CD Lizard – LIZARD CD 0072 /2011/
Italská progrocková skupina Gran Turismo Veloce pochází z Toskánského Grosseta a vznikla v roce 2008. Jejím cílem bylo dělat a hrát vlastní tvorbu, ovšem s odkazy na tradiční prog rock z první poloviny sedmdesátých let. Jméno si vybrala podle modelu slavného sportovního vozu z portfolia značky Alfa Romeo a přizpůsobila mu i svůj “look” a pódiovou prezentaci. Koncertovala v jasně červených, pracovních kombinézách a svým vzhledem připomínala odněkud zatoulanou partičku automechaniků. Snažila se tak zdůraznit svůj ironickej nadhled a divadelní přístup k žánru, který mnozí označují za snad až příliš vážný a požitkářský…
Gran Turismo Veloce mě zaujali nejen výbornou hudbou, ale aj neotřelou pódiovou prezentací a smyslem pro humor. Stačí si prohlédnout řadu dostupnejch fotografií, videí, nebo grafickou podobu jejich debutového (a zatím jediného) CD Di carne, di anima. Vlastenectví, láska a obdiv k italskému progresivnímu rocku let sedmdesátých z něj čiší na sto honů a jeho nejvýraznějšími prvky jsou výborné melodie, hřejivá atmosféra a vášnivé vokály v italštině.
Po intru Anec retrorsum je tu první pecka, Sorgente sonora. Massimo Dolce se nebojí pořádně hrábnout do strun a skladba tak místy dostává takřka progmetalovej nátisk. Ovšem mým jednoznačně nejoblíbenějším flákem na desce je následující hitovka Misera Venere. Rozjíždí se pěkně zvolna, ale po pěkné instrumentální vsuvce graduje do pompézního melodického finále. Quantocàmia je taková ta klasická instrumentální machrovačka a možnost předvést se využívají hlavně kytarista s klávesistou. Melodie je super a ta disharmonická pasáž v čase 5:25 – 6:03 jakbysmet. S nádherným atmosférickým sólem navrch.
Pátým kouskem je tak trochu zadumaná a melancholická písnička L’artista. Textu sice nerozumím ani zbla, ale hádám, že to nebude nic veselého. V závěru skladby L‘estremo viaggiatore si kapela opět zašpásuje s progmetálem, ale to už dychtivě očekávám další z vrcholů alba, kterým je následující La paura (Strach). S prvními tóny skladby se mě zmocňuje zvláštní napětí, umocněné moderními elektronickými zvuky. Poslouchám sugestivní píseň o strachu a všelijakejch fóbiích a ovlivněnej pěkným videoklipem, dostupným na ytb, si představuju tisíce hmyzáků a hnusáků běhajících po mé kůži. Nádherný, melodický refrén v samotném závěru pak přichází jako katarze a vysvobození.
Jak jsem uvedl výše, je mou nejoblíbenější peckou na desce písnička Misera Venere a aby mi to nebylo málo, dostávám nášup v podobě Misera Venere (reprise). Claudio Filippeschi zpívá nádherně, melodie je to fantastická a když se odněkud z hlubin vynoří Mellotron a přidá se flétnička, srdce mi poskočí radostí a tlak vylítne do červenejch čísel. Spolknu tabletu Tensiominu, počkám až začne působit a dám si repete. Poslední skladbou je zasněná L‘indice e l‘occhio, s kouzelnou instrumentální “dohrou”. Basový syntezátor mi připomíná tubu, připojí se bublání kláves, bicí a…
…je tu konec. K mé nevýslovné lítosti. Ale počkat, po suchém komentáři rozhlasového redaktora (další z vtípků GTV) číslovky na displeji CD přehrávače stále ukrajují čas a po chvíli ticha je to tady znovu. Jako skrytej bonus se vynoří pokračování melodie Misera Venere (reprise), s krásným sólem na saxofon. Celé to trvá sotva minutu a půl, ale je to pěkná a definitivní tečka za celou deskou.
Grafická podoba CD je velmi originální. V bookletu se to hemží nasekanými rybami a fotografie členů skupiny – pochopitelně v nezbytných kombinézách – je bez hlav. Samotný disk vypadá jak víko od konzervy a pod ním je ukrytý její obsah. Naštěstí jen na obrázku.
Co dodat? Moje dojmy jsou veskrze pozitivní a mám radost, že se za současnými neoprogovými velikány šikuje celá řada jejich následovníků. Italská scéna je velmi rozmanitá a rozhodně nezachází na úbytě, pořád je a bude z čeho vybírat. Dal bych čtyři a půl, ale zatáhnu to nahoru. Výborná práce.
SKLADBY:
1. Anec retrorsum (0:22)
2. Sorgente sonora (4:16)
3. Misera Venere (5:19)
4. Quantocàmia (7:36)
5. L’artista (4:30)
6. L’estremo viaggiatore (4:40)
7. La paura (4:55)
8. Misera Venere (reprise) (3:34)
9. L’indice e l’occhio (8:32)
SESTAVA:
Claudio Filippeschi – vocals, piano, keys
Flavio Timpanaro – bass, backing vocals
Stefano Magini – drums
Massimo Dolce – weird ideas, loop programming, guitars, backing vocals
Di Carne, Di Anima
Prog Rock
Lizard
2011
CD
9
S malým časovým odstupem konstatuji, že tato deska se u mne zařadila do každodenního playlistu a nesmírně si ji opakovaně užívám. Některé skladby jsou čirá hudební rozkoš.
A těm novým BANCO jsem přišel na chuť. Fakt.
