Live At Leeds | RECENZIE | W | WHO, THE

The Who – Live At Leeds (Deluxe Edition)

komentárov 9

Musel to být skvělý večer. To mě napadne vždy, když slyším tohle album, ze kterého přímo srší energie a nadšení všech zúčastněných hudebníků. 14. únor 1970 se nesmazatelně vepsal do rockové historie. Ten den zahrála na univerzitě v Leedsu skupina The Who, jež právě vystupovala s programem, jehož podstatnou část představovalo koncertní provedení rockové opery Tommy.

Na přelomu 60. a 70. let se skupina s charismatickým zpěvákem Rogerem Daltreym nacházela v neuvěřitelné koncertní formě, o čemž svědčí její vystoupení na festivalech ve Woodstocku, na ostrově Wight a samozřejmě v Leedsu, jak jej zachycuje tento úžasný živák. Původní vydání obsahovalo šest tracků včetně legendární písně My Generation. Další vydání postupně bytněla a díky tomu se na recenzované dvoudiskové edici na prvním disku nachází celkem třináct skladeb.

The Who znějí naživo mnohem energičtěji a přímočařeji, skoro bych řekl až punkově, než na studiových nahrávkách. Hned úvodní skladba Heaven And Hell posluchače pohltí zvukovou stěnou, která nenechá nikoho ani na chvíli vydechnout a způsobí, že jste okamžitě uchváceni atmosférou onoho památného vystoupení. A podobně to pokračuje dál přes skvělou I Can’t Explain, přímočarou Substitute, velice tvrdé Summertime Blues až po závěrečnou rozvernou skladbu Magic Bus. I píseň Happy Jack, která nepatří zrovna mezi mé oblíbené, zde dostává úplně jiný náboj. Nevím, co na této nahrávce oceňovat dřív, zda pěvecký výkon vynikajícího Rogera Daltreyho a jeho foukací harmoniku s úžasným bluesovým feelingem, velice tvrdou basu Johna Entwistlea, hru bubeníka Moona, který z bicí soupravy vytváří chvílemi nový melodický nástroj, či zvukové stěny kytaristy Townshenda.

Deluxe Edition z roku 2002 obsahuje i téměř kompletní koncertní provedení dvojalba Tommy a opět zde platí to, co již bylo řečeno u předchozích skladeb. Oproti studiové nahrávce zní živá verze mnohem tvrději a ukazuje bez obalu, v čem je Townshendova síla, totiž v napsání silné melodie. Některé písně, které jakoby na původní nahrávce stojí ve stínu jiných, zde rozkvétají a dostávají do té doby netušený náboj, např. Amazing Journey. I píseň I’m Free, která patří k těm výraznějším, je zde proměněna v ryze hardrockovou pecku, za kterou by se nemuseli stydět ani pánové Page a Blackmore.

A závěrečná We’re Not Gonna Take It se základním motivem See me, feel me… je tou pověstnou třešničkou na dortu, nádhernou tečkou za nahrávkou, která právem patří k těm nejlepším koncertním záznamům.

Při každém poslechu tohoto skvostu si říkám to, co jsem napsal na začátku. Musel to být skvělý večer. Děkuji, The Who.

Skladby:

Disc One:

  1. Heaven and Hell [Entwistle] (5:07)
  2. I Can’t Explain (2:26)
  3. Fortune Teller [Neville] (2:35)
  4. Tattoo (3:01)
  5. Young Man Blues [Allison] (5:14) *
  6. Substitute (3:04) *
  7. Happy Jack (2:14)
  8. I’m a Boy (2:46)
  9. A Quick One, While He’s Away (8:41)
  10. Summertime Blues [Cochran/Capehart] (3:22) *
  11. Shakin’ All Over [Kidd] (4:35) *
  12. My Generation (15:25) *
  13. Magic Bus (7:56) *

Disc Two:

  1. Overture (6:53)
  2. It’s a Boy (0:31)
  3. 1921 (2:26)
  4. Amazing Journey (3:18)
  5. Sparks (4:23)
  6. Eyesight to the Blind [Williamson] (1:58)
  7. Christmas (3:19)
  8. The Acid Queen (3:35)
  9. Pinball Wizard (2:52)
  10. Do You Think It’s Alright? (0:22)
  11. Fiddle About [Entwistle] (1:13)
  12. Tommy, Can You Hear Me? (0:55)
  13. There’s a Doctor (0:23)
  14. Go to the Mirror (3:24)
  15. Smash the Mirror (1:19)
  16. Miracle Cure (0:13)
  17. Sally Simpson (4:01)
  18. I’m Free (2:39)
  19. Tommy’s Holiday Camp [Moon] (1:00)
  20. We’re Not Gonna Take It (0:48)

Songs marked by * were included on 1970s original LP.

Obsazení:
Roger Daltrey – lead vocals, harmonica, tambourine
Pete Townshend – guitar, vocals
John Entwistle – bass, vocals
Keith Moon – drums, vocals

Live At Leeds (Deluxe Edition) Book Cover Live At Leeds (Deluxe Edition)
The Who
Hard rock
Polydor
2002
2 x CD
33
Polydor – 112 618-2

9 názorov na “The Who – Live At Leeds (Deluxe Edition)”

  1. Pro mě jeden z nejlepších rockových koncertů, správně tehdy popisoval Jiří Černý, jak si představoval, že stojí mezi těmi fanoušky v Leedsu a muzikanti přidávají jednu skladbu za druhou. To obrovské nadšení je cítit v každém tónu.

    1. The Who mají spoustu fanoušků, ale já jím nikdy nebyl a nebudu. Nicméně, koncert jsem si pustil (Expanded Edition) a vydržel u něj až do konce. A to je co říct. Měl jsem trochu obavy jak z výkonu kapely, tak ze zvuku, ale na rok 1970 to hraje opravdu dobře.

      1. Ahoj Martine, ten článek od Jiřího Černého vyšel tehdy v bulletinu Jazz v roce 1976, já jsem Who poznal s rockovou operou Tommy, kterou mi nahrál kamarád. Who jsou výborná kapela, včetně desek bez Keitha Moona.

        1. Pro mě byla iniciačním impulsem kniha Hvězdy tehdejších hitparád, díky ní jsem si zamiloval Tommyho, aniž bych z něj slyšel jedinou notu. Prostě jsem nějak věděl, že to bude to pravé. Když jsem ho konečně sehnal, nebyl jsem zklamán. Dlouho mě bavilo, že poslouchám něco, o čemž většina mých vrstevníků vůbec neměla potuchy. K dalším jejich deskám jsem se dostal až později.

          1. Černému vyšla v počátkem sedmdesátých let knížka Hvězdy světových mikrofonů 1 a knihu s 2 měl napsanou a nesměla být vydána kvůli normalizaci. Některé články (Who, Frank Zappa) vyšly v bulletinu Jazz, po revoluci vyšla kniha Hvězdy tehdejších hitparád, ve které byly sloučeny obě knihy.

Pridaj komentár