Druhý zápis v osmdesátkách se Peterovi Hammilovi povedl se svým desátým albem Sitting Targets, které bylo vydáno v roce 1981. Na žádném svém díle nezněl stejně, proto jsem byl zvědav, s čím mě překvapí tentokrát. Leccos naznačila předchozí A Black Box, kde jsem zaznamenal určitý příklon k elektronice, nezasvěcení posluchači lomili rukama nad hrůzostrašnými zvukovými smyčkami a já přemýšlel kudy půjde vývoj dál.
Jisté využití různých syntenzátorů na dobarvení zvuku a pro tvorbu psychedelických výplní kdesi na pozadí dostalo zelenou. Peter jakoby naskočil na stejnou vlnu umělců, kteří se se zvukem, tak jako on, nebáli experimentovat – tak jako Peter Gabriel nebo Laurie Anderson. Překvapily rovněž i náznaky novovlnných postupů, které daly upomenout na kolegy The Police, kteří rovněž na své desce Zennyatta Mondatta v rámci stylu experimentovali s psychedelickými postupy a elektronickými smyčkami. Někdy jsem zaregistroval náznaky postupů z gotického rocku, napadli mě třeba The Cure.
Na tomto albu Peter zjednodušil a pročistil aranže některých písní, ubylo experimentu. To nemyslím nijak ve zlém. Ale při opakovaném poslechu úvodní Breakthrough jsem najednou zjistil, že se jedná o regulerní rockový hit v nezaměnitelném podání a otiskem osobnosti Petera Hammilla. Hned v následující My Experience mě přepadl zčásti podivný pocit, zda Hammilla taky nesemlely osmdesátky, protože ten syntík v refrénu a dusavý rytmus mi připadal už trochu moc vlezlý. U akustické a něžné Ophelii jsem ještě trochu váhal, ale v Empress Clotches jsem opět nalezl Peterův rukopis – jen ten hypnoticky houpavý doprovod jako by nahráli s hlavním protagonistou již zmiňovaní The Police. Podobnou příchuť v aranžích cítím i u halucinogenní Glue. Po jejím poslechu mám pocit jako po požití nějakých opiátů. Z tohoto stavu mě však rychle vysvobodila parádní Hesitation, která navodila vzpomínky na starší alba. Pro pódia stvořená je titulní rytmicky náročná Sitting Targets s reggae saxíkem. Live provedení tuto skladbu neuvěřitelně nakoplo, ostatně posuďte sami a shlédněte video z německého Rockapalastu 1981:
Dojemná balada Stranger Still s klavírním doprovodem donutí zaslzet nejedno oko a to nemyslím nijak cynicky. Navazující Sign a krásně zváštní What I Did jsou příjemnou výplní. Ponurejší a trochu slabší Central Hotel zakončila toto album s grácií.
Závěrem: Pohodovější Hammill na počátku osmdesátek, tak jak jej do té doby nikdo neznal. Po předchozích, poněkud rozervaných a temnějších albech tu Peter nabídnul nové výrazové prostředky – jednodušší aranže, rytmikou nasáklou novovlnými postupy a optimističtějším přístupem. Ač je deska mnohem přístupnější, nijak zde nerezignovala na kvalitu obsahu. Příznivcům Petera Gabriela by album mohlo kápnout do noty. Melancholické a zadumanější myšlenky v textech již tolik neřežou a svou posmutnělostí mi připomněly některé texty Petra Fialy z Mňágy a Žďorp. Mě osobně se i tato nová poloha líbí, beru to jako příjemné vybočení a odpočinkové album po náročném Black Box.
