I když nám některé hudební styly mohou znít prvoplánovitě, dost čitelně a řekněme jednoduše, nemusí to vždy znamenat, že jde o komerční záležitost, na kterou se jaksi automaticky nalepí nálepka podbízivosti. V osmdesátých letech vyvstala podobné muziky spousta. Té vysloveně špatné – i když, kdo z nás dokáže přesně definovat co už kýčem je, a co ještě není, i té řekněme přijatelně poslouchatelné.
Do kategorie líbivý pop-rock (tento termín osobně rád nemám, mnohem sofistikovaněji mi zní terminus pompézní rock, či pomp-rock, nebo přesněji A.O.R. – rock pro dospělé) lze bes skrupulí zařadit i produkci zaoceánských Journey. Ty založil krátce po opuštění doprovodného bandu Carlose Santany jeho pomocník na kytaře Neal Schon, a první alba nesla jak Santanovský odkaz, tak jemnou směsici fusion a jazz-rocku. Jenže Neal Schon toužil otevřít náruč mnohem širším posluchačským masám a pro tyto účely už vokál Gregga Rolieho nedostačoval. Byl angažován nový muž k mikrofonu slyšící na jméno Steve Perry, jehož znělý témbr posílal do kolen nejen převážnou část ženské populace, ale i slušnou skupinku té mužské. Samozřejmě že bylo zapotřebí upravit i celkový reportoár, texty a hlavně složku hudební, což se zakrátko také stalo.
Po komerčním výbuchu dokonale vybroušeného drahokamu Infinity, kuli Journey železo do roka znovu. Tentokrát svou sbírku pojmenovali Evolution a dokonale navázali na počin předchozí.
Znovu pod dohledem dvorního producenta Queen Roye Thomase Bakera, vznikla tentokrát jedenáctipísňová emoční nakládačka, kterou zahajuje melodická miniexkurze Majestic. Následující trojice songů je dnes už legendární. Too Late je klasická vokální akrobacie Perryho, Lovin’, Touchin’, Squeezin’ tempově rozvláčná perla patřící k tomu nejlepšímu v repertoáru Journey, a výpravná City Of The Angels stojí též za hlubší ponor. Po prachobyčejné When You’re Alone (It Ain’t Easy), vás v rovině pocitové konejší Sweet And Simple s kouzelně klouzající Schonovou kytarou. Do větších obrátek zavelí Lovin’ You Is Easy. Vůbec střed desky působí naoko nenápadně a dá malinko zabrat se jím prokousat. Třeba taková Just The Same Way má celkem zajímavou tempovou strukturu. Tak trochu do počtu mi připadá Do You Recall. Za to předposlední Daydream si jen tak zlehka našlapuje po pestrobarevném chodníčku značky Journey a poslední Lady Luck je důstojnou rockující skladbou odkazující na minulost souboru.
Pro znalce působivé melodiky je tohle album povinnou četbou, která se bude někdy v budoucnu možná i fasovat.
SKLADBY:
01. Majestic (1:16)
02. Too Late (2:58)
03. Lovin’, Touchin’, Squeezing (3:54)
04. City Of The Angels (3:12)
05. When You’re Alone (It Ain’t Easy) (3:10)
06. Sweet And Simple (4:13)
07. Just The Same Way (3:17)
08. Do You Recall (3:13)
09. Daydream (4:41)
10. Lady Luck (3:35)
SESTAVA:
Steve Perry – lead vocals
Neal Schon – lead guitar, Roland GR500 guitar synth, backing vocals
Gregg Rolie – keyboards, co-lead (8) & backing vocals
Ross Valory – bass, bass pedals, backing vocals
Steve Smith – drums, percussion
+
Greg Werner – backing vocals (3)
Evolution
AOR
Columbia
1979
LP
11
Souhlas Infinity i Evolution jsou povedná díla, ale AOR (pomp rock) jako synonymum pro (líbivý) pop rock? Jasně, s žánrovejma škatulema se to má všelijak, ale snad nejde o to, jestli nám sofistikovaněji zní ten který termín, ale samotná hudba. Proto kapely jako Journey nemaj v kategorii pop rock co dělat.
Zdravím Borku. Zohledňoval jsem všeobecné stanovisko spíše zaoceánských fandů Journey v komerční etapě kapely okolo půlky osmdesátých let. Já sám je takto hanlivě neoznačuji, ale i někteří naši fans co ohrnují nad podobnou muzikou nos, striktně strkají vše jen trochu melodičtější do popu.
I když šli na dalších albech Journey cestou dolů, pořád byl v jejich řadách guitar-hero, který měl nesporné renomé a v pozdějších letech znovu skládal nepodbízivé písně.
“Já sám je takto hanlivě neoznačuji…”
Zdar horyno, kdybys to v textu neudělal, tak tady teď nejsme. Ale k věci. S borcema pro který je každá melodická muzika pokleslým popem, mám taky letitou zkušenost, už jen kvůli nim bych byl ostražitej a kapely jako Journey takhle sám nikdy neocejchoval, bo si to jednoduše nezasloužej. Tuším se shodneme, že AOR, tj. pompézní rock je hudební směr s kořenama v hard rocku a těžko najít kapelu, která by tuhle definici plnila přesnějš.
Ale že by zrovna americkým fans překážel komerční odér… co vím, tak Journey kolem poloviny 80. let vydali jen Frontiers (v samotnejch Státech přes 6 milionů, #2) a Raised on Radio (přes 2 miliony, #4), sice pokles, ale na tehdy už rozhašenou formaci taky slušný.
Určitě amíkům komerční odér nepřekážel, spíš do něj Journey ještě víc tlačili. Nevím jak ty Borku, já mám rád hlavně obě desky s Augerim i dvojici s Pinedou. Tam už ta “vlezlá” složka téměř vymizela.
A jsem rád, že na Rockovici kapánek kvetou i jiné směry, než ty striktně sedmdesátkové.:-)
Ba, tahle alba taky rád, ale to vlastně můžu říct o celý diskografii Journey, včetně prvních tří desek.
Nečekal jsem, že tu najdu spřízněnou duši i v melodické muzice let osmdesátých:-) Borku co další kapely? Koho ještě ze stylově podobných posloucháš ? Já teď objevuju staré Magnum- ti mně šmakujou.
horyna: Jsem odkojenej hard rockem a dekádou 1967-76 a jsem tomu rád, ale tutam to něčím proložím.
Magnum jsem objevil s deskou Chase The Dragon krátce po jejím vydání a pořád mám jejich 80. leta nejradši. Z podobnýho ranku poslouchám snad i všechnu známou klasiku krom Sagy a Toto. K tomu i kapely jako Angel, Aviary, Giuffria, Gamma, Babys, Bad English, Bad Boy, Blackjack, Morningstar, Triumph, Ziggurat, jihoafrický Stingray, první desky německých Lake, z jednoalbovek Jump, Talas, je toho moc.
Magnum je jednou ze špiček ledovce, této hudby. A že jim to šlape i dnes, potvrdil loňský koncert na Chmelnici. Já mám nejraději On A Storyteller’s Night.
On a S. N. patří mezi nejlepší Magnum. Zrovna se proposlouchávám Wings… a taky to půjde. Jejich poslední desky už mne žel bohu vůbec nebaví. Ale miluju ty z let 2007 a devět-s těmi jsem je objevil.