B | BIGLIETTO PER L'INFERNO | Biglietto Per L'Inferno | RECENZIE

Do pekla jen se vstupenkou a na pořádném koni

komentárov 15

CD AMS ‎– AMS 172  CD /2012/

Biglietto per l’Inferno (Vstupenka do pekla) je považována za jednu z nejvlivnějších italských prog rockových kapel všech dob…

Skupina Biglietto per l’Inferno pochází ze severoitalského města Lecco (hlavní město stejnojmenné provincie, jinak součást Lombardie) a vznikla v roce 1972. O dva roky později nahrála kritikou výborně hodnocený eponymní debut, kterej se však díky nedostatečné podpoře finančními problémy zmítaného labelu Trident nesetkal s takovým úspěchem, jaký by si zasluhoval. I přes zklamání z prodejních čísel natočila v roce 1975 jeho pokračování, jenomže to už Trident definitivně zkrachoval a tak nakonec vůbec nevyšlo. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a už o několik měsíců později se kapela rozpadla.

Původní, sotva 35 minut dlouhé album obsahovalo pět skladeb, balancujících na rozhraní symfonického, epického, ale také řádně nabroušeného tvrdého rocku. Při pohledu na line-up se dvěma klávesisty v sestavě by člověk snadno nabyl dojmu, že tady bude “překlávesováno”, ale zmýlená neplatí. Zemitá doprovodná kytara Marca Mainettiho projev kapely přitvrzuje a posouvá hard rockovým směrem. Styl Biglietta per l’Inferno bych tak přirovnal k souputníkům Buon Vecchio Charlie, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Alphataurus.

Na úvod je tady lehce přes čtyři minutky dlouhá introdukce Ansia (Úzkost). Z počátku vyklidněná skladba postupem času mohutní, graduje a slouží jako výborný odrazový můstek pro první ze dvou vrcholů alba, neuvěřitelně chytlavou palbu Confessione (Zpověď). Text písně je rozhovorem mezi knězem a rozhřešení hledajícím vrahem a Claudio Canali plive slova, jak jedovaté sliny. Důrazná hard rocková kytara, sekanej rytmus, výborná melodie a expresivní zpěv mi pumpují adrenalin do žil a v instrumentální “dohře” prožívám jeden ze svejch mnoha hudebních orgasmů.

Una strana regina (Podivná královna) by se dala – s přimhouřením jednoho očka – nazvat baladou, ale ani tady nechybí pořádně štiplavá vsuvka s brutálně zkreslenou flétnou. Il nevare (Sníh) je vlastně volným pokračováním předcházející písně, ale v již daleko ostřejším podání. Mám dojem, že původně to byla jen jedna dlouhá skladba, která byla rozdělená pouze z důvodu omezené kapacity vinylového kotouče a také proto, aby se vešla na singl.

Skutečným vyvrcholením alba je pak truchlivej, čtrnáctiminutovej žalm za mrtvého kamaráda, L’amico suicida (Kamarádova sebevražda), aneb rock progressivo italiano v té nejčistší podobě. Symfonická, melodická a podmanivá nádhera, vyšperkovaná několika překvapivými zvraty. Specifickej a neobvyklej zvuk klávesových nástrojů mi tady hodně připomíná o rok starší – a vynikající – album kolegů Alphataurus…

Reedice od AMS nabízí ještě dva bonusy, instrumentální verzi skladby Confessione a mírně (zhruba o minutu) prodlouženou L’amico suicida. Prodává se jako jednoduchá “papeer sleeve” (tedy nikoliv rozkládací) a obsahuje texty, fotografie a biografii skupiny od Mathiase Schellera.

Muzika je to parádní a proto by si zasloužila co nejlepší produkci, ale bohužel, zrovna tady slyším jisté nedostatky. Ono se to těžko popisuje, ale trochu mi to připomíná zvuk alba In Rock. Je taky tak zkreslenej a navíc chrastí, jak nekvalitní přenoskou zedranej vinyl. Nečekal jsem žádné zázraky, ale zvlášť druhá polovina desky opravdu nehraje dobře (především L’amico suicida) a ten zážitek z poslechu mi to docela kazí. Jen a pouze z tohoto důvodu nedám plnou palbu a tu jednu hvězduli sundám.

CLAUDIO CANALI

SKLADBY:

Lato A
1. Ansia ( Biglietto ) 4:12
2. Confessione (Giancarlo Cappellini, O. Trimboli) 6:30
3. Una strana regina (Biglietto) 6:12

Lato B
4. Il nevare (Giancarlo Cappellini, O. Trimboli) 4:37
5. L’amico suicida (Biglietto) 14:23

SESTAVA:
Giuseppe Banfi – minimoog, organo Gem, Echorec Binson
Fausto Branchini – basso Fender telecaster
Claudio Canali – flauto, flicorno tenore Orsi, voce
Giuseppe Cossa – pianoforte, organo Hammond c3
Mauro Gnecchi – batteria Gretch
Marco Mainetti – chitarra Gibson Les Paul Special

Biglietto Per L'Inferno Book Cover Biglietto Per L'Inferno
Biglietto Per L'Inferno
Prog Rock
Trident
1974
LP
5
CD AMS ‎– AMS 172 CD /2012/

15 názorov na “Do pekla jen se vstupenkou a na pořádném koni”

  1. Ahoj Snake, pre mňa je to tiež jeden z mnohých top albumov z RPI. Ad zvuk – mám to na pôvodnom vinyle tak si to dnes pustím a dám vedieť. Myslím ale že doska hrà OK, aspoň tak si to pamätám.
    Niekedy je problém skôr to ako dobre sa spravil master pre CD z originál pások. Napr. debut Madrugada hrá z reedičného CD katastrofálne (najmä teda činely) ale na pôvodnom vinyle je to úplne v pohode…

    1. Zdar! Ten debut MADRUGADA mne zajímá. Bylo možné nějak nahrát, jak znějí činely ve skladbě D.M.T.? Protože obě CD edice , které mám k dispozici (Esoteric 2006 & Universal 2010), tam mají dost zkreslený zvuk.

          1. Tak práve som si vypočul obe predmetné LP.
            Moje uzávery – zvuk samozrejme ani jednej z nich nie je nič extra. Čo sa týka činelov na Madrugade tak aj na LP znejú neprirodzene, ale nie až tak rušivo ak z CD. V skladbe D.M.T. sú akoby úrovňou vytiahnuté ešte viac do popredia, ale nie je to extra horšie (čo sa týka skreslenia) ako v iných skladbách.
            Čo sa týka Biglietta – LP mi zvukovo príde vyrovnaná a nevnímam zásadné rozdiely v kvalite zvuku. Myslím že In rock bol nahratý v rôznych štúdiách… preto pôsobí zvukovo tak ako pôsobí…
            Ale bol to fakt príjemný večer s dvoma LP z RPI…

            1. Dík za report. Pokud jsou činely na LP také zkreslené, tak asi problém v masteringu pro CD nebude.
              Přes mobil není třeba nahrávat, stačí mi info.
              Prováděl jsem během let srovnání CD a LP ripů stovek nahrávek. Kromě dynamiky, praskání a šumů, což vyplývá z principu, se významné rozdíly nikdy nekonaly.

  3. Jeden z mojich najobľúbenejších albumov z talianskej scény. Produkciu vôbec nevnímam ako chybnú, napokon, ono je to viac hard rock ako art, a preto považujem prirovnanie k In Rock za klad a nie nedostatok. Skrátka, rocková hudba musí škrípať. Aj preto preferujem art rock, ktorý je surovejší a neuhladenejší (napr. Fruupp) ako ten učesaný a jemný (napr. Genesis).

    1. O.kay, rozumím ti, ale v tomhle pohledu se neshodnem. Mě nevadí, když do toho kapela mlátí tak, že lítaj třísky. Jenomže zkreslenej, chřestivej zvuk provázenej všelijakými šelesty a praskáním mi dere nervy. Alphataurus, Metamorfosi (Inferno), Museo Rosenbach, nebo Buon Vecchio Charlie jsou relativně tvrdá a důrazná alba a přesto hrajou dobře. Vím, že máš rád “lajfky”, ale já se jim – právě kvůli mnohdy nekvalitnímu zvuku – víceméně vyhejbám. Naleštěná studio produkce mi sedí víc a v tomhle směru byl pro mě výslednej zvuk Biglietto per l’Inferno zklamáním.
      Kapelu ovšem miluju. Koupil jsem si nejenom následující album Il tempo della semina (zvukově ještě horší), ale i tribute DVD a placku Tra l’assurdo e la ragione pohrobků Biglietto per l´Inferno.Folk…

      Děkuju za komentář a jsem rád, že se ti to album tak líbí.

      1. Mal som možnosť Biglietto Per L’Inferno spoznať v minulosti. Síce nemám Vaše skúsenosti s Talianskom, ale toto beriem – nádhera! Táto recenzia ma veľmi potešila a autor bude mať čo robiť, aby si to u mňa vyžehlil za odobratie hviezdy… ?
        Díky!

Pridaj komentár