P. S.: K další tvorbě Petera Hammilla jsem se nikdy nedostal, ale tak nějak intuitivně se tomu zatím bráním.
SKLADBY:
01. Breakthrough (3:57)
02. My Experience (3:15)
03. Ophelia (3:10)
04. Empress’s Clothes (4:03)
05. Glue (3:40)
06. Hesitation (4:07)
07. Sitting Targets (5:22)
08. Stranger Still (4:54)
09. Sign (3:45)
10. What I Did (3:39)
11. Central Hotel (4:41)
SESTAVA:
Peter Hammill – vocals, guitars, keyboards (piano, synth), bass, beatbox, arranger & producer
+
Phil Harrison – Synclavier (3, 8, 9)
David Jackson – saxes, flute (4, 6, 7, 11)
Guy Evans – drums (1, 2, 6, 7, 9)
Morris Pert – percussion (4, 7, 10)
Sitting Targets
CDVR 2025
progresivní rock, alternativní rock
Virgin
1981
CD
11
CD
Díky Jirko za recku, rád jsem si početl. Že by mně úplně tato poloha Hammilla sedla, říct nemůžu. Šestá a poslední dvě písně mi nic moc neříkají… Ale jsou tu zajímavé kousky. Silná Stranger still je skladba, kterou Hammill předvádí na koncertech občas dodnes. Pamatuju se, jak jsem byl v roce 1998 na Hammillovi v Praze, v divadle Archa. Tehdy vystupoval se Stuartem Gordonem. Gordon si v závěru této skladby, kterou hráli, zapojil housle do nějaké krabičky u nohou a zněl, jako kdyby hrál na elektrickou kytaru. Byl to solidní nářez, publikum to ocenilo a Hammilla inspirovalo k jinak vypointovanému závěru, než jaký je na studiové nahrávce. Poddal se zcela svým emocím a závěr opakovaně odkřičel tak, že mikrofon měl upravený na způsob, že vydával navíc ozvěnu jeho hlasu. To byl zážitek 🙂 .
Je mi jasné, že fandové sledující Hammilla od prvních počinů, tak již s touto přelomovou deskou moc spokojeni nebudou. Mě překvapivě sedla, údajně z ní Peter do dnes hraje několik kousků.
Mě se líbí i industriálně laděné songy z A Black Book, kterou si užívám nyní.
Trojlístek alb The future now, Ph 7 a Black box mám rád od A do Zet. Výborná alba… No když se vrátím zpátky k tomuto albu: je to jak píšeš – „údajně z ní Peter do dnes hraje několik kousků“. Jen taková jestli můžu malá vzpomínka, týkající se tohoto alba – Sitting targets. V roce 1993 jsem byl na Hammillově koncertě v Praze v Edenu. Byla to doba divokých devadesátých let. V post-socialistických chodbách Edenu kouřila tak osmi, devítiletá cikáňata cigarety u hracích automatů, přičemž kouř šlukovala do plic… Z repráků se v prostoru před místem koncertu linulo hlasitě album The Wall od Pink Floyd… Jako předkapela měl Peter Hammill kapelu Dunaj, což nevím, jestli byla vhodná volba a publikum to také dávalo hlasitě najevo… Upoutávka na daný koncert byla mimo jiné i v tehdejším Blesku!… Mohl bych toho uvést víc, ale nabobtnalo by to tu… Peter Hammill odehrál se svým doprovodným bandem set hodně rockově znějících skladeb bez kláves… Stál jsem a pozoroval Hammilla a ožíval hlavně ve chvílích, kdy hrál (mnou naposlouchané) věci z The quiet zone/Pleasure dome… Po celou dobu koncertu se přede mnou nepřirozeně klátil jak opice jeden mladý maník, oblečený v růžovobílé košili a společenských plátěných kalhotách, jeho levá i pravá paže objímala hezkou holku. Hlavou mně prolétly otázky: Tohle že je fanda Hammilla? Pochybuju. Byl zpocený a asi trochu i opilý. Kouřil Marlborky. Já Startky bez filtru. Často se místo poslechu spíš vybavoval s těma holkama. Ovšem pak přišel Hammill se skladbou Sign. Ten člověk jako by okamžitě přepnul a vystřízlivěl. Přestal objímat své fešandy, díval se jen na Hammilla a celý, celý text dané písně odzpíval spolu s Hammillem. Čučel jsem na to jak sůva z nudlí – jak snadno se může člověk v lidech mýlit.
Užasle zírám, kolik podrobností a detailů si vybavíš skoro po 30 letech. Tak jsem se sám zamyslel na tehdejší koncerty a vybavuju si jen velmi málo vzpomínek. V té době jsem navštěvoval velké množství koncertů, příjíždělo mnoho kultovních kapel a dneska mám problém si vzpomenout, jaké to vlastně byly 🙂
Jinak počátek devadesátek v Praze byl po koncertech hlavně po půlnoci v odlehlých částech Prahy a na severu Čech hodně divokej, kolikrát šlo i o život, ale to je jinej příběh, jež by vydal na pár esejí 🙂
Jo, takovéhle věci si zapamatovat/vzpomenout dokážu. Ale třeba abych z fleku vypálil, kdy mám svátek já nebo mé děti, to už je horší :-))) .
Rád si prečítam každý názor na Hammilla a jeho tvorbu. A to aj z obdobia, ktoré v zbierke nemám. Vďaka.