Kdo je další? Přece The Who

Na přelomu 60. a 70. let se objevilo na britských ostrovech velké množství nových rockových skupin, které se snažily svou tvorbu posunovat k větší tvrdosti hudebního výrazu, nebo začaly hledat nové výrazové prostředky inspirované postupy vážné hudby, případně spojovaly obojí přístup. Již zavedeným hudebním formacím nezbývalo, než se s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnat. Některé svou tvorbou zůstaly hluboko v šesté dekádě, jiné nezůstaly k těmto inspirujícím vlivům a trendům hluché a slepé a vydali se vstříc novým hudebním dobrodružstvím.

Jednou z takových formací, jež získaly značné renomé v 60. letech, byli angličtí The Who. Ti se z hřmotných rozbíječů kytar stali v roce 1969 respektovanými tvůrci rockové opery Tommy a vyhledávanou koncertní atrakcí prvních velkých hudebních festivalů. Hlavní tvůrce jejich hudby, kytarista Pete Townshend, měl v hlavě představu dalšího komponovaného dvojalba a koncertního programu Lifehouse, avšak nová deska, která se objevila koncem léta 1971 na pultech hudebních obchodů, dostala název  Who’s Next a obsahovala z připravovaného projektu pouze devět skladeb. Ovšem ty stojí za to.

Skupina zde předvádí naprosto vyrovnaný výkon, který vnucuje posluchači myšlenku, že pokud existuje nějaký hudební ráj, tak to v něm může vypadat právě takto. Townshend se nesnaží se svými hudebními pobratimy kopírovat nové skupiny typu Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath, přesto za nimi nezůstávají v tvrdosti výrazu příliš pozadu, pouze na to jdou jinak. Především je to dáno využitím na tu dobu v rockovém mainstreamu nezvyklých syntezátorů, které se pro velkou část materiálu předloženého na albu stávají důležitým stavebním kamenem. Do toho si představme dokonalé melodie, jež jsou hnány kupředu bezchybným rytmickým tandemem John Entwistle a Keith Moon a ozdobeny pěveckým projevem Rogera Daltreyho, který jako zkušený rockový harcovník přesně ví, kdy má být ve výrazu drsný, a kdy zase naopak andělsky něžný.

Co říci k samotným skladbám. Na desce jsou samozřejmě tři známé kompozice, Baba O’Riley s notoricky známým začátkem a nádherným houslovým vstupem v závěru, balada Behind Blue Eyes s prostřední pasáží připomínající orgie démonů a závěrečný monument Won’t Get Fooled Again, což je moje zhmotněná představa toho, jak by měl vypadat rock pro poučené, zkušené posluchače. Ani ostatní písně nezůstávají za zmíněnou trojicí pozadu, ať už se jedná o hard rockovou Bargain, příjemnou záležitost My Wife či baladu Gettin’ in Tune postavenou na silném klavírním motivu.

Na albu Who’s Next skupina dosáhla svého tvůrčího vrcholu a stala se jedním z důležitých pilířů vývoje rockové hudby. A když se k tomu navíc přidala pódiová prezentace ukazující zpěváka Daltreyho jako rockového boha s vlající hřívou a odhalenou hrudí, tak bylo jasné, že se skupinou The Who se bude muset vážně počítat i v nové dekádě.

Seznam skladeb:
1. Baba O’Riley
2. Bargain
3. Love Ain’t For Keeping
4. My Wife
5. Song Is Over
6. Getting In Tune
7. Going Mobile
8. Behind Blue Eyes
9. Won’t Get Fooled Again

Sestava:
Roger Daltrey – zpěv
John Entwistle – baskytara, doprovodné vokály, žestě, vokály, klavír v „My Wife“
Keith Moon – bicí, perkuse
Pete Townshend – kytara, varhany, VCS3 a ARP syntezátory, vokály, klavír v „Baba O’Riley“

Who's Next Book Cover Who's Next
The Who
Hard rock
Polydor
1971
LP, CD
9

4 názory na “Kdo je další? Přece The Who”

  1. Pánové, děkuji vám za vaše názory, velmi si jich vážím. Jsem rád, že si úžasnou desku Who’s Next užíváme stejně.
    Hejkale, ta pestrost mě u The Who vždy fascinovala. Mezi jejich debutem a touto deskou uplynulo pár let a ten posun je neskutečný. Oproti polovině 60. let se najednou jedná o hudbu z jiné planety, možná i jiné galaxie. Takový je to skok od My Generation.

  2. Jasně nejlepší deska Who. Ještě kdyby k ní vydali jako bonusy Relay a Join Together, které na albech nevyšly, byl bych na vrcholu blaha. Další desky zraky nejsou špatné, ale tato je o třídu výš.

Pridaj komentár