CD RCA Italiana,
Sony BMG Music Entertainment ‎– 88697343662 /2008/

Po italské a fanoušky RPI (Rock Progressivo Italiano) vesměs velmi dobře hodnocené skupině Quella Vecchia Locanda toho zbylo pohříchu málo – dvě studiová alba a z archivu vyhrabaná lajfka. Ta se shání velice těžko, ale  řadovky vyšly v mnoha reedicích, jsou k mání za slušnej peníz a hudby lačný fajnšmejkr tak nemusí být nutně odkázanej na (sice) kvalitní, leč kapánek nákladný japonský import.

Kapela pochází z Říma, vznikla v roce 1970 a již krátce po svém založení proslula intenzivní koncertní aktivitou. Stejně, jako celá řada jí podobných i ona začala s covery svých zahraničních vzorů a svědčí o tom i ona výše uvedená a amatérsky pořízená live nahrávka z listopadu 1971. Jako důležitej milník v historii skupiny se ukázalo spojení s houslistou Donaldem Laxem. Tenhle  klasicky vzdělaný hudebník jí totiž vtiskl naprosto jedinečnej ksicht a od té doby se stal výrazný zvuk elektrických houslí jejím hlavním poznávacím znakem.

Eponymní debut vyšel v roce 1972 a jeho náplň bych charakterizoval jako propracovaný a členitý art rock s prvky klasické hudby. Tvrdší pasáže s divoce sólující flétnou připomínaj Jethro Tull, ale jinak se ta přirovnání hledají docela těžko. Styl QVL je fakt unikátní a nevybavuji si jinou italskou kapelu z té doby s tak výrazným vkladem houslí. Pokud je máte rádi, tak by se vám album mohlo líbit. Pokud ne, bude to problém…

Je fakt, že já skřipky moc nemusím. Jejich pronikavej zvuk (v tomhle případě aj s bzíkáním klávesových nástrojů) mě trochu znervózňuje a první dvě skladby koušu docela těžko. Lax to tam sice drtí jak Paganini, ale co je to platné. Tohle já, starej nekultura nedokážu ocenit. Ty lepší chvíle přicházejí až s baladou Realtà a z následující (a tak trochu propojené) dvojice skladeb Immagini sfuocate/Il cieco jsem dokonce nadšenej. Jejich tah na bránu je ukázkovej, nechybí štiplavé kytarové sólo a miluju ten splašenej rytmus dusajících bicích. Ve skladbě Dialogo si housle ani neškrtnou. Její první polovina je sice krapet uhvízdaná, ale obsahuje pěkné sólo na klarinet, takže pohoda. Stylovým vyvrcholením celé desky je závěrečná,  akustická a pohádkově melodická křehule Sogno, risveglio e…. Bicí si daj pohov, prim hrají piano a housle a víc než skladbu rockové kapely to připomíná dílo skladatele vážné hudby.

Původní album vyšlo  u labelu “Help!” (dceřinná společnost koncernu RCA) a momentálně se dá koupit (discogs) za 699 €uro. Obálku má nádhernou, ale zvuk je poměrně plochý a zastřený, bicí utopené a navíc hrajou jen z jednoho kanálu. U poslechu z reproduktorů to tak nevadí, ale se sluchátky je to docela otravné. Jednoduše provedená CD reedice z roku 2008 je v plastové krabičce a obsahuje dvoustránkový booklet s tracklistem, sestavou a koláží z několika (nezřetelných) fotografií.

Je to dobré album, ale desku z roku 1973 – Il tempo della gioia – mám mnohem raději. Za tři.

SKLADBY:
1. Prologo (4:59)
2. Un villaggio, un’illusione (3:54)
3. Realtà (4:13)
4. Immagini sfuocate (2:59)
5. Il cieco (4:11)
6. Dialogo (3:41)
7. Verso la locanda (5:15)
8. Sogno, risveglio e… (5:15)

SESTAVA:
Massimo Roselli – Pianoforte, Organo, Mellotron, Moog, Cetra elettronica, Spinetta, Voce
Giorgio Giorgi – Voce solista, Flauto, Ottavino
Patrick Traina – Batteria, Percussioni
Romualdo Coletta – Basso, Generatori di frequenza
Raimondo Maria Cocco – Chitarra elettrica, Chitarra acustica, Chitarra 12 corde, Voce
Donald Lax – Violino classico, Violino elettrico

 

Album: Quella Vecchia Locanda
Autor: Quella Vecchia Locanda
Žáner: progressive rock
Vydavateľstvo: Help!
Rok: 1972
Formát: LP
Počet skladieb: 8
Zdroj: CD - RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment ‎– 88697343662 /2008