Nová deska Deep Purple mě zaskočila stejně, jako před časem vydaný singl Throw My Bones / Man Alive. Tyto písně představily poněkud odlišnou hudební tvář kapely. Až při poslechu celé desky tyto písně zapadly do celkové mozaiky a vyjevily svůj smysl…
Mnohavýznamové slovo Whoosh! vyextrahované ze sitkomu Hotýlek mi dokonale padl k obalu pilota letadla (ne, to není skafandr kosmonauta), jež prostoupil jakousi bránou času a nahlédl do neradostné (možná blízké) budoucnosti. Z postapokalyptických představ Iana Gillana v textech mě trochu zamrazilo, zůstal jsem ale v přítomosti s v klidu naposlouchal jednadvacátou desku Párplů.
Nakonec jsem byl příjemně překvapen. Můj náhled na Whoosh! zůstal i po mnoha posleších vcelku pozitivní. Kapela nebyla v křeči a ve stresu, aby se trápila pocitem, zda za sebou zanechá dostatečně instrumentálně a skladatelsky velký pomník, kterému se budou další generace klanět. Takové nálady jsem zaznamenal třeba u poslední desek Kansas či Ozzyho.
Muzikanti si pronajali studio a za pár dní byly písně na světě. Producent Bob Ezrin je přiměl natáčet ve studiu dohromady a po třech čtyřech zaznamenaných verzích je vyhnal ze studia. Po hrubém mixu se opravilo pár drobností, firma dodala obal a deska byla na světě.
Hudebníci se nezdráhali do skladeb vložit reminiscence na všechny styly, které je za pět desetiletí ovlivnily. Zakopnout se dá o funky, jazz, rockabilly, rock‘n‘roll, progresivní rock, blues, boogie nebo náznaky swingu. V písních najdete rovněř veškeré atributy Deep Purple – důrazné hammondky, rockovou kytaru s několika pěknými sóly a precizní rytmiku hutnou jako skála. Gillan uvolněně přednesl texty, žádné výšky, jako v Child in Time však nečekejte. Struktura a aranže skladeb se hodně zjednodušily, je to znát třeba na kytaře S.Morseho. Ve většině skladeb použil jednoduchý kytarový motiv, který mimo refrénu opakoval do konce skladby. Pomalu všechny písně byly doplněny mužskými či ženskými sbory a v poměru k ostatním nástrojům méně razatní kytarou, což působí trochu staromódně, jako by DP trénovali na turné po barech v Las Vegas, nebo si prostě jen přiznali, že mají sedmdesátku na krku?
Já osobně mám takový neblahý pocit, že podobně zabarvený sound vymyslel Ezrin ve snaze o změnu soundu. Ten tah, cílený spíše na vrstevníky kapely v pokročilém důchodovém věku pravděpodobně nezkousnou mladší ročníky přilákaní posledními dvěmi, moderněji namíchanými a kompozičně propracovanějšími deskami.
Odpovědi je pravděpodobně hledat mezi řádky v textech písní. V Throw My Bones zaznělo třeba toto:
“Všechno, co mám, je to, co potřebuju
a jak vidím, stačí mi to
Proč bych měl jít do velkého neznáma,
když si tady můžu složit kosti a jen tak sedět?”
Má li někdo výtky, tak Gillan v songu No Need to Shout vzkazuje:
“(Není třeba křičet)
Dobrá, slyším, co říkáte
(Není třeba křičet)
Ne, ne, jen zavřete hubu a jděte pryč”
Mě osobně zaujaly temnější a méně typické skladby, jako pomalá Step by Step s mimozemsky chladným ženským sborem, jež doprovází hlavní kytarový riff, The Long Way Round s drobnými, ale pěknými výšivkami kytary a kláves. Časem v mých uších rozkvetla i Nothing At All s milým preludováním kytary a barhan. The Power Of The Moon s hloubavým textem mi trochu nepatřičně připomněla švédské Ghost, kteří také rádi čerpají z retro nálad podobných vzorů. Kdo by to byl řekl, že zrovna s touto skladbou se muzikanti nejvíce potrápili.
Vrchol desky jednoznačně zaujala, progresivně laděná (s Nashville Music Scoring orchestra) post apokalyptická Man Alive s Gillanovým vyprávěním v mezihrách. Textově hodně skličující záležitost, po hudební srtránce na této desce lahůdka.
Naopak klidně bych z desky vypustil (jako mnozí jiní) rokec What the What, která mohla vyjít na na „béčku“ nějakého singlu a bůhví proč zařazenou historickou instrumentálku od dua Blackmore/Lord And The Adress, která je v ramci ostních skladem trochu „mimo“.
