Le Orme ‎– La Via Della Seta (2011)

Nemám problém se dvěma studiovými alby Doors bez Jima Morrisona – Other Voices a Full Circle. I když mnozí s tím problém mají, chybí jim zkrátka Jim Morrison, jeho zpěv, já to chápu. Mě ne – líbí se mi, jak Ray Manzarek stáčí směr občas do jazzu. Ovšem Le Orme bez zpěvu Alda Tagliapietra, dodávajícího skladbám Neopakovatelnou atmosféru a přenášejícího na posluchače Silné Emoce, s tím problém mám. 

Toto album otvírají dvě instrumentálky, příjemně artrockové a člověk se začíná těšit, co přijde. Jenže ve třetí skladbě Verso Sud přichází ke zpěvu Jimmy Spitaleri – a jeho částečně operní (inspirovaný u Banco del Mutuo Soccorso?), částečně nekonfliktně popově zabarvený hlas je tedy něco, s čím já problém mám. Z podobného důvodu už dlouho neposlouchám Yes – chlap by měl zkrátka znít jako chlap a ne jako vykleštěný šmoula. Ale tohle máme prostě každý z nás „hozené“ jinak. Pamatuju si, jak mě kdysi jeden známý řekl, když jsem mu půjčil CD Van der Graaf Generator, že se mu nelíbí Peter Hammill, protože prý „krákorá“.


Melodie, hudba samotná není špatná, hlavně klávesák Michele Bon, inspirovaný často vážnou hudbou, vůbec nezní nezajímavě. Ale škoda té barvy Spitaleriho hlasu. Avantgardu, novátorství – inspiraci v trance music nebo elektronice – v hudbě Le Orme samozřejmě nečekám, ale když má mé tolerantní radosti podkopávat nohy způsob zpěvu… Navíc ve skladbě Serinde mám špatný pocit déjà vu – zní totiž hodně jako propasírovaní, převaření Camel.

Druhá polovina alba mnou netečně proplouvá jak tiché skaláry nekonečným, sterilním akváriem – bez emoční odezvy z mé strany. Po předposlední instrumentálce ve stylu ELP,  Xi’An – Venezia – Roma, přichází závěrečná La Via Della Seta – tak trochu pompézní artrock, ale na mé senzory vnímání to nezabírá. Zůstává jen rozpačitý pocit.

Shrnuto a podtrženo – kouzlo se bez Alda Tagliapietra jaksi někam vytratilo, ale přesto to podle mě se zamhouřeným okem pod tři body (z pěti) není. Album hodně drží nad vodou již zmíněný klávesák Michele Bon.


P. S.: Je smutné, že se o téhle kapele v češtině skoro nikde nic nedočteme. Takže pokud si o nich chce člověk něco přečíst, musí si to holt napsat sám. 🙂 O jiných kapelách ani nemluvě; pochybuju, že se někdy třeba dočkáme přeložené knihy o Van der Graaf Generator.

SKLADBY:
01. L’Alba Di Eurasia (2:03)
02. Il Romanzo Di Alessandro (2:56)
03. Verso Sud (3:14)
04. Mondi Che Si Cercano (3:16)
05. Verso Sud (Ripresa) (1:21)
06. Una Donna (1:38)
07. 29457, L’Asteroide Di Marco Polo (1:08)
08. Serinde (4:25)
09. Incontro Dei Popoli (4:55)
10. La Prima Melodia (5:33)
11. 9 Xi’an – Venezia – Roma (4:36)
12. La Via Della Seta (6:05)

SESTAVA:
Michele Bon – Hammond C3, piano, synthesizers, keboards, backing vocals
Fabio Trentini – bass, bass pedals, acoustic guitars, ducimer, electric sitar, backing vocals
Michi Dei Rossi – drums, tubular bells, glockenspiel, cymbals, bhayan chant
+
Jimmy Spitaleri – lead vocals
William Dotto – electric guitar
Federico Gava – piano, synthesizers, keyboards

La Via Della Seta Book Cover La Via Della Seta
Le Orme
Prog Rock
Love Music
2011
CD, LP
12

4 názory na “Le Orme ‎– La Via Della Seta (2011)”

  1. Ahoj Honzo,
    já osobně proti hlasu Jimmy Spitaleriho nic nemám, ale tvůj pohled chápu. Tagliapietra byl s Orme už od konce šedesátejch let a jeho subtilní a cituplnej zpěv byl jednou z hlavních charakteristik skupiny. Je opravdu divné, když tam najednou není…

    Předmětné album ve sbírce nemám a jak tak koukám, není úplně jednoduché si ho jen tak najít a poslechnout (i když mám dojem, že už jsem ho kdysi slyšel). Na Spotify jsem ho neobjevil a na ytb jsou jen nějaké fragmenty, tož aspoň tak. Musím říct, že z toho, co slyším se mi to docela líbí. Z přehršle všelijakejch kláves vyčuhující Hammondy, sebejistej tenor (Francesco di Giacomo z BMS už pro mě sice navždycky zůstane neotřesitelnou jedničkou italské scény, ale Leonardo Sasso z Locanda delle Fate, nebo právě Spitaleri mu zdatně sekundují), pěkné melodie a – jak se zdá – i dobrej zvuk. Když k tomu připočítám těch několik instrumentálek – já bych se mu nebránil 🙂 Díky zpěvu mi to sice nepřijde jako Le Orme, alébrž jako v tomhle případě stylově docela podobní Metamorfosi (album Paradiso) ovšem co na tom. Na jeho hodnocení si sice netroufám, ale tobě dík za propagaci alba i vlastní pohled a názor.

    1. Ahoj Dane. Nemám na CD poslední 3 studiová alba Aldy Tagliapetry, ale mám je naposlouchaná přes ytb. Jsou výborná! Je fakt, že člověk tomu musí dát šanci, vstřebat to několika poslechy a čekat, jestli se nějaký emocionální účinek dostaví, nebo ne 🙂 . A on se dostavil 🙂 . Ta jeho poslední tři alba, to soukromě považuju za skvělé pokračování Le Orme v barvách, jaké mám rád. Je to možná moje škoda/můj problém, ale na La Via Della Seta prostě problém s barvou hlasu mám – je to přesně tak, jak jsi napsal v prvním odstavci.
      Stejně je zajímavý, jak se mění naše vnímání. Mám tu recku na album Le Orme Elementi – dnes bych jí vypálil o bod víc a napsal jinak, což se mi nestává často 🙂 .

      1. No, vida. Já si říkal, že Elementi není tak špatné, jak to z tvého textu vypadá…
        Jinak, já ta Aldova sólová alba ještě neslyšel. Je toho poslední dobou nějak moc a nestíhám. Jednou se k nim však dopracuju, slibuju.

  2. Keďže nepatrím medzi skalných fanúšikov Le Orme a ich tvorbu poznám iba okrajovo, možno aj preto nemám žiadny problém s týmto albumom, práve naopak. Mne tu Jimmy Spitaleri sadol a veľmi. O kapele Metamorfosi ani nevraviac…
    Ryback, díky za zoznámenie s La Via Della Seta!

Pridaj komentár