Tak to mám radost. Nebudeš mi věřit, ale kompilaci Tre, věnovanou legendě Pierrot Lunaire, jsem si koupil vlastně jen kvůli předělávce skladby Il re di Raipure právě od GTV. Ta pecka je skvělá už v originále, ale Gran Turismo Veloce jí vtiskli ještě něco navíc.
Zaujímavé čítanie. Vďaka.
Díky za skvělou recenzi, Snake.. Hned jsem si Di Carne, Di Anima po ránu pustil. Album v sobě snoubí to nejlepší z tradice italského Art Rocku. Je tam všechno. Klavír, heavy rytmy, vzletný zpěv, rozervanost, romantika, ornamentální melodie, troška symfonična, výpravná prokomponovanost, vysoké vzlety i hluboké pády. Pestrá škála emocí. Přenesli sedmdesátkovou atmosféru do současnosti. Jsem vděčný za každou kapelu, která zpívá italsky. A jsem rád, že i přes prohlášení, že tě současná muzika moc nebere, se najdou výjimky. Tohle je vynikající titul.
Ahoj a díky za pěknej koment. Já se současné produkci zase tak úplně nevyhejbám, ale do sbírky vyzobávám jen symphonic progové chuťovky. Neodolal jsem a koupil si cédéčka od např. Unreal City, Il tempio delle Clessidre, Il bacio della Medusa, Ornithos, La Maschera di Cera, Hostsonaten, Logos, nebo Pandora. Naposledy jsem se potěšil albem Transiberiana legendárních BMS.
Ale zpátky ke Gran Turismo Veloce. Docela mě mrzí, že po slibném začátku tak nějak vyklidili pozice. Ve vlastním nákladu vydali ještě EP Once Upon A Time… (2014) a od té doby je klid. Jejich FB profil se taky odmlčel a poslední zmínku o novém albu jsem našel v souvislosti s crowdfundingovou kampaní. Ovšem ta už je asi uzavřená a z potřebné částky 20 000 € vynesla jen necelých čtyři a půl tisíce. Mám dojem, že si kapela ukrojila příliš tlustej krajíc (nahrávání s živým orchestrem) a to jí zlomilo vaz. Pokud máš nějaké podrobnější informace, tak sem s nimi. Budu ti vděčnej.
No, informace nemám. Vypadá to tak, jak píšeš. Ambiciózní projekt, avizováni hvězdní hosté, budapešťský symfoňák, klipy z nahrávacích příprav na ytb, a pak ticho. Poslední záznam na FB je z listopadu 2016. Škoda. Hudební branže je nevyzpytatelná.
Zbytečně proinvestované peníze za věci “navíc”. Bez hvězdných hostů bych se určitě obešel a místo orchestru bych daleko raději poslouchal starej dobrej Mellotron. Gran Turismo Veloce mi byli sympatičtí svým skromným zevřením a vystupováním, tak nevím, proč si před sebe najednou postavili tak vysokej žebřík…
Antony, co říkáš na poslední BMS ? Já ten nákup docela odkládal (ostatně, jak je mým zvykem), ale s výsledným produktem jsem nakonec spokojenej. Z původní squadry už sice zůstal jen Vittorio, ale vymáčkl ze sebe asi to nejlepší, čeho byl ve svém věku a kondici schopen. Ty reminiscence na starší tvorbu jsou místy docela výrazné a pochválil bych aj celkovej koncept. Pojmout cestu vlakem, jako alegorii na cestu životem, se mi zdá být dobrej nápad a mile mě překvapil i výkon Tonyho D´Alessia. Francesco byl unikát a já jsem rád, že Vittorio nehledal někoho s podobným hlasem. Vyhneme se tak zbytečnému srovnávání obou frontmanů. Zvuk to má taky dobrej a povedl se i digibook. Jak říkám, já jsem spokojenej a v budoucnu bych chtěl naklepat i recenzi, ale s mým tempem to bude tak s nástupem zimy.
S posledními BANCO mám problém. Na jednu stranu jsem byl moc rád, že vydali nové řadové album. První zápis po 23 letech, protože ve studiu byli naposledy kvůli kompozici Nudo v devadesátém sedmém. Změna zpěváka také není příčinou špatného dojmu. Je to přesně ten případ, kdy je muzika formálně zcela v pořádku, ale vůbec nebaví. Kompozice mi přijdou schematické a bez života. Čekám, jestli se to nezmění, není to špatné album, ale poslech jde prostě ztuha. To by nemělo být. Když si po nich pustím další italskou legendu z roku 2019, tedy FINISTERRE, dostaví se okamžitě spontánní pocit radosti, vnímám hloubku i živelnou hravost muziky. BANCO jsou vedle toho snaživá supící strojenost.
Pronikal jsem do toho trochu déle (proto tak dlouhé váhání s nákupem) a první polovina alba se mi zdá lepší té druhé, ale jak říkám, jsem spokojenej. Aj díky sympatické stopáži album zvládnu bez toho, že bych se u něj nudil.
Finisterre mi nějak unikli, nicméně už mi tady hrajou. Sice by mělo jít o znovu nahranej debut, ale ten já stejně neznám. Až na blázinec Dal Caos (Edit) se to poslouchá velmi dobře.
Díky za názor a tip na “pětadvacítku”. Už ji mám v playlistu na dovolenou.
“Pětadvacítka” je pro mne jeden z těch vzácných případů, kdy remake je lepší originálu. Původní provedení je taková rozmlžená kupa motivů. Novinka vše zaostřila, zvýraznila, dodala výraz a plasticitu. Doporučuji.