Britské Traffic vnímám jako jednu z nejvíce inovativních skupin přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jejich hudební pojetí křížící v sobě jemnou dávku psychedelie a řízného rocku, podbarveného množstvím různorodých dechových i strunných nástrojů, vykazuje vysoký kredit originality a neustálého hledačství.
Není to zrovna jednoduchá hudba na poslech a TO, co je ukryto uvnitř, se doluje těžko a pomalu. Osobně Traffic poslouchám už řadu let, ale cestu k nim si klestím pozvolna a prostřednictvím jednotlivých LP v intervalu cca. jednoho roku. Jako první seznámení mi posloužilo jedno z jejich alb posledních a to jen proto, že bylo v té době lehce dostupné a za směšný peníz. Trvalo nekonečně dlouho, než jsem docenil jeho kvality a začal se pozvolna zajímat i o nahrávky další. Tu první jsem si konečně také pořídil. Byl to a stále mám z této kolekce příjemný šok. Jsou to první Traffic, kteří se mi líbí od prvního poslechového okamžiku co jsme se střetli, laicky řečeno, od první dobré. Vůbec jsem nečekal, že budu tento debut hodnotit tak kladně a jako jeden z vůbec nejlepších, které znám.
Raná tvorba Traffic je, zdá se, malinko jiná, než ta, co následovala od desky John Barleycorn Must Die, respektive The Low Spark of High Heeled Boys. Je daleko více hledačská, barvitější, impulzivnější i stylově různorodější. Když tu desku poslouchám, mám podobnou radost a cítím podobné vibrace, jako při poslechu některé z prvních kolekcí milovaných Family. První Traffic jdou po podobné, nesmírně klikaté cestě, začouzené jemnou dávkou psychedelie a nesporně prosakujícího talentu. Slyším tu hned několik asociací na revoluční počiny Beatles, na desky Revolver a „Seržanta pepře“. A to přesto, že doba vydání obou jmenovaných je shodná. Je tu celá řada famózních originálních kompozic, ve kterých slyšíme jak Winwoodovo piáno (ulítlá Berkshire Poppies), Woodův saxofon (jedinečná Family-ovka House for Everyone) i flétnu v ráznější Dealer, tak překrásně smutný Stevův projev prosakující skrze baladickou No Face, No Name, No Number. Jedním ze zlatých hřebů je rovněž nástrojově čarovná Hope I Never Find Me There.
První Traffic sice nejsou tak dokonalí jako osmí Beatles a nikdy ani nebudou, ale kdysi dokázali vytvářet stejně hodnotnou muziku, jejíž pocity dokáží v jedinci vyvolávat podobně pestré asociace.
SKLADBY:
01. Heaven Is in Your Mind (4:16)
02. Berkshire Poppies (2:55)
03. House for Everyone (2:05)
04. No Face, No Name, No Number (3:35)
05. Dear Mr. Fantasy (5:44)
06. Dealer (3:34)
07. Utterly Simple (3:16)
08. Coloured Rain (2:43)
09. Hope I Never Find Me There (2:12)
10. Giving to You (4:20)
SESTAVA:
Steve Winwood: guitar (5, 6), piano (1, 2, 9) harpsichord (4, 8) organ (3, 8), bass (1-4, 9, 10), percussion, vocals (1, 2, 4-6, 8)
Dave Mason: guitar (, 2, 4, 8-10), sitar (7), tamboura (7), shakkai, mellotron (4), harmonica (5), bass (5, 6), vocals (3, 7, 9)
Chris Wood: flute (3, 4, 6, 7, 9, 10), saxophone (1-3, 8) organ (5)
Jim Capaldi: drums, percussion, vocals (1, 6)
+
Jimmi Miller – maracas (5)
Steve Marriott, Ronnie Lane, Ian McLagan,
Kenney Jones: backing vocals, percussion (2)
Psychedelic Rock
Island Records
1967
LP
10
Ahoj Honzo: stačí mi přečíst si pětici tebou vyjmenovaných pojmů světového rocku a hned je mi příjemnějc 🙂 Trojice Procol Harum, Family a Renaissance si u mne stojí maximálně vysoko a poslech jejich (dva další nevyjímaje) desek je vždy opravdovým svátkem. Tohle jsou prostě originály jako prase.
Renaissance, Curved Air, Traffic, Procol Harum, Family… tohle vše jsou kapely relativně zastíněné velikány… Ovšem jejich prvotiny (a u řady z nich nejen prvotiny) se neskutečně povedly. Marku, dík za recku, je napsaná a popsaná tak, že líp by to snad ani nešlo – trefil jsi v popisu x hřebíků na hlavičku 🙂 .