První polovina sedmdesátek je právem považována za nedílnou součást zlatého věku rockové progrese. Rock se v průběhu druhé poloviny šedesátých let rozvinul do nebývalé šíře. Přechod mezi šestou a sedmou dekádou byl ve znamení konstituování jednotlivých subžánrů. Rockovou progresi s příměsemi postupů tzv. artificiální hudby, ale i folku, zastupoval především art rock, částečně i hardrock. Spojování rocku s jazzem se označovalo jako jazz rock a fusion music. Avantgardní a experimentální rock si nadále udržoval svou nespoutanost a zvídavost. Sixties psychedelie měla své pokračování zejména v germánském krautrocku. Svět rocku byl nekonečný…

ART ROCK

Připomeňme si, že klasický art rock se vyznačoval včleňováním prvků artificiální hudby. V jeho žánrových podskupinách označovaných jako classical rock a baroque rock pak dokonce přímým přebíráním témat vážné hudby. Takový přístup vyžadoval muzikantské mistrovství, smysl pro kompoziční stavbu, cit pro dynamiku a kontrast.
Muzikolog Jan Blüml v této souvislosti píše: „Základní charakteristikou art rocku je integrace prvků artificiální hudby, především barokního a romantického typu. Tato skutečnost se projevuje na úrovni veškerých složek a stránek hudebního projevu; dále v oblasti hudební estetiky, hudební tektoniky, instrumentální virtuozity apod.
Art rock často zpracovává témata existujících kompozic artificiální hudby uvedených slohů. Artrockové skladby se od ’klasických’ rockových písní na první poslech liší svým časovým rozsahem a složitým strukturálním uspořádáním. Kompozice dosahují až dvaceti minut trvání, čemuž odpovídá jejich tektonický průběh.

Vedle uplatňování motivicko-tématické práce, principu repríz, práce s kontrasty atd., zde hraje významnou roli například pestrý dynamický plán. Práce s dynamikou není obecně pro rockovou hudbu typická. Nejvýraznější složkou artrockového hudebního projevu je kinetika. Typické jsou časté tempové změny, složité rytmické vzorce, polyrytmika, dále neobvyklé hodnoty taktů a jejich časté změny v průběhu jednotlivých kompozic, střídání sudého a lichého metra, polymetrika apod. Dominantou artrockového soundu jsou specifické zvukové rejstříky dobových syntezátorů a především rozsáhlé plochy smyčců imitované hudebním nástrojem mellotron.“
[Jan Blüml, Art rock: stylově žánrový typ a jeho české varianty, 2009, diplomová práce]

Debut KING CRIMSON symbolicky uzavřel art rockové sixties, jejich dvojka je za velkého zájmu médií i veřejnosti otevírala současně s Five Bridges (říjen 1969) NICE a prvotinou (listopad 1970) jejich následníka, classical rockového tria EMERSON, LAKE & PALMER.
Nesmím zapomenout na symfonické THE MOODY BLUES, dnes podceňované, na přelomu šedesátek a sedmdesátek jedinečné a veleúspěšné: v letech 1969-71 stanuli 4x na vrcholu britského albového žebříčku! O tom se všem ostatním jmenovaným mohlo jen snít. GENESIS souběžně vydali bez většího ohlasu přelomové Trespass (říjen 1970), to samé čekalo náročné GENTLE GIANT s eponymním LP (listopad 1970), zatímco YES čekali se svým plným art rockovým probuzením na Stevea Howea a Ricka Wakemana.
VAN DER GRAFF GENERATOR Petera Hammilla byli pro širší ohlas příliš výluční, přesto se jejich druhé album The Least We Can Do Is Wave To Each Other z února 1970 propracovalo do anglické TOP 50.

Jak úžasný byl nástup progresivního rocku do 70. let lze demonstrovat na výpisu z katalogu vydavatelství Vertigo pro rok 1970: JUICY LUCY Juicy Lucy a Who Do You Love, COLOSSEUM Valentyne Suite, FRUMPY All Will Be Changed, BEGGARS OPERA Act One, DR. STRANGELY STRANGE Heavy Petting, MAGNA CARTA Seasons, NUCLEUS Elastic Rock, stejnojmenná alba od souborů GRAVY TRAIN, CRESSIDA, GRACIOUS, MANFRED MANN CHAPTER THREE, AFFINITY, MAY BLITZ, LUCIFER’S FRIEND, CLEAR BLUE SKY, WARHORSE…

Podobné seznamy by se daly sepsat u labelů Deram, Dawn, Chrysalis, Charisma. Součtově jde o stovky titulů všech typů rockové progrese – jen za rok 1970. Nicméně, na vrcholu britské albové hitparády stanuly z oblasti progresivního rocku pouze dva orchestrální kusy: Atom Heart Mother (říjen 1970) PINK FLOYD a A Question Of Balance (srpen 1970) THE MOODY BLUES.

ZLATÉ OPOJENÍ

Vlajkovými loděmi art rocku v jeho nejryzejší podobě jsou bezesporu YES a GENESIS. Jejich příběh jsme nejedenkrát zpracovali ve Sparku, vyšly o nich i u nás knihy, tudíž v našem seriálu uvolní místo jiným jménům. Proto jen heslovitě:
YES v období 1971-74 vydali 5 alb, vesměs bodujících v UK TOP 10! Zatímco Yes Album (únor 1971) je jakýmsi mezistupněm, Fragile (listopad 1971) a Close To The Edge (září 1972) můžeme považovat za klenoty art rocku. Dvojalbum Tales From Topographic Oceans (prosinec 1973) naproti tomu vyjevilo limity dalšího a dalšího prodlužování délky a složitosti kompozic, přesto stanulo na vrcholu UK TOP – dovedete si něco takového představit dnes, aby nejnáročnější rocková muzika byla současně nejprodávanější?! Relayer (listopad 1974) s Patrickem Morazem u kláves poté završilo prvotní artrockové období YES.
GENESIS definovali sebe sama i žánr alby Trespass, Nursery Crime (listopad 1971), Foxtrot (říjen 1972), Selling England By The Pound (říjen 1973) a The Lamb Lies Down On Broadway (listopad 1974). Až na Trespass všechna bodovala v UK TOP 40.
PINK FLOYD jsou sice nedílnou součástí progresivního rocku, jejich vazba na art rock byla spíše esenciální než fundamentální. Zlí jazykové tvrdí, že hlavně kvůli hráčským limitům, já osobně vnímám rozdílný přístup ke kompozici, aranžím, notám obecně. Odvrácená strana Měsíce (březen 1973) je nicméně bezesporu vrcholným dílem artrockového mainstreamu (474 týdnů v UK albovém žebříčku!).
Za mých mladých let prostě i PINK FLOYD byli za artrockery.

Trio YES/GENESIS/PINK FLOYD mělo obrovský vliv na věhlas a popularizaci art rocku po celém světě. Nebýt památného turné GENESIS, nerozmáchla by se kupříkladu do evropské špičky italská artrocková scéna.
V roce 1973 obohatil art rock o nové postupy svými Zvony Mike Oldfield, za určitou formu art rocku osobně považuji i zřetelně písničkovou Noc v Opeře QUEEN. Ostatně, ve vážné hudbě máme vedle Stravinského i Mozarta.

Dohledal jsem si archiv britského albového žebříčku z první poloviny roku 1973. Progresivní rock byl v březnu zastoupen alby: The Dark Side Of The Moon PINK FLOYD, Bursting At The Seams STRAWBS, Moving Waves a Focus III FOCUS, Birds Of Fire MAHAVISHNU ORCHESTRA, The Six Wives Of Henry VIII Ricka Wakemana, Electric Light Orchestra II ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA, For Your Pleasure ROXY MUSIC. V dubnu a květnu přibyly: Larks’ Tongues In Aspic KING CRIMSON, Yessongs YES, Wishbone Four WISHBONE ASH, Wizzard Brew WIZZARD.
Dobovým čtenářským žebříčkům vládli v jednotlivých kategoriích vedle LED ZEPPELIN i progresivisté: EL&P, YES, GENESIS, PINK FLOYD, JETHRO TULL, WISHBONE ASH.
Módní glamíci, řádící v singlových hitparádách, se v anketách popularity krčili v druhé, třetí desítce (T. REX, SLADE, SWEET). Tehdejší výjimečné postavení anglických, irských a velšských artrockových (nejenom) skupin se opíralo mimo jiné i o vrozenou – a školním systémem k dokonalosti dovedenou – zpěvnost ostrovanů všech národností. Stačí se kouknout na anglickou fotbalovou ligu, a víte, co mám na mysli.

Není od věci připomenout, že v první polovině sedmdesátých let se na vícero LP prolnul art rock s hard rockem, viz z nejznámějších: Salisbury (únor 1971) a Demons And Wizards (květen 1972) URIAH HEEP, Queen II (březen 1974) a Sheer Heart Attack (listopad 1974) QUEEN. K artrockové pompě neměl daleko Alice Cooper na Welcome To My Nightmare (únor 1975), co jiného než velkolepá hardrocková symfonie je skladba Stargazer (květen 1976) z dvojky RAINBOW?

ORIGINÁL, KAM SE PODÍVÁŠ

Naprostá většina ze zmíněných artrockových souborů se vyznačovala originálním pojetím. YES/GENESIS pro dnešek z výčtu vynechám. NICE a jejich následníci EMERSON, LAKE & PALMER napřímo a ekvilibristicky propojili rock s klasikou, často přebírali díla od zavedených autorů, viz kupříkladu jejich slavná koncertní adaptace Mussorgského Obrázků z výstavy (listopad 1971).

V ČSSR se triu nejvíce blížili raní COLLEGIUM MUSICUM v čele s Mariánem Vargou, v Německu TRIUMVIRAT. Spojnicí mezi emersonovským classical rockem EL&P a lordovským hardrockem DEEP PURPLE byli QUATERMASS baskytaristy a zpěváka Johna Gustafsona, jehož mohutný hlas zdatně sekundoval Ianu Gillanovi v originální verzi Jesus Christ Superstar (září 1970).
Melancholičtí MOODY BLUES pro změnu umně pracovali s náladomalbou, silné melodické motivy svých písní obklopovali hradbou páskových i opravdových smyčců. V jejich stylu a soundu se doslova shlédli BARCLAY JAMES HARVEST, z dalších bych připomenul FANTASY, GRACIOUS a Germány RAMSES. Velkou inspirací byli MOODY BLUES nepochybně také pro rockovou operu Válka světů (září 1978) Jeffa Waynea, kde měl ostatně svůj pěvecký part i Justin Hayward.
Solitérní art/folk/rockoví JETHRO TULL neměli přímé pokračovatele, ani napodobovatele. Vytvrzenou verzi představovali v určitých momentech GRAVY TRAIN. Zcela jinak přistupovali k dědictví starodávné anglické lidové hudby GRYPHON.

RENAISSANCE Annie Haslam mnohé napověděli svým názvem, kdo má rád čistý ženský vokál, může zkusit rovnocenné JULIAN’S TREATMENT (Cathy Pruden, Jo Meek), vyznavače avantgardnějších a říznějších postupů jistojistě zaujme CATAPILLA s Jo/Ann Meek, anebo CURVED AIR (Sonja Kristina).
ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA zprvu pracovali s plnou orchestrací, včetně dechů, pouštěli se do klasizujících kompozic – příkladově 10 538 Overture z eponymního debutu (prosinec 1971). Odchodem Roye Wooda (1972) ELO postupně zúžili výrazový i kompoziční rejstřík. Posledním symfonickým vzepjetím bylo album Eldorado (září 1974). Roy pokračoval v propojování rocku s brutální klasikou u WIZZARD, viz album Wizzard Brew (květen 1973).

Z méně známých artrockerů možno připomenout například DRUID, kteří se pohybovali na spojnici YES – GENESIS – CAMEL, úchvatné FRUUPP z Irska, ESPERANTO ze všech koutů světa, STILL LIFE se zdvojenými hammondkami, mellotronové SPRING.
Italské a německé scéně se budeme věnovat v samostatném dílu, tak jako různým zapomněnkám ze všech končin zeměkoule: hřmotným hammondům a kytarám skotských BODKIN, hammond & mellotronovým LEVIATHAN z USA, symfonickým Amíkům CATHEDRAL, rakouským GENESIS – KYRIE ELEISON, i jejich expresivním krajanům EELA CRAIG, španělským eklektikům CRACK, novozélandským RAGNAROK, jihoamerickým crimsoňákům BUBU, atakdále, atakdále…

Široké posluchačské vrstvy se naučily v první polovině sedmdesátých užívat si úžasnou hudbu, jež vyžadovala soustředěný poslech, nehrála se v rádiích, pracovala výhradně s formátem alba.
Spektrum art rocku bylo široké, barevné, úspěšné: od adaptací děl vážné hudby, přes snahy o hlubší propojení, až po „pouhé“ aranžérské symfonické polevy písniček. Výsadou múzami políbených bylo, že vznikala nová kvalita, jež posunovala podobu i vnímání rocku. A vůbec nevadí, že mnohých – v době vzniku elitářsky novátorských – postupů se časem zmocnil střední proud. Je jednou z úloh hudební publicistiky oddělovat zrno od plev, následníky a dědice od ředičů cizích nápadů, kvalitu od šmuku, zlato od žlutého kovu…

V dnešním pokračování jsme se – až na pár výjimek – nedostali mimo artrock a první polovinu sedmdesátek. V příštím pokračování si proto připomeneme mimo jiné jazzrock i důsledky velkého třesku v sedmdesátém šestém…

Technická poznámka: proklepnul jsem skoro všechny vyjmenované artrockové tituly a kapely, včetně těch nejzaprášenějších, v cloudových knihovnách Spotify a Tidal. Po vyrovnaném souboji s úspěšností bezmála 90% (!!!) nakonec o několik kousků zvítězil Tidal: nezaváhal ani u RAGNAROK, BUBU, či STILL LIFE – vše navíc nabízí v bezeztrátové CD kvalitě. Před pár roky by bylo něco takového naprosto nepředstavitelného…