Závěrem: Deep Purple předložili třináct písní, do kterých se muzikanti snažili zapracovat nálady mnoha stylů, ze kterých celý život vycházeli. I po dvacítce poslechů musím říci, že mě písně stále baví, což je asi největší poklonou a možná i cílem. To o mnohých albech DP z období 1985-2012 napsat nemohu. Zároveň neprožívám ani nějaké vrcholné nadšení. Vinu bych tentokrát nedával materiálu samotnému, nad kterým muzikanti dle svých slov nijak nehloubali a natočili jej jen tak pro radost. Problém spíše spatřuji v poněkud krotkém, někdy utahaném a dechy uhlazeném zvuku. Mnozí veteráni (Judas Priest, Uriah Heep) vsadili na o několik generací mladší producenty a výsledek nebyl špatný. Deep Purple zůstali u osvědčeného Ezrina, možná byl po dvou solidních albech čas na nějakou změnu….
Technická poznámka na závěr: Recenze probíhala při poslechu z CD. Jeho DR se pohybuje kolem hodnoty 6. Zajímal mě i zvuk desky, tak jsem poslechl i vynil rip 96/24. DR hodnoty 12 -13 a hlavně nástroje se od sebe krásně oddělily a deska rázem získala razantnější a dynamičtější projev. Zleva hammondy, zprava el. kytara. To je odpověď pro ty, co mají pocit,že zvuk nahrávky je nějakou vedlejší veličinou a ejhle, zvuk z afaltu mi poněkud naboural moji teorii o krotkém zvuku. Z desky sálá takový více “retro” hutný zvuk.
01. Throw My Bones
02. Drop The Weapon
03. We’re All The Same In The Dark
04. Nothing At All
05. No Need To Shout
06. Step By Step
07. What The What
08. The Long Way Round
09. The Power Of The Moon
10. Remission Possible
11. Man Alive
12. And The Address
13. Dancing In My Sleep (bonus)
SESTAVA:
Vocals – Ian Gillan
Guitar – Steve Morse
Bass Guitar – Roger Glover
Drums – Ian Paice
Keyboards – Don Airey
Whoosh!
331516
hard rock
Ward Records, Ear Music
2020
LP
13
LP
Zdravím všechny!
Když tady sleduju tu diskusi, tak mám chuť se také vyjádřit, i když je mi jasné, že můj názor bude pro mnohé zcela irelevantní. Tak se předem omlouvám, jestli otravuju .-)
Hned na začátek bych chtěla podotknout, že DP mám ráda, hlavně jejich dřevní tvorbu, ale moje srdcovka to není, vpodstatě je od alba Perfect Strangers moc nesleduju. Možná právě proto, že jsem nicmoc neočekávala, tak mě to docela mile překvapilo… Jo, už vidím ty vaše oči v sloup .-)
Mně se taky xkrát stalo, že můj “milášek” natočil něco tak příšernýho, že jsem to musela těžce rozdýchávat, takže vaše rozjitřené emoce úplně chápu. Ale nemám potřebu kvůli nějakému blbému období zatracovat celou tvorbu interpreta a tzv. s vaničkou vylévat i mimino… Radši to zkrátím.
Mám z tohoto LP docela dobrý pocit, protože z něj vnímám hlavně pozitivní atmosféru. Určitou lehkost, možná “jednoduchost”, ale díky bohu za ni. Protože narozdíl od minulých alb, jejichž poslech mýma ušima protekl bez jakékoliv potřeby se k nim vracet, mám pocit, že si tady pánové prostě na nic nehrajou, že je to upřímné a bez falše. Toho si v jakékoliv tvorbě cením asi nejvíc. Nevnímám tady žádnou urputnou snahu být za každou cenu cool a in a vyhovět jakýmsi cizím požadavkům.
Možná na to jdu moc intuitivně, málo o tom přemýšlím do hloubky, ale jak tady i kdysi kdosi napsal: hudba má být hlavně o radosti…
Tak se tak nerozčilujte a mějte pěkný den! .-)
Konnie: své pocity z desky jsi vyjádřila s nadhledem a to se cení. Při četbě některých recenzentů, u kterých ” s vydáním nové desky ztratila kapela svůj vysoký umělecký kredit” se opravdu bavím. Ta nereálná očekávání jsou potom z velké části zdrojem nižšího hodnocení. Za ně však DP nemohou.
Ahoj!
Rešpektujem každého, môj pôvodný príspevok, prosím Vás, berte ako také zamyslenie. Možno som neposkladal najšťastnejšie slová, ale vzťahuje sa to aj na mňa samého, takže nech si to nikto neberie ako „útok“ na jeho osobu alebo názor. Ak tomu tak je, tak sa ospravedlňujem. Viem, nikdy sa to nezmení a budeme stále reagovať podľa toho, na ktorej strane barikády stojíme.
