2CD Immaginifica – ARS IMM / 1019 /2013/
Je to věc názoru, ale když už se na trhu objeví fungl nové album některé z art rockových legend, nedělám si o něm přehnané iluze. Bylo by trochu bláhové čekat od životem semletých a opotřebovaných hudebníků – mnohdy i po víc, jak čtyřicetiletém působení na hudební scéně – něco zásadního a dosud neslyšeného. Tah na branku a chuť k experimentům se s věkem někam vytratily a ruku na srdce, na koncertech si stejně valná většina fanoušků žádá především staré a nesmrtelné fláky. V případě nových alb je pak ochotný ledacos přehlédnout a spokojí se i s dobře odvedeným standardem. A nemusí to být vždycky jen z úcty k stáří a legendě.
Tříčlenné jádro skupiny PFM, které tvoří Franco Mussida (*1947), Patrick Djivas (*1947) a Franz Di Cioccio (*1946), už jednoduše nemá dost páry na to, aby otáčelo kolem dějin, bořilo mýty a posouvalo hranice a styly. Početnému táboru svých nejvěrnějších příznivců i tak v roce 2013 připravilo dárek v podobě dvojcédé Pfm in classic: Da Mozart A Celebration. A jak už název napovídá, jde o fúzi art rockové skupiny a symfonického orchestru. Na prvním CD najdeme symphonic rockové úpravy více, či méně známých skladeb autorů klasické hudby a na druhém pak coververze písní vlastních, kterým obě tělesa uštrikovala slušivý, symfonický kabátek.
Jsem rocker (taky biker und ein alkoholiker). Ostatní žánry poslouchám jen výjimečně a klasiku prakticky vůbec, ale tyhle adaptace mám odjakživa rád. Na úvod je tu Kouzelná flétna W. A. Mozarta a já si ji brzy doslova zamiloval. Ta melodie je totiž natolik půvabná, že snad ani nejde jinak. Jako Čecha mne velmi potěšilo zařazení pompézních Slovanských tanců N°1 Antonína Dvořáka a lahodí mi i Prokofievův majstrštyk Romeo a Julie. Nu, a zapomenout nemohu ani na urozenou a vznešenou La Grande Pasqua Russa (N. A. Rimskij Korsakov). Zkrátka a dobře, sedm tracků a 52 minut podmanivé hudby.
Druhé CD nemá chybu. PFM moc dobře vědí, co chtějí jejich fanoušci slyšet a tak určitě neudiví fakt, že si k přepracování zvolili především prověřenej materiál z prvních čtyř studiových alb. Malým překvapením tak může být jen skladba Maestro della voce z jinak celkem průměrného alba Suonare suonare, ale jinak jsou to samé osvědčené šlágry a chuťovky. La luna nuova počínaje a Celebration konče. Ty skladby jsou nádherné už v původních verzích a symfoňák jim jen přidal glanc a punc jisté okázalosti. Stokrát přehrané kusy tak dostaly nový rozměr a jejich poslech ve mě vyvolává slavnostní náladu. V první větě tohoto odstavce píšu, že cédéčko nemá chybu, ale ona by se nakonec přece jen jedna našla. A to, že je tak krátké. Čtyřicet dva minut mi v tomto případě připadá zatraceně málo…
Není to nic nového, ani originálního. Prostě kus poctivě udělané muziky a já jen z úcty k původním verzím nedám plnou palbu. Byť by si to ten pěkný, třídílný digipak s šestnáctistránkovým bookletem nejspíš zasloužil. Album PFM In Classic: Da Mozart A Celebration udělalo radost mnoha fanouškům a já s potěšením konstatuji, že jsem jedním z nich.
SKLADBY:
CD 1
1. Il flauto magico – Ouverture (W.A. Mozart) 8:15
2. Danza macabra (C. Saint-Saëns) 6:33
3. Danza slava N°1 (A. Dvorak) 6:24
4. Sinfonia N° 5 IV mov. Adagietto (G. Mahler) 8:18
5. Romeo e Giulietta – Danza dei cavalieri (S. Prokofiev) 6:48
6. La grande Pasqua russa (N.A. Rimskij Korsakov) 7:17
7. Nabucco – Ouverture (G. Verdi) 8:10
Total time: 51:45
CD 2
1. La luna nuova 7:38
2. Promenade the puzzle 6:44
3. Dove…quando 4:41
4. Maestro della voce 7:17
5. Impresioni di Settembre 6:33
6. Suite Italiana /Sinfonia n° 4 – Italiana, Celebration, La danza/ 6:28
7. Guglielmo Tell – Ouverture (G. Rossini) 2:52 – Bonus track live
Total time: 42:13
SESTAVA:
Franz Di Cioccio – Batteria, percussioni, voce
Patrick Djivas – Basso
Franco Mussida – Chitarra elettrica, acustica, dodici corde, voce
Guest:
Lucio Fabbri – Violino, seconda tastiera
Featuring:
Roberto Gualdi – Seconda batteria, percussioni
Alessandro Scagleone – Tastiere
Orchestra: Symphonic Orchestra
Prog Rock, Classical
Immaginifica
2013
2xCD, 3xLP
14
CD Immaginifica – ARS IMM / 1019 /2013/
Ten úvod je na zamyslenie a nekonečné debaty. Samozrejme, nie je všetko na 100%, ale v zásade súhlasím. Napr. na koncertoch sa vždy teším na staré pecky, je to jednoducho tak…
Stále je tu nejaká “móda”, aj hudobná. Raz to bude akustika, inokedy spojenie s orchestrom…
Nie som vyložene na klasikov, ale prečo nie? Ak to navyše kapelu baví. Inak, spojenie rocku a klasiky sa mi páči…
Ukážky sú pekné, díky za recku!
Není zač. Jsem rád, že se ti ukázky líbily a pokud budeš mít čas a chuť, na Spotify najdeš aj celé album.
Našťastie, aj z úvodnej, zväčša pravdivej, úvahy existujú výnimky. Savoy Brown vydali Voodoo Moon v roku 2009, John Mayall Tough v tom istom roku, UFO Visitor…
OK, beriem späť, na vine je rok 2009 a nie kapely. ?
Tak jasně, že se to nedá paušalizovat a výjimky se určitě najdou, ale já myslel spíš velikány typu Yes. A z italského břehu PFM, Le Orme, nebo Banco…
Názory se hodně různí i na to symfonické aranžmá a ne každej ho má rád. Jednu dobu se s tím doslova roztrhl pytel a pomalu každá, trochu úspěšnější kapela musela mít nahrávku se symfoňákem. Je složité se tím probírat a oddělovat zrno od plev, ale myslím, že zrovna v tomhle případě se to povedlo. Jak skladby autorů klasické hudby, tak ty vlastní jsou udělané velmi citlivě a dalo by se říct, že i docela komorně. Nic, vysloveně bombastického.
Pochopitelně mě zajímaly i názory a hodnocení fanoušků ve světě a i tam je to album přijímáno vesměs velice dobře.