Jazz rock je posluchačským i „muzikologickým“ oříškem. Zatímco u art rocku, potažmo classical rocku byl vztah mezi rockem a tzv. vážnou hudbou poměrně přehledný: více rocku než klasiky = art rock, více klasiky než rocku = classical rock, vztah jazz vs rock je mnohem mezižánrově košatější, navíc s výraznými tuzemskými specifiky, souvisejícími částečně s politickou situací po srpnové okupaci, tzv. normalizací.

DEFINICE

Muzikologické a encyklopedické definice prvotního jazz rocku nechám na povolanějších.

Lubomír Dorůžka v hesle „jazz rock“ [Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby: část věcná, Editio Supraphon, 1983] mimo jiné píše: „jazz rock, jindy t. rock jazz a někdy (potenciálně poněkud v jiném významu) i pop jazz; orientační označení tendence k narůstání kontaktů mezi rockem a jazzem, již lze sledovat zhruba od konce 60. let. Předpokladem k ní je jednak přirozený sklon jazzu čerpat z výrazových prostředků soudobé pop. hudby, jednak postupné technické vyzrávání rockových hudebníků a jejich směřování k větší výrazové složitosti i náročnosti.
Pokusy o syntézu vycházejí z obou stran; spojujícím prvkem jsou přitom společné afroamer. prameny a zejména tradice blues. Rockoví hudebníci přijímají z jazzu zejména sklon k vytváření rozsáhlejších improvizovaných sól a ploch, praxí společného jamování (již nejnovější jazzové směry zatlačily do pozadí) a vytváření náhodných nebo krátkodobých formací špičkových hudebníků (obdobou jazzového All Star Bandu je rocková Super Group). Jazzoví hudebníci si z rocku vybírají některé prvky rockové rytmiky (zvýraznění přehledného členění základního metra místo volného rytmického proudu, typického pro free jazz) a elektrofonické a elektronické nástroje, příznačné pro nový zvukový ideál rocku.“

Josef Vlček v brožurce Rockové směry a styly [ÚKVČ, 1988] uvádí pro jazz rock: „Hudební proud postpsychedelického období, vycházející z teorie ’progresivního rocku’ o pohlcování a aplikování různých stylů v rocku. Vznikl koncem šedesátých let několika způsoby:
a) spojením bělošského bluesového revivalu s jazzem (GRAHAM BOND ORGANIZATION, MANFRED MANN, CREAM, COLOSSEUM, Paul Butterfield aj.)
b) spojením ’progresivního rocku’ s jazzem (BLOOD, SWEAT & TEARS, Frank Zappa, FLOCK aj.)
c) pod vlivem zvýšeného zájmu jazzových hudebníků o komunikační a technologické možnosti rocku (Miles Davis, WEATHER REPORT, Herbie Hancock atd.)
V první polovině sedmdesátých let byla jazz-rocková fúze nejdůležitějším a nejoblíbenějším proudem ’progresivního rocku’, později však do ní pronikaly další podněty (různé druhy etnické hudby, disco, konkrétní hudba atd.), proto opustilo od původního názvu, který byl nahrazen termíny All American music nebo Fusion music. Vrcholné období původního jazz-rocku dělíme zhruba na dvě části – první vychází z rockového břehu a je pod vlivem postpsychedelického hudebního dění (1968-1970), druhé je plně ve znamení konvertujících jazzmanů.“

A fusion music ve Vlčkově rozboru: „Modernější americký termín, označující druhou fázi jazzrocku, v níž původní spojení obou žánrů absorbuje další oblasti populární hudby, jazzu a etnických kultur (především africké, orientální a iberoamerické) a nezřídka je přetváří v taneční hudbu. Obsah termínu fusion music je široký – pokrývá celé žánrové oblasti: soul, jazz rock, free jazz, disco jazz, funk jazz, raga rock, New Thing atd. V širším slova smyslu je pod ním chápána veškerá hudba A.O.R., ale také např. minimalismus.“

