Penzion Smolotel, Smolotely, 22. 4. 2016 od 20:00

“Kdo má skutečně rád syrový bluesrock, neměl by chybět,” čtu z internetového odkazu od kolegy ze Slovenska, kam argentinsko-španělské power trio zavítalo několik dnů před koncertními termíny v Česku. Webové stránky zdejšího pořadatele zas lákaly na “divoké blues okořeněné slušnou dávkou rocku a jihoamerických chilli papriček.” A že žádného hardrockera taková kombinace nemůže urazit, natož pokud je podložená snadně dosahovou vzdáleností a zvěstmi o parádním prostředí v někdejším zámeckém pivovaru, dnes umně zrekonstruovaném penzionu s hospodou a echtovním sálem (jak) stvořeným na kulturní akce všeho druhu, nebylo co řešit. Stačil souhlas a o všechno další se postaral mladý doprovod, jemuž patří dík za celý večer.

Obligátní hodinka na místě před avizovaným začátkem posloužila k seznámení se s prostředím, které bylo na první pohled příslibem, jenž se během večera naplní měrou vrchovatou. Středněvěká generace zaplnila odhadní kapacitu 200 míst beze zbytku, což obvykle přispěje ke vzniku žádoucí atmosféry i zdárnému průběhu. A nebylo tomu jinak ani tentokrát.
Krátce po osmé večerní nastoupila netradiční předkapela, bo role se zhostil samojediný Edgar Garcia, baskytarista Demian Bandu. A už ta jeho necelá dvacetiminutovka  s kytarou a foukačkou by sama o sobě stačila k tomu, aby člověk cesty neželel. Sedmadvacetiletý Barceloňan se ukázal být muzikantem každým coulem, což potvrdil i během hlavního setu.
Sousedská hláška “ty vole, dyť je to metal” trefně shrnula úvodní třičtvrtěhodinu s Demian Bandem, letitou formací argentinského rodáka a kytaristy Demiana Domingueze, v níž se podle všeho střídají hráči jak roční období. Utekla stejně rychle, jako si parta iráckých křesťanů sbalila kufry v nehostinné Čechii, aby pokračovala do zaslíbeného Merkelandu, což je vždy neklamným znamením dobré zábavy. Žádné puristické bluesrockování se tedy nekonalo, většinu repertoáru tvořil neskutečně řízný hardrockový materiál, který se z pódia valil stejně nezadržitelně jako voda z nedaleké hráze Orlické přehrady při zvednutých stavidlech. Přesně tak si představuju muziku made in POWER trio.

Akorátně komunikativní frontman Demian s kytarou ostřejší než břitva a prsty rychlejšími než nejrychlejší kytarista světa, se své role zhostil na výbornou i po “please ten minute”ové pauze. Nešetřil nástroj, tělo ani hlas, některá jeho sóla mi v uších doznívala celý víkend, přesto pro mě jedničkou sestavy a večera zůstal Garcia. Muzikální kus, na který hned tak nenarazíte. Zato bubeník a v patnáctiminutovém popřestávkovém “akustickém” bloku i valchař Quico Hernandez výrazně nezaujal, svoje si ovšem splnil s přehledem.
Krátká ukázka z finále odehrávajícího se v náladě hodné pokročilé fázi Oktoberfestu hovoří výmluvněji než jakákoli další slova. A pokoncertní vstřícné chování ústřední dvojice Dominguez & Garcia jen podtrhlo všestrannou vydařenost podniku, jehož jedinou kaňkou pro mě bylo absolutní merchandisingové pusto. V návalu pozitivních emocí jsem se o něm zapomněl zmínit i panu domácímu, který se po skončení akce neváhal poptat, jak že se nám líbilo. Další veskrze sympatický čin večera v místě, kde jsem jistojistě nebyl naposledy.

Fotografie a videoukázka předkapelníka: Petr Šimek