Byron) 10:36
B1. Tears In My Eyes (Hensley) 5:02
B2. Shadows of Grief (Hensley/Byron) 8:40
B3. What Should Be Done (Hensley) 4:13
B4. Love Machine (Hensley/Byron/Box) 3:37
Nahráno: Lansdowne Studios, Londýn, červenec 1971
Zvuková režie: Peter Gallen
Aranže: Uriah Heep
Produkce: Gerry Bron
OBSAZENÍ:
David Byron – sólový zpěv, vokál
Ken Hensley – varhany Hammond, klavír, elektrická a akustická kytara, zpěv, vokál
Mick Box – elektrická a akustická kytara
Paul Newton – basová kytara
Ian Clarke – bicí nástroje
&
Teddy Osei, Mack Tontoh a Loughty Amao – perkuse (A1)
Manfred Mann – moog (A3)
Look At Yourself
Hard Rock
Bronze
1971
LP
7