Jan Blüml [Art rock: stylově žánrový typ a jeho české varianty, 2009]: „Druhá linie psychedelického rocku, jejímiž reprezentanty byly kupříkladu skupiny Traffic, Colosseum, If a dále také soubory tzv. Canterbury scene jako Soft Machine a Caravan, vycházela rovněž z britského bluesového revivalu. Od hudby Cream nebo Jimiho Hendrixe ji však odlišovala výraznější integrace prvků jazzu. Vliv jazzu se zde projevoval zejména v oblasti instrumentace – skupiny vedle „klasického“ rockového instrumentáře, který tvořila elektrická kytara, baskytara, bicí a případně klávesy, používaly často dechové nástroje, jako byl saxofon nebo příčná flétna.
Inspirace jazzem je rovněž patrná v rovině hudební struktury; častá instrumentální sóla se v případě hudby výše uvedených skupin neomezovala na bluesovou pentatoniku, ale využívala rozmanitější tónový materiál, například chromatiku apod. Melodie sólových improvizovaných hlasů pojednávaných hudebních souborů vycházely často ze složitější harmonické a rytmické struktury. Uvedený hudební okruh představuje jeden z kořenů stylově žánrového typu jazz rock.“

Pro úplnost uvedu „americké“ (server Allmusic) členění jazz rocku:
– písničkářský jazz-rock (Joni Mitchell, STEELY DAN, Van Morrison, Tim Buckley)
– rockové skupiny orientované na jamování a improvizaci (TRAFFIC, SANTANA, CREAM)
– jazz s příchutí rhythm & blues (BLOOD, SWEAT & TEARS, CHICAGO, LIGHTHOUSE)
– skupiny s „nepředvídatelnými“, náročnými skladbami (Frank Zappa, SOFT MACHINE, HATFIELD AND THE NORTH)
Technická: u definic serveru Allmusic je nutno být zvýšeně obezřetný.

Pozorný čtenář si jistě povšimnul několika různorodostí v názorech citovaných muzikologů a hudebních publicistů. Osobně se přikláním k názoru, že v polovině šedesátých let byla vývojově určující britská linie, vycházející z blues, pokračující mimo jiné v tzv. Canterbury scéně, zatímco americká převzala celosvětovou iniciativu aktivizací jazzmanů v MAHVISHNU ORCHESTRA, WEATHER REPORT, potažmo Milese Davise a jeho přelomového alba Bitches Brew (1969).

NÁSTUP JAZZ ROCKU

Spojnicí mezi rockem a jazzem je bezesporu původní afroamerická forma blues s kořeny v oblasti západní Afriky (dnešní Mali, Maroko, Mauretánie). Je proto na první pohled paradoxní, že počátkem šedesátých let byly světu blues a moderního jazzu navzájem poměrně vzdálené, zejména v Americe. V Anglii se ale již během první poloviny šedesátek vyrojila celá plejáda novátorů, kteří svou muzikou zkoumali možnosti fúze rocku a jazzu.

Jack Bruce v THE GRAHAM BOND ORGANISATION, John McLaughlin s GEORGIE FAME AND THE BLUE FLAMES, Brian Auger, o něco později pak Manfred Mann s EP Instrumental Asylum – ti všichni pokládali základy jazz rocku již v éře jásavé Beatlemanie. Jack byl spíše rocker, John a Brian jazzmani, a Manfred tak nějak obé.
V USA vše naplno začali THE FREE SPIRIT s Larrym Coryellem v sestavě. Ten měl zkušenosti s hraním po boku vibrafonisty Garyho Burtona, jehož album Duster z roku 1967 je za oceánem považováno za první nahrávku stylu „fusion” (což je víceméně tamější synonymum pro jazz rock).
I v Evropě byli od samého počátku populární BLOOD, SWEAT & TEARS a raní CHICAGO. Šlo de facto o rockové bigbandy s výraznou dechovou sekcí, nejpříhodnější mi pro jejich styl připadá označení big band rock, potažmo brass rock – coby podmnožina jazz rocku.

Nejviditelnější jazz rock představují již zmínění MAHAVISHNU ORCHESTRA, WEATHER REPORT a RETURN TO FOREVER. Jde o jakousi obdobu artrockové svaté trojice YES, GENESIS, PINK FLOYD. Nás může těšit, že jedním z hybatelů světové jazzrockové scény byl i Jan Hammer, jehož novátorské využití možností minimoogu ovlivnilo celou plejádu kolegů.
Kapitolou samou pro sebe byl Frank Zappa. Jeho avantgardní hudba byla naprosto nepředvídatelná a těžko zařaditelná. Nicméně za jazzrocková bývaji nejčastěji označována alba Hot Rats (1969), plus dvě z dvaasedmdesátého: The Grand Wazoo a Waka/Jawaka.
Carlos Santana pak ve svém druhém vývojovém období (1972-76) míchal jazz rock s latinou.

Jazzové názvuky najdeme u CREAM, DOORS, GRATEFUL DEAD, raných PINK FLOYD i JETHRO TULL, free jazz pak objevíme u KING CRIMSON a GENTLE GIANT.
Dá se říci, že vyznavači progresivního rocku, artrocku, byli na jazz rock připraveni.

JAZZ ROCK V ČSSR

Jak jsem již předeslal, československá jazzrocková scéna byla výrazně ovlivněna politikou. Bolševik v rámci posrpnové normalizace tvrdě potlačoval vše rockové. Počínaje vlasy, přes anglické názvy kapel, až po hudbu samotnou.
Na jazz si komunisté v sedmdesátých létech naproti tomu už vůbec nevyskakovali, měl již status „vysokého“ umění, navíc s podtextem hudby imperialismem utlačovaných černochů. Není proto divu, že se jazz rock stal jakousi oázou pro mnohé rockery. Bylo v něm dost místa pro bigbíťáky i jazzmany, klasiku i hledačství. Navíc se jazz rock svým dominujícím instrumentálním pojetím odstřihnul od ruďochy provokujících sdělení a angličtiny.

Prvním významným „jazz-rockovým“ pokusem se stalo společné album BLUE EFFECT & JAZZ Q Coniunctio z roku 1970. O žádnou fúzi v podstatě ale nešlo, jazz a rock na albu koexistovaly, nepropojily se. Vedle experimentální jazzové kompozice Jiřího Stivína a Martina Kratochvíla, Coniunctio I najdeme Hladíkův art rock Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje.
Podobně nesourodě dopadly i snahy o sblížení skupiny BLUE EFFECT s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, řízeným Kamilem Hálou: Nová syntéza (1971) a Nová syntéza 2 (1974). Výsledkem je big band rock, kdy v tu kterou chvíli tahá za pilku jeden nebo druhý. Organické spojení jazzu s rockem se zkrátka nekoná, nicméně výsledek je posluchačsky celkem vděčný: art rock s dechovou sekcí, okořeněný prvky free jazzu. Zpívaná dvojka jde ještě blíže směrem k rockerům.

Na Město Er (1971) FRAMUS FIVE s Michalem Prokopem u mikrofonu se názory různí, nicméně jde asi o nejambicióznější raný pokus o spojení výrazových prostředků vícera žánrů. Sám Michal Prokop je dnes k Městu Er mírně odtažitý: „Připouštím, že za rozhodnutím udělat dlouhou skladbu na celou stranu desky stálo i to, co já jsem dnes už dávno opustil, ale s čím tehdejší progresivní svět koketoval, totiž snaha dokázat, že taky děláme opravdové umění.“
Kdyby vyšla, patřila by Odyssea (1969) Petra a Hany Ulrychových k nejvýznamnějším počinům progresivního rocku přelomu šesté a sedmé dekády. Na rozdíl od výše uvedených pokusů se Ulrychovcům podařilo bezešvě propojit rockový ATLANTIS s jazzovým orchestrem Gustava Broma. Rocková psychedelie vedle moravského folklóru, jazzu i moderní avantgardní artificiální hudby.
Jiří Černý v doprovodném textu k odloženému vydání v devadesátém roce označil LP za „originální, i ve světovém měřítku průbojný projekt“.
Nejvýraznějším představitelem československého jazzrocku byl JAZZ Q Martina Kratochvíla, absolventa Berkley College. Po rozchodu se Stivínem se orientoval na styl představovaný soubory WEATHER REPORT a MAHAVISHNU ORCHESTRA. Alba jako Pozorovatelna a Symbiosis (obě 1974), plus Jazz Q Live 1974-75 jsou svým bluesrockovým fundamentem lehce stravitelná i pro ortodoxní rockery.
Vedle JAZZ Q měly mezi rockery hodně příznivců i soubory ENERGIT Luboše Andršta, BOHEMIA a IMPULS, ze slovenských pak GATTCH. V jednotlivostech se jazz zrcadlil v tvorbě PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, či Vladimíra Mišíka. Tvrdšími sousty byli PRAŽSKÝ BIG BAND Milana Svobody i konceptuální tvorba Jana Spáleného, představovaná alby Edison (1978) a Signál času (1980).

Mnohý ze zvídavějších čtenářů jistě rozpoznal, že vměstnání vrcholného období jazz rocku do jednoho pokračování našeho seriálu o progresivní rockové hudbě mě donutilo k výrazné strohosti. Na druhou stranu věřím, že u nejednoho z nich vzbudím zvědavost, a že strýček Google zaznamená zvýšenou frekvenci termínu „jazz rock“.