Som rád, že to tu žije. Ak má niekto pocit, že slabo, tak na mnohých weboch nenájdete ani jediný komentár a niekde sú diskusie úplne zakázané.
Pito: v pohodě, jako útok to neberu, ale měl jsem potřebu to malinko osvětlit. Nejsem zastáncem jakéhokoliv hudebního stylu, či kapely, abych měl potřebu někoho obhajovat. Kdyby přišel Ozzy s deskou s akustickými baladami a bylo to zajímavý, tak to taky pochválím. Kansas mám moc rád, ale jejich novinku také nikde nechválím, spíše naopak.
Skupina Deep Purple patřila v době kdy jsem ji s albem In Rock na počátku sedmdesátých let objevil k mým nejoblíbenějším, ale pouze do doby , než jsem objevil jiné , které se mi líbily více. Určitý vztah mám k deskám In Rock, Fireball, Made In Japan a Burn dodnes, to co skupina vydala po Come Taste The Band mě nezajímalo, stejně jako recenzovaná deska, na základě bouřlivých reakcí jsem si poslechl , ale nebudu to opakovat, deska mě nezklamala, protože jsem od ní nic neočekával. Jinak recenze je pěkně napsaná a kdybych si desku poslechl vícekrát, což neučiním, tak bych s ní asi souhlasil.
Také jsem neměl očekávání. Ale ta muzika je horší, než jsem si uměl představit.
Ďakujem recenzentovi za jeho pohľad…
Zaujímavé, ako si vieme každú nahrávku „vysvetliť“ a „obhájiť“ podľa toho, ako sa nám to „hodí“, ako nám to „vyhovuje“, atď…
Len mi je proti srsti, že ak tá NAŠA kapela totálne vyhorí, tak si to vieme „obhájiť“, že je to síce nič extra, ale aj tak je to dôstojná „rozlúčka“ s kariérou – koľko ich ešte bude?
A ak skupina, napr. Nazareth, príde s niečím novým, tak ju totálne odpíšeme, lebo už to nie je Nazareth.
Vieme vôbec, čo vlastne chceme?
…pre mňa je WHOOSH! sklamaním.
Vieme vôbec, čo vlastne chceme?
Who Do We Think We Are ?
Jen taková asociace…
Jinak, plně se ztotožňuji s tvým komentem.
Taky bych se klidně ztotožnil, ale s čím, proboha… že se na amatérským webu “snížíme” ke shovívavosti s oblíbenou kapelou, která vydala pro mnohé zbytečnou a nepovedenou desku? Vážně zločin… Za sebe k těm Nazareth – kdyby bylo Whoosh! metalovým albem s jiným zpěvákem než Gillanem, první bych napsal, že už to s Párplama nemá co společnýho.
…ale s čím, proboha…
Tak, hlavně s poslední větou. V kontextu i s tím ostatním, i když jsem si to (pravděpodobně) částečně vyložil po svém.
Pito:Jen bych chtěl upřesnit, že Deep Purple nejsou MOU modlou a ani nejsem nikým placen, abych musel obhajovat (před sebou či před ostatními) nahrávku, která je pro mne neposlouchatelná. Deep Purple se mi líbili v sedmdesátkách, potom i comeback Perfect Strangers a poslední dvě studiovky. Jinak mě ostatní většina desek nic neříkala.
Narozdíl od ostatních jsem před poslechem Whoosh! neměl nastaveny nějaké limity a očekávání, jak by “MISTŘI” měli znít. Proto, i když je novinka jiná, jednodušší a přímočařejší, nemohu napsat, že je to odpad.
Ahoj, Pito, ja by som to nevidel tragicky, napokon, zaujímavo si obhajujú to svoje aj tí sklamaní. 🙂 Každého vec, ako na neho album pôsobí.. Ako to už býva, vôbec by ma neprekvapilo, keby sa k nemu dostal niekto, kto doteraz o kapelu nezavadil, chytil ho, pátral by, zistil by, o čom sú Párpli, prepadol by tejto muzike a po rokoch nostalgicky spomínal na Whoosh!. Skrátka, rešpektujme sa.
