Věčně nespokojenému kytaristovi Ritchie Blackmoreovi se velmi brzy začalo zajídat směřování jeho domovské skupiny Deep Purple do jiných vod nežli těch hardrockových a rozhodl se, že by si mohl prubnout menší sólový vedlejšák. Spojil se s partičkou Elf (samozřejmě kromě jejich kytaristy, ten ostrouhal) a počátkem roku 1975 s nimi natočil album, které je známo pod názvem Ritchie Blackmore’s Rainbow. Poté se vrátil k Deep Purple a během evropského turné zjišťuje, že ho to v domovské kapele už vlastně nebaví. A jelikož se zpěvák Ronnie James Dio ukázal jako zdatný spolupracovník, Ritchie se rozhodne, že to s ním zkusí. Vzniká skupina s duhovým názvem – Rainbow.
To by ale nebyl starý lišák Blackmore, aby to bylo tak jednoduché. Ze skupiny Elf, s jejímiž členy natočil desku, si nechá pouze zpěváka a zbývající volná místa obsadí hudebníky dle svého výběru. Což se do budoucna stane jeho běžnou metodou přesně podle hesla, je to moje kapela, tak si s ní můžu dělat, co chci, a každý je nahraditelný.
Nechme ale budoucí personální rošády zatím spát a zaměřme se na první duhové album. To obsahuje devět skladeb, z nichž většina, až na dvě, pochází z pera autorské dvojice Blackmore – Dio. Od začátku je jasné, že se půjde až na samou dřeň, o čemž svědčí mohutný rockový nápřah Man on the Silver Mountain ozdobený výrazným riffem a Ritchieho všudypřítomnou kytarou. Také Dio se zde ukazuje ve vrcholné pěvecké formě. Skladba ve své rozmáchlosti se stává předzvěstí věcí příštích.
Následující Self Portrait se líně valí vpřed a hrne před sebou vše, co stojí v cestě. Ta pomalejší poloha Rainbow sluší, ale už by to přece jenom chtělo krapánek zrychlit. Naštěstí přichází svižná vypalovačka Black Sheep of the Family, první převzatý kousek na téhle desce. U něj mám pocit, že přece jenom tady nemusel být, ale chápu, že bylo potřeba vytvořit nějaký rychlejší předěl, který by se stal kontrastem k opět se pomalu a líně vlekoucí nádheře Catch the Rainbow. Ty dlouhé protahované tóny mi po každém poslechu znějí v uších hodně dlouho.
Konečně zazní pořádná hard rocková vypalovačka, skrývající se pod názvem Snake Charmer. Dio ukazuje, že ani ostřejší poloha mu není cizí, a to Ritchieho sólo, to se musí prostě slyšet. Velice dobrá pecka, která je vystřídána klidnější, vyzněním lehce baladickou písní The Temple of the King. Tu vnímám jako odlehčení veškeré té hardrockové tíže a zemitosti. Kytara opět zlehýnka klouže po povrchu, já přivírám oči a nechávám se tou krásou unést. Možná předzvěst toho, co mnohem později bude znít na deskách Blackmore’s Night.
A opět se rockově burácí a jak už víme od Rolling Stones, je to jenom rock and roll, takže si ho pojďme užít s If You Don’t Like Rock ‘n’ Roll. A pocitově se vracíme na začátek, opět to mohutně hřmí a duní v pomalejší skladbě Sixteen century greensleeves. Blackmore ji ozdobí skvělým kytarovým sólem, které patří do kategorie nesmrtelných. Radost poslouchat.
Stejně tak potěší i předělávka skladby Still I’m Sad známé od skupiny Yardbirds. Rainbow vypustili text a z poměrně psychedelické záležitosti udělali svižný kvapík, v němž vládne Ritchieho všudypřítomná kytara. Marně přemýšlím, která verze se mi líbí víc, možná se přece jenom přikloním k původní verzi.
Album Ritchie Blackmore’s Rainbow ukázalo, že Blackmoreův odchod z Deep Purple byl správný a z dnešního pohledu i nutný. A i když ne všechno, co pod hlavičkou Rainbow vzniklo, je pro mě úplně košer, musím uznat, že tahle deska vzniklá z trucu se docela povedla. A co teprve její následovnice, hardrockový diamant Rising.
Skladby:
01. Man on the Silver Mountain (4:42)
02. Self Portrait (3:17)
03. Black Sheep of the Family [Hammond] (3:22)
04. Catch the Rainbow (6:31)
05. Snake Charmer (4:33)
06. The Temple of the King (4:45)
07. If You Don’t Like Rock ‘n’ Roll (2:37)
08. Sixteenth Century Greensleeves (3:31)
09. Still I’m Sad [Samwell-Smith/McCarty] (3:52)
Obsazení:
Ronnie James Dio – vocals
Ritchie Blackmore – guitar
Micky Lee Soule – keyboards
Craig Gruber – bass
Gary Driscoll – drums
Ritchie Blackmore's Rainbow
Hard Rock
Polydor
1975
LP
9
Následující album Rising mám o chlup raději, ale aj tady bych našel pár, mou maličkostí oblíbenejch songů a shodou okolností jsou to především ty pomalé – monument “Catch the Rainbow”, plus delikátní “The Temple of the King”. S chutí si poslechnu rovněž instrumentálku “Still I’m Sad”, nebo úvodní klepec “Man on the Silver Mountain”, ale jsou tu i skladby, bez kterých bych se nejspíš obešel. Např. “Black Sheep of the Family”, či “If You Don’t Like Rock ‘n’ Roll”.
Odpoledne jsem byl na zahradě, ale chytla mě pořádná bouřka a já nestihl zdrhnout. Seděl jsem pod pergolou a postrčenej tvojí reckou poslouchal z BT repráku tohle, dnes už klasické album. Pořádně nahlas, protože liják s hromobitím mi chtěli zatnout tipec. S tou činou kolem to nemělo chybu a na konci už chyběla jenom opravdická duha.
Martine, díky za recku.
Zajímavé spojení hudby a přírodního živlu. Škoda, že se neukázala duha.
Na Rising určitě také dojde, jen musíš chvíli vydržet. Teď jsem byl nezvykle tvůrčí, jsem zvědav, jak to půjde po dovolené.
Snejku, dík za tvůj komentář. Potěšil.