Historie belgického rocku neobsahuje ani zdaleka tak obsáhlý seznam skupin, jako je tomu v zemi jejich severních sousedů, přesto se i v něm najde celá řada položek, které stojí za připomenutí. Bezesporu mezi ně patří hardrocková kapela Jenghiz Khan, která vzešla v roce 1970 z kořenů uskupení Les Partisans (kytarista ‘Big’ Friswa a basák Rémy Bass) a The Tim Brean Group (klávesák Tim Brean a bubeník Chris Tick). Nová sestava si název po slovutném sjednotiteli mongolských kmenů zvolila dříve než kdo jiný.

Období nekonečných zkoušek a přípravy vlastního repertoáru neustál původní baskytarista. Jeho místo – potom, co nabídku odmítl John Valcke z konkurenčních Wallace Collection – zaujal zpěvák Pierre Rapsat, který ve druhé polovině šedesátých let začínal v tanečním souboru Les Ducs. Během působení v kapele Tenderfoot Kids se na šesti singlech předvedl také jako schopný skladatel, což potvrdil i ve vlastní skupině Laurelie, která v roce 1970 vydala stejnojmenné folkrockové album.
V nové formaci se ale autorsky neuplatnil, v době nástupu k Jenghiz Khan už byla většina materiálu na desku připravena. O texty se postaral belgický hudební novinář Pierre ‘Ay’ Kenroll (vl. jm. Pierre Vermandel), s jehož podporou skupina podepsala smlouvu s Barclay Records, kde album Well Cut v dubnu 1971 vyšlo.
Skupina se na něm neváhala přihlásit k ovlivnění soundem amerických Iron Butterfly a Vanilla Fudge. Představila plnotučný hardrockový materiál, který připomene i jednu britskou kapelu, mající tehdy na kontě první dvě desky. A není divu, vždyť i Uriah Heep čerpali inspiraci z podobných zdrojů.
Album otevírá hardrockový epos Pain s výrazným riffem, dokonalým souzněním kytary a kláves, vrstvenými vokály i excelentním výkonem vedoucího zpěváka, kterému patří úvodní půlminuta. Uvedené atributy však ozdobí i jeho pokračování. První bluesové intermezzo Campus osvěží, jeho zpěvná druhá část pobaví, mezi nimi ale září majestátní The Moderate, nejvydařenější Breanův příspěvek na albu. Akustická The Lighter pro změnu příjemně plyne v poklidném tempu, klid před bouří se tomu zvykne říkat. Tu přinese následující hardrocková klasika Hard Working Man s orientálním překvapením v závěru. Průzračný a křehký akustický klenot Mad Lover zas nepostrádá lehkost i eleganci a závěrečný baladický opus Trip To Paradise ten správný drajv. Jednoduše, dostatek originality, energie i kumštu na to, aby se album mohlo rovnocenně měřit s nahrávkami svých anglosaských souputníků.

V době vydání sklidilo vedle domácí scény největší úspěch ve Francii, kde Jenghiz Khan často vystupovali. Během své krátké historie se jim podařilo získat pověst kvalitní koncertní kapely, představili se na řadě festivalů, zahráli si ve společnosti Black Sabbath, Stray, Yes i Genesis.
V průběhu příprav nového materiálu, na němž se podíleli Brean, Friswa i Rapsat, vyslechli v katedrále Saint Michel et Gudule v Bruselu vystoupení řady pěveckých sborů z celé země, ze zamýšlené spolupráce s podobným tělesem však nakonec sešlo. O budoucnosti kapely měl rozhodnout nový singl It’s My Way, její další osud ale určil Friswa přijetím lukrativní nabídky Wallace Collection na účast při jejich podzimním turné…

Pierre Rapsat (vl. jm. Pierre Raepsaet) v roce 1973 zahájil úspěšnou sólovou kariéru se záběrem od rockové hudby po šanson. Vydal bezmála dvě desítky alb, v roce 1976 reprezentoval Belgii v hudební soutěži Eurovize v Haagu (s písní Judy et Cie obsadil osmé místo), o tři roky později vystoupil na festivalu v Sopotech. První větší úspěch zaznamenal v roce 1982 s albem Lâchez les Fauves, kterého se jen ve Valonsku prodalo 30.000 výtisků. Podobně dobře si vedly i tituly Ligne Claire (1984) a J’aime Ça (1986), s nimiž uspěl i na francouzském trhu. Po slabších devadesátých letech se znovu zadařilo s albem Dazibao (2001), které bylo populární i ve Švýcarsku a Lucembursku.
Pierre Rapsat zemřel 20. dubna 2002 na rakovinu ve věku 53 let.

‘Big’ Friswa (vl. jm. François George), na albu uveden s pravopisnou chybou jako Frisma, se po skončení turné s Wallace Collection přidal k popové skupině Two Man Sound. Později nahrál dva sólové singly (I Still Remember Eddie/Big Friswa, 1974 a Johnny’s Girl/Back In Town, 1979) a pod značkou Frisway ve spolupráci s Kenrollem natočil skladbu Free Radio pro kompilaci If It’s Tuesday… Sprouts (1980), obsahující vzorky od tuctu belgických rockových skupin, a singl N’Human/Last Chance Phonecall (1981).
Jeho neklidný život skončil 8. ledna 1988.

Tim Brean se připojil k The Pebbles, s nimiž hrál v období 1974-76 a skládal pro nahrávací společnost Barclay. S Tonym Amaraggim vydal v listopadu 1976 singl Listen To The Music/Soul Sensations, později zkusil štěstí pod pseudonymem Tim Turcksin jako sólista.
Další aktivity Chrise Ticka (vl. jm. Christian Servranckx) na hudebním poli se nepodařilo vystopovat.

DISKOGRAFIE:
1971 – Well Cut (LP, Barclay Records)