Jiří, já s tebou v zásadě souhlasím a to hodnocení bych viděl úplně stejně. Nic převratného, ani zásadního jsem nečekal a obsah alba splnil předpoklady, které jsem do něho vkládal. Mám za sebou čtyři poslechy (poslední dnes odpoledne) a zvládl jsem je bez nutkání ho vypnout. Což nemůžu říct např. o posledním zářezu Ordinary Man zhruba stejně tak proslulého Ozzyho Osbournea…
Napsat slušnou melodii není nic jednoduchého a Párplům se to tady povedlo hned v několika případech. Morseho sólíčka mají hlavu a patu, přitom nevyčnívaj a to samé bych mohl napsat i o vkladu Dona Aireyho. Jo, možná je to trochu moc “soft”, ale když zatoužím po nějakém bugru, sáhnu po něčem jiném.
Album si nekoupím. Je ho všude plno, stojí pár korun a nemá pro mě žádnou sběratelskou hodnotu, ale nijak mi nepřekáží. Pokud na něj dostanu zálusk, pustím si ho přes svůj streamer. Mám dojem, že zatím sbírá spíš ohlasy kritické, ale už jsem narazil i na několik recenzí velmi pozitivních. Jak si povede dál ukáže až čas.
Tohle album bylo poslední kapkou do poháru mojí trpělivosti. Po jeho poslechu jsem s ulehčením vymazal veškerou tvorbu DEEP PURPLE po roce 2000. Vzhledem k tomu, že hudbu jako kulisu neposlouchám, ani neoplývám úctou k velkým jménům, stejně bych si je nikdy nepustil..
Špatná hudba je špatná, ať ji nahraje Lojza z Dolní Lhoty, nebo slavná legenda.
Album nič svetoborné neprináša, ale zasa, je to taká zmeska obyčajných rockových pesničiek. Ako kulisa mi vôbec neprekáža.
Na margo zvuku by ma zaujímalo, či naozaj robia rozličný mastering pre rôzne typy nosičov, pretože čo poznám prípady, tak je jeden master a lisuje sa na LP, CD… Inými slovami, rozdiel je často len želaný. Prípadne, či tí ripujúci borci nepoužívajú nejaké umelé postupy, ako to “doopraviť”, aby mali na papieri lepšie číslo DR.
Hejkal: Já bych u této desky řekl, že to jsou dva mastery. To CD je víc nabasovaný, i když oba záznamy srovnám na stejnou hlasitost. Mě se prostě u dobrých nahrávek nástroje krásně oddělí v prostoru a to žádný kouzelník v software dodatečně nikdy ze slité nahrávky nedokáže.
V rámci skupinový exkurze jsem měl možnost projít si výrobu v centrále GZ Media v Loděnicích od A do Z. Provázel nás mladej Pelc a na tohle jsem se ho přímo ptal. Nepodezírám ho, že by nevěděl, ale tady byl skoupej na slovo s tím, že postupy mají podrobně popsaný na stránkách… ještě jsem tam nekoukal.
Jinak to bylo místama dechberoucí prostředí, těžko uvěřit, že pořád shánějí tolik lidí do procesu… jo a dostal jsem tam “danajskej” dárek – poslední album Ozzyho na vinylu. Na námitku, že to je nepovedená deska odvětil, že svou cenu snad má i takhle získaný kousek. A má recht.
Pri nosičoch som sa pri vydaní nestretol s rôznym masteringom ale viem, že rôzny mastering sa robí pre streamovacie služby. Veľa krát som videl v ponuke “mixérov” a mastérov” zvlášť mastering pre spotify a Apple music napríklad. Čo sa týka DR tak áno ripujúci borci majú takzvanú techniku Declipped kedy odstránia tú škaredú kompresiu, No názory na túto techniku sa líšia. jedni tvrdia, že to odstráni tú škaredú hlasitosť, a druhí, že vrátiť do nahrávky to, čo bolo odstránené sa nedá, no ja sám mám kópie albumov System Of A Down. A príde mi to lepšie ako tie ohučané pôvodné skladby . Skúšam aj albumy Full Dynamic Range Edition verzie ale nemám drahú ani zostavu ani slúchadla (všetko do 100euro) a pokiaľ to nie je fakt že sprasené, ten rozdiel tam ja nepočujem.
Ano, snaha o dodatečnou nápravu zvukově pokažených nahrávek existuje. Cesta ze strany šikovného posluchače pomocí software, které provede declipping, je taková z nouze ctnost. Výsledky bývají různě kompromisní, je to jen pokus udělat z bramborové kaše zpátky bramboru. Bez přístupu k masteru to ani lepší být nemůže.
Není to však případ rozdílného zvuku této nahrávky na CD vs. LP. Pár jsem jich vyslechnul, nebyly s nimi prováděny SW úpravy, a přesto zněly výrazně odlišně. Prostě dva různé mastery.
Tím nevylučuji, že se časem declipped verze objeví. Tak jako u předchozích alb.