Rok se s rokem sešel a další sólové album Petera Hammilla vplulo ladně na podzim 1979 do obchodů s hudebninami. S decentní pomocí dvou spoluhráčů – saxofonisty Davida Jacksona a houslisty Grahama Smitha do nahrávky vedle svého zpěvu navrstvil vše ostatní, klavír a syntenzátory, kytaru i naprogramované smyčky bicích. Neodvažuji se tipovat, nakolik firma požadovala nějaké přístupnější nahrávky. Po předchozím, experimentálněji laděném albu The Future Now (1978) bych se tomu ani nedivil, přesto mne v úvodu překvapila křehká a akustická balada My Favourite s houslovým doprovodem Grahama Smitha, jak vystřižená z hitparády konce 60. let, kde Peter velmi procítěně zpívá.
Na následující Careering jsem si nikdy nezvykl – recitovaný text v podivném pochodovém tempu. I když v druhém plánu je slyšet určitý temný a nebezpečný podtón skladby, který mě čímsi přitahuje, tak celkově považuji tento počin za černou kaňku alba, kterou nezmenší ani kytarové sólo Briana Ena.
Třetí Porton Down – to je jiná! Drsný song s temným zvukem syntenzátoru, vykostěnou kytarou a jedovatým saxíkem v pozadí je přesně takový, jako jeho text, který vyjadřuje obavy z pokusů biologických zbraní, které se právě na základně Porton Down prováděly. Z množiny rockových kousků na tomto albu asi můj nejoblíbenější!
Nyní přichází na řadu trojlístek baladicky laděných a posmutnělých skladeb s decentním doprovodem klavíru, akustické kytary a jemnými zvuky syntenzátoru – Mirror Images o nevydařeném vztahu, Handicap and Equality odhaluje nepříjemnou pravdu o tělesně postižených, kteří jsou „odklizeni“ za zdi ústavů a v Not for Keith Hammill emocemi roztřeseným hlasem pěje o velké osobní ztrátě v podobě tehdy nedávno zesnulého parťáka z kapely a přítele Keitha Ellise.
Z vlny zármutku mě vyvádí The Old School Tie, která je jakousi reminiscencí na punk rock zahranou Hammillem na klavír. Rytmický doprovod zastává jen basová kytara. Výborná a svižná záležitost, ve které Peter uštědřuje politikům pěkný políček.
Poslední balada na albu Time for a Change, (napsal Judge Smith) – opět jen s akustickou kytarou naznačuje, jakou optikou Peter nahlíží na partnerské vztahy 🙂
Album se chýlí k závěru a zůstává čas jen na poslední trojici alternativně prog rockových záležitostí, které vyžadují velkou pozornost: v Imperial Walls do vojenského rytmu trápí Peter elektrickou kytaru, v následné Mr. X (Gets Tense) vyhrocuje náladu houslista. Napětí uvolňuje závěrečná, na piáno zahraná Faculty X. Tento song je hodně povedený, plný energie a důstojně zakončuje album. Vlastní zásoba došla, proto se zde Peter textově inspiroval ve filozoficky laděných básních a knihách o zkáze Říma či o mimosmyslovém vnímání.
Závěrem: Písně rozličných nálad se poměrně spravedlivě dělí na ty pomalé a baladické a na ty alternativněji a rockověji zaměřené, které jsou doplněny rytmikou z automatu a citlivě použitými zvuky syntenzátoru či zkreslené kytary. Celá produkce je poněkud minimalistická a střídmá, trochu mne mrzí velmi malé zastoupení Jacksonova saxofonu.
V chemii je pH měřítko používané k určení toho, jak kyselý nebo zásaditý je roztok na vodní bázi. V tomto kontextu je hodnota pH7 uvedená v názvu alba zcela vyrovnaná, ovšem jen za určitých teplotních podmínek. V přeneseném slova smyslu to platí i o obsahu desky Petera Hammila. Ten je vzácně vyrovnaný. Nyní jen záleží na reakci posluchače, který podle své vlastní interakce ohodnotí tuto nahrávku, buď pozitivně či naopak. Třeba vydávající firma Charisma ztratila o další spolupráci zájem. Já osobně reaguji chemicky i posluchačsky velmi pozitivně.
01. My Favourite (2:52)
02. Careering (4:06)
03. Porton Down (3:41)
04. Mirror Images (3:51)
05. Handicap and Equality (3:56)
06. Not for Keith (2:25)
07. The Old School Tie (5:07)
08. Time for a Change (3:15)
09. Imperial Walls (4:16)
10. Mr. X (Gets Tense) (5:13)
11. Faculty X (4:58)
GRAHAM SMITH– housle (1, 3, 10, 11)
DAVID JACKSON– saxofon & flétna (2, 3, 11)
PETER HAMMILL– kytara, baskytara, klavír, syntenzátor, autom. bubeník a zpěv
pH7
progresivní rock, alternativní rock
Charisma
1979
LP
11
CD - CASCDR 1146, Virgin /2006/
Ph7. Moje první seznámení se sólo tvorbou Petera Hammilla…
Jen tuhle skvěle popisnou recku doplním vlastními postřehy/doplňky:
Keith Ellis zemřel v roce 1978 ve věku 32 let. Na netu je k dohledání jen info typu „Keith byl nalezen ve svém hotelovém pokoji v Darmstadtu při cestách s Iron Butterfly. Nebyla stanovena žádná příčina smrti.“
Ve skladbě Not for Keith je i tahle krásná strofa:
“Nikdy jsem mu neřekl, nikdy jsem nenašel čas –
hodně mě naučil, a stále to nosím v sobě.
Nikdy jsem mu neděkoval za přátelství
a teď už nikdy nebudu.”
V Porton Down se v Hammillovi nezapře skvělý básník, který umí vytěžit maximum z umění gradace. Skladba končí dost děsivým textem, byť nijak explicitním (což je možná ještě lepší ve výsledném účinku):
“Žádný zvuk v Porton Down,
od Porton Down,
po Porton Down.”
Já mezi prvními deseti deskami Petera Hammilla nedělám rozdíly. Něco se mi líbí víc, něco méně, pH7 se mi líbí více.