Poslední doba mě utvrzuje v přesvědčení, že z té gardy významných a kdysi tak zajímavých a inspirativních rockerů z období sedmdesátých let nám již skutečně mnoho nezůstalo, a pokud některý z nich vydá náhodou desku s novým materiálem, tak se většinou jedná o přežvýkání a recyklaci již mnohokráte slyšeného. Je to pochopitelné, inspirační zdroje a samotná tvůrčí invence nejsou nevyčerpatelné. O to větší mám radost, když se k mým sluchovodům dostane hudba, o níž můžu říct, že sice vychází v mnohém z autorovy dřívější tvorby, ale zároveň je naprosto svébytná, originální a s ničím jiným nezaměnitelná.
To přesně splňuje jedenáctá studiová práce zpěváka Roberta Planta, který se na desce Carry Fire opět obklopil zkušenou a mnohaletým společným koncertováním prověřenou skupinou The Sensational Space Shifters s vynikajícím kytaristou Justinem Adamsem. Ten se pro Planta stává stejně důležitým spoluhráčem, jako byl v dobách vzducholodě Jimmy Page. Jenomže doba se změnila a namísto hřmotného, valivého hard rocku je nám předkládáno něco, čemu můžeme při troše dobré vůle říkat world music.
Ano, album jakoby začíná tam, kde předchozí deska Lullaby… and the Ceaseless Roar končí. Na rozdíl od ní mám však dojem, že zde se jedná o něco přístupnější materiál, kdy mnoho skladeb posluchačsky funguje na první dobrou. To je patrné například u titulní písně Carry Fire, dalším povedeném míchání vlivů z různých kulturních oblastí. Té severní Afriky se Robert už asi nezbaví. Následující Bones of Saints okamžitě vítězí svou přímočarostí a také lehce dává vzpomenout na hit z počátku devadesátých let 29 Palms. Trošičku zahřmí během skladby New World…, v níž se oba kytaristé o něco více opřou do kytar, aby se pokusili vyvolat časy starých dobrých Led Zep.
Osobně mám nejraději jemnou a tklivou parádičku s názvem Dance With You Tonight a následující kousek Carving Up the World Again…a wall and not a fence vyvolávající ve mně opět ten známý pocit Planta jako šamana při pradávném rituálu. A zapomenout samozřejmě nemůžu na jedinou nepůvodní píseň s názvem Bluebirds Over the Mountain ozdobenou hlasem zpěvačky Chrissie Hynde, jejíž zastřený alt se stává naprosto přirozeným protipólem Robertova vokálu.
Deska Carry Fire možná není tak překvapující jako předcházející počin, ale ono je to vlastně jedno. Robert Plant pokračuje ve skvělé krasojízdě a stává se jednou z hudebních jistot, k níž se budu v tomto čím dál podivnějším světě velice rád vracet.
Recenze vznikla v únoru 2018.
Skladby:
1. The May Queen (4:15)
2. New World… (3:28)
3. Season’s Song (4:19)
4. Dance With You Tonight (4:48)
5. Carving Up the World Again…a wall and not a fence (3:54)
6. A Way With Words (5:19)
7. Carry Fire (5:26)
8. Bones of Saints (3:47)
9. Keep It Hid (4:08)
10. Bluebirds Over the Mountain (4:59)
11. Heaven Sent (4:42)
Sestava:
Robert Plant – zpěv
Justin Adams – kytara, úd, perkuse, tamburína
Liam Tyson – kytara, dobro, pedálová steel kytara, dvanáctistrunná kytara
John Baggott – klávesy, syntezátor, smyčky, perkuse, bicí, aranžmá, slide kytara, klavír, elektrické piano, bendir
Billy Fuller – baskytara, klávesy, programování bicích
Dave Smith – bicí, bendir, djembe, tamburína
Seth Lakeman – viola
Redi Hasa – violoncello
Richard Ashton – bicí
Chrissie Hynde – zpěv
Carry Fire
Rock, World Music
Nonesuch
2017
CD, LP
11
Martine zdar, ty máš toho Planta asi hodně rád, že? Soudím podle těch čtyř recenzí, které tu jsou. Mimochodem mám dojem, že v jedné z nich jsem včera zachytil nefunkční YTB odkaz…
Poslechl jsem si obě ukázky a ta první mi trochu připomněla skupinu Indaco. Mám dvě alba plus koncertní DVD a tak jednou do roka je protočím. Také dokážou navodit příjemně ospalou atmosféru horkého dne, když se vzduch tetelí nad rozpáleným pískem. Takhle v zimě super, aspoň trochu si oživit vzpomínky na léto.
Díky za recku. Nějak nám to tady usíná, ale až ucítím dým bramborové natě a zafouká ze strnišť, určitě něco napíšu.
Ano, máš pravdu, Planta mám rád již od dob Led Zeppelin.
Co se týká dýmu bramborové natě, tak jsem se ve středu zúčastnil sběru brambor a po návratu domů jsem si pustil právě desku Carry Fire. Její nálada mě pohltila a opět nadchla. Naštěstí jsem si vzpomněl, že jsem na ni před lety napsal recenzi, tak jsem ji sem umístil.
Skupinu Indaco neznám. Vidím, že máš na Rockovici dvě recenze, mrknu na ně, poslechnu ukázky a třeba dám vědět.
Sbíral jsi brambory? A dobrovolně? V září jsme na ně jezdívali se školou a nevzpomínám na to úplně v nejlepším. Byť šlo tenkrát o vítaný přivýdělek. Ačkoliv, kolik nám za to za komára dávali, pár korun…
Dneska ráno jsem si obě alba Indaco pustil a dobrý. Především Amorgós by mohlo oslovit aj rockery se vztahem k RPI. Ono je to v dnešní době složité a jen těžko se dá obsáhnout vše, co je k mání. Jako fanoušek starého, především italského bigbítu kupuju hlavně ten, ale mám tady pár nerozbalenej kousků ještě z loňska. Kdybych sledoval současnou scénu, nakupuju tu a kdybych byl fanda Led Zeppelin, mám doma vše, co kapela a její členové natočili. Musíme si holt vybírat a já už si to svoje našel.
Nuceně dobrovolně v rámci rodinné výpomoci. Naštěstí to nebývá tak často.
Toho Planta kompletního nemám, možná ještě něco dokoupím, i když ne ze všeho si sedám na zadek.
Jasan, chápu. Mám to se svými favority podobně. Jo, konečně jsem si objednal Sabotage a přihodil k němu ještě Technical Ecstasy a Never Say Die! Ať mám ta stará alba s Ozzym komplet. Šlo mi primárně o digipaky 2009/10, aby mi pasovaly k těm ostatním a budu si na ně muset nějakou dobu počkat, ale však nehoří. A rozepsal jsem novej text. Když to půjde, mohl by být do příštího víkendu hotovej.
Už se těším. Taky mám něco rozdělaného, ale raději nic slibovat